Upřímnost, takt, lež - kde jsou podle vás hranice a co osobně preferujete?

Včera jsme se se synem dostali v hovoru k zajímavému tématu, které jsem shodou okolností probírala i s přítelem den předtím.
Syn se pozastavoval nad tím, proč se dětem odmalička vštěpuje, že nemají lhát, že lhát je špatné, když se to od nich pak v pozdějším věku přímo vyžaduje. Má v tomhle hodně podobnou povahu jako já, i jeho učitelka, která ho jinak musí mít plné zuby, protože opravdu není vzorný žák opakovaně zmínila, že je pravdomluvný a všechno na sebe "práskne". Přiznám se, že mi to dělá problémy taky, a to jsem o dost starší. Nechápu, proč se někdo ptá na názor, když chce slyšet jen jednu variantu odpovědi a to tu, která se mu zamlouvá. Vždyť je to JEN subjektivní názor, který můžu a nemusím brát v potaz.
Jak to máte vy? Co vnímáte jako netaktní a co očekáváte, zeptáte-li se na názor - opravdu ten názor, nebo společensky únosnou frázi?
Osobně to vnímám tak, že být taktní je na místě v případě, kdy jde o nějak znevýhodněnou osobu, o nemocného, postiženého apod.
A druhá věc - požádá-li vás někdo o názor, který se týká vašeho oboru, tedy jako "odborníka" na nějakou problematiku, řeknete tazateli na rovinu, co si myslíte, nebo to zaobalujete?