Minipovídka na pět slov

V jiné diskusi padla slova: cement, povříslo, stratokumulus, cirhóza a čudlík. Kudla na ně napsala erbenovsky laděnou baladu. Přidávám vlastní výtvor a zvu k veselému zadávání dalších pěti slov každý pes jiná ves a k tvorbě všeho druhu!
***
„Stratocummulus, milý Watsone.“
„A to znamená co?“ Zavřel okno a otočil se k ní. „To znamená, že počasí bude nestálé.“ Natáhl ruku a dotkl se jejích vlasů, zlehka je pročísl, mezi prsty potěžkal červenou náušnici.
„Korál. Můj kámen podle keltskýho horoskopu. Ještě bych měla nosit něco zelenýho.“
„Viděl jsem jednou v muzeu – na oddělení patologie, byly tam jinak hlavně skleněný láhve s divnýma lidskýma plodama a takový věci – no ale na konci byla v jedný lahvi snad nejkrásnější věc, kterou jsem kdy v životě viděl. Kromě tebe teda,“ dodal rychle a ani moc nelhal, když koukal, jak natáčí svoje světle hnědé husté vlasy na ukazováček, až vypadaly jako dlouhé povříslo. Nosívala často vlasy vzadu do copu, to miloval. Přivřela oči jako kočka: „Tak co to bylo za věc?“
„Vypadalo to trochu jako korál – hodně rozvětvenej, matně průhlednej,“ nepřestával přitom okouzleně sledovat její vlasy, její prsty, štíhlé zápěstí a paži, odhalené rameno poseté pihami, „ale ne jako sklo, jako něco mnohem, mnohem jemnějšího. Barvu to mělo zelenou, jako moře. Jako mořská hlubina. Ale bylo to menší než korál. Malý, celý takový hrozně jemný, materiálem, velikost i barvou.“
Zprvu se usmívala, tak, jak se ženy usmívají na muže rozdychtěné jako chlapci. Něco z jeho zasněného tónu se ale přeneslo i na ni. „Co to bylo?“
„Jaterní cirhóza. To, co se v játrech vytvoří při cirhóze.“
Otřepala se, jako kdyby ji postříkal studenou vodou. „Vy policajti teda chodíte do divnejch muzeí,“ frkla.
„To bylo naše vlastní. Kriminalistický.“
„Hele, Šerloku, jestli je počasí nestálý, měli bysme si pospíšit, jestli si to chceme dát ještě jednou. A přihoď do kamen, máš ho jak čudlík,“ zachichotala se. Sledovala, jak přikládá, a když se otočil, odhrnula přikrývku, aby ho pustila do vyhřátého hnízda. „Nebo se tvoje žena vrátí z těch hub moc brzo a najde nás v tom nejlepším.“
„Nenajde,“ pomyslel si. „Ta už nás nenajde,“ zatímco jeho ruce žádostivě zkoumaly horké tělo pod ním, „dáme si to ještě jednou, ty se rozloučíš a já vytáhnu ze stodoly ty dva pytle cementu.“