Zklamání z brněnského Prenatalu a těhotenství jako nejhorší období v životě

Možná dvě témata v jednom, ale běží mi jich teď hlavou ještě podstatně více. Jsem v 15. týdnu těhotenství, ve 13. týdnu mi můj doktor po ultrazvuku oznámil, že tloušťka šíjového projasnění je větší než by měla být (nosní kůstka byla a crl odpovídající, nic víc můj doktor neměří a krev neodebírá). Hned mě objednal k doktoru do Brna na Veveří. Objednaní jsme byli na 18.50 včera. Dost jsem si od toho slibovala, protože jsem měla jít k dr. Vlašínovi a navíc jsem v Prenatalu byla už dvakrát při prvním těhotenství a byla jsem nadšená (na ultrazvuku jsme toho viděli hodně, paní doktorky nám říkaly, co všechno vidí a napsaly podrobnou zprávu. Tentokrát nás nechali přes hodinu čekat, což by člověk pochopil, kdyby všichni, co přišli po nás, nebyli už dávno pryč a my jsme tam pořád seděli a nic. Doprava do Brna pro nás byla dost komplikovaná vzhledem k tomu, že jsme s sebou nechtěli brát dceru (kvůli pozdnímu návratu domů). Doktor Vlašín tam nebyl, ultrazvuk dělal dr. Franc, neřekl nám vůbec nic, jenom to, že NT je 2,8mm a musíme se proto objednat k dr. Vlašínovi, který nám zřejmě doporučí amnio. Jinak neřekl vůbec nic, nosní kůstku neviděl, protože dítě bylo otočené zády, ptala jsem se, jestli kromě NT tam vidí něco zvláštního, říkal, že není schopný to vyšetřit, že musím k dr. Vlašínovi. Byla jsem nas.aná, nechápu, co tam teda dělá, měla jsem pocit, jako by mi dělal ultrazvuk údržbář. Sestra mě znovu objednala k dr. Vlašínovi na den, kdy se odebírá i amnio.
Doufala jsem, že to už nikdy nebudu muset prožívat, viděla jsem na obrazovce malinké miminko, jak si protírá oči ručičkama, kopká nožkama, je živé a je moje a znovu po 3 letech mi běží hlavou, že i kdyby se prokázalo, že je opravdu postižené, tak ho přece nemůžu zabít, vždyť je MOJE! Nevím, jestli chci jít na amnio, u prvního těhotenství jsem to odmítla, protože jsem byla rozhodnutá, že i kdyby to dopadlo špatně, tak na potrat nepůjdu a miminko si nechám. Nejistota až do porodu byla ale hrozná, tak proto teď zvažuju, že bych to podstoupila, co bych ale dělala, kdyby se ukázalo, že miminko je postižené, nevím. Manžel to nechává na mě, nikdy by mě nenutil jít na potrat, ale vím, že chce zdravé miminko a jak by přijal postižené, nevím...
Ráno jsem to obrečela, jsem z toho špatná, teď nás čekají další 2 týdny čekání na další ultrazvuk, na kterém kdoví, jestli se něco dozvíme.. říkám si, že mnohem jednodušší to měly nastávající matky v době, kdy takové možnosti diagnostiky nebyly - každá věděla, že se může stát cokoliv a nikdo je nestresoval šíjovým projasněním, které je sice v normě, ale je tam zvýšené riziko něčeho, přičemž nikdo nedokáže říct přesně čeho a už vůbec ne, jestli se tě to doopravdy týká nebo ne. Taky nevím, jestli jsem sama, kdo to tak prožívá, ale pro mě je těhotenství opravdu nejhorší období v životě spojené primárně se strachem o dítě, pořád si říkám, jestli ještě vůbec žije (pohyby ještě necítím), jestli je v pořádku... jsou to obavy úplně jiného typu než obavy o narozené dítě, které má člověk v přiměřené míře asi už pořád.