Nešťastni ze svého psa

Pořídili jsme si psa-fenu. Asi naivně, před čtyřmi lety. jsme z ni nešťastni. Chtěli jsme společníka na výlety, do domácnosti... První dva až tři roky jsme se ji snažili i nějak vycvičit, není to náš první pes, ale ted už jsme to spíš vzdali. Na výlety už ji neberem. V autě neustále zvrací, takže jen když je to nutné. Na procházky přestávám mít nervy, neustále tahá, dusí se, štěká-tedy spíš vříská po všem a po všech, neposlechne, překousává vodítko, je konfliktní. Venčíme už pouze na vodítku i na zahradě a v lese, neboť při první příležitosti prostě zdrhne a vrátí se totálně vyválená ve všech exkrementech a hnojích co po cestě potká. Můžu volat jak chci, slyší, reaguje třeba otočením a pokračuje dál. Každé ráno vytírám loužičky. Nemáme už žádné koberce, vše jsem odstranila, protože jsem to musela neustále prát a nakonec vyhodit. Když náhodou zapomenu nějakou deku či polštář na gauči, ráno je prostě počůraný. Zkoušeli už jsme všelicos, dle mě to dělá prostě schválně, jinak přes den normálně vydrží. Vydrží i když ji dáme na hlídání k babičce, i v noci. Dělá to jen nám. V noci nás budí-škrábe. K tomuto členu rodiny mě již zřejmě o pustil i kladný citový vztah. Nevím zda se to může po 4 letech ještě nějak změnit k lepšímu, ale jsem bezradná. Ted už jen tradičně ráno řešíme kdo jako první šlápne do nějaké louže a kdo ji uklidí. Opravdu můžou existovat takto nevychovatelní psi, nebo jen my neschopní páníčci jsme se přes veškerou snahu vycvičit snažili málo? Mě už někdy fakt napadají myšlenky, jak dlouho toto ještě bude trvat.