Necítím to, co bych cítit měla.

Mám 1 dítě, dnes 9-leté dítě. Syn se mi narodil, když mi bylo 20. I když byl manžel vždycky skvělý a vše klapalo, narození syna jsem prožívala těžce. Deprese, zklamání, naprostá nezralost a nedospělost. Ani já ani manžel jsme další nechtěli. Po mateřské jsem nemohla najít práci, bez praxe, bez ničeho, plácali jsme se, jak se dalo. Dodělala jsem si vzdělání a postupně pomaloučku se dopracovala k práci v oboru. Neberu desetitisíce, ale jsme 2 a na běžný chod domácnosti máme. Kdo nezažil nepochopí, jaké to je, žít z ruky do úst, a především nemít před sebou v dohledné době žádné vize, žádné plány, žít ze dne na den. To se opravdu těžko vysvětluje. Teď už je to naštěstí za námi. Problém je v tom, že mi je líto toho, jak jsem se chovala, že jsem si nevážila mateřství, nedokázala ocenit, to co bych měla. Mám ale hrůzu z toho, že bych byla zase bez práce, bez peněz, bez vyhlídek. Neumím si předstvit, že by se starší syn nemohl věnovat svému koníčku, že bych zase žila z ruky do huby, chodila po pohovorech a škemrala o práci. Už nikdy! Tak moc nechci tohle znovu zažívat, že kvůli tomuhle nechci další dítě. A nedokážu se zbavit pocitu viny, že nebudu asi úplně normální, když nechci další dítě, kvůli financím. Pořád se nemůžu zbavit pocitu viny. Jsem zdravá v ideálním věku, "jen" se nechci dostat do situace, kterou jsem zažívala několik let. Neznám osobně žádnou matku, která dobrovolně nemá druhé dítě.