Slezina ze základkou

Zrovna dnes mně přistály v poště 2 maily, bude se konat sraz se základky, je to takové kulaté výročí. Jeden mail přišel od kamarádky a druhý od hocha, se kterým jsem se teda zrovna nemusela. Na základce jsem to neměla zrovna jednoduché, nebyla jsem sice zrovna šikanovaná, ale dost jsem si teda vyslechla, co se mého vzhledu týče. Posměšky jsem slyšela prakticky pořád, hlavně od kluků, s holkama jsem byla v pohodě. Prostě základka a jistí lidé nejsou zrovna to, na co bych vzpomínala s dojetím a se slzou v oku. A zrovna ten kluk (dneska už tedy dospělý muž),který s tím posmíváním přišel a ne zrovna lichotivou přezdívku vymyslel, mě napsal, jak rád by, abych přišla. Dost na to hledím a nevím, co si myslet... Ještě je sranda, že bydlí ve stejné čtvrti, občas ho zahlédnu a on urputně dělá, že mě nevidí, ostatní posměváčci mají také většinou zatmění před očima, když se náhodou potkáme.

Tak jsem na pochybách, jestli tam jít, nebo ne. Docela dlouho mě trvalo dát se z těch posměšků dohromady, vím, že teď už by se mně (asi) nikdo nesmál, ale stejně, nic mně tam netáhne... Na druhé straně si říkám, možná bych porazila sama sebe a dokázala si, že jsem se s tím vším vypořádala, jsem dál, že už mě něco, co bylo před X lety nerozhodí (ale rozhodilo by, já vím, že rozhodilo, kdyby měl někdo zase kecy).

Jak byste se zachovaly vy? Šly byste tam i s tím, že jdete tak trochu do jámy lvové, že se to třeba vyvine dobře, ale třeba taky ne, nebo byste se na to vykašlaly???

Díky za názory!