Původní smysl Vánoc

Několik nedávných příspěvků na téma vánoce mne vyprovokovalo k tomu, abych se pokusil shrnout význam vánoc.

Můžeme si totiž ledacos přečíst o pohanských rituálech i naroubování křesťanské tradice na ně, ale přesto to pro nás mohou být slova, která k nám nepromluví, a k původnímu smyslu se vlastně nepřiblížíme.

Přes veškerou krizi, chudnutí i nezaměstnanost stále máme dobrou zdravotní péči, před sebou vidinu důchodu a pokud pracujeme, máme stabilní příjem. Kromě nejstarších pamětníků prakticky neznáme, co je to umírat na epidemie nebo banální zranění, neúroda se nás dotkne jen velmi vzdáleně a zprostředkovaně, kdo z nás zažil opravdové hladovění? Můžeme si stěžovat na zimní deprese, ale všude si můžeme rozsvítit elektrické světlo. Většina z nás je teple oblečena - když ne, bývá to často osobní volbou - a i doma míváme teplo. Vnímání přírodních rytmů se nám hodně zúžilo do pojetí hezky-ošklivo, a zimní "ošklivo" můžeme případně aspoň nakrátko vyměnit za pobyt tam, kde je "hezky".

To ale není všechno. V zaměstnání nás často máloco doopravdy nutí sblížit se se spolupracovníky, doma se můžeme se snadno uzavřít za svůj vlastní plot nebo vstupní dveře. Materiálně vzato, můžeme vztahy se společenstvím omezit na vztahy peněžní: co potřebujeme k životu, zaplatíme. Co víc, můžeme se v mysli uzavřít do vymyšleného světa knih, televize a internetu.

Když oslavy vánoc vznikaly, lidé nepochybně mnohem, mnohem více vnímali možné ohrožení a přítomnost smrti, mnohem víc vnímali závislost jednotlivce na společenství, a byli si víc vědomi pomíjivosti jednotlivého lidského života oproti trvání společenství. Silněji také vnímali závislost rodinného společenství na společenství širším, politickém. A jistě také mnohem silněji vnímali závislost lidí na rytmu přírody. A nadto vnímali také závislosti pozemské přírody a vlivech, které ji přesahovaly - protože tak si vysvětlovali napohled náhodné nebo nepřirozené výkyvy z normálu.

A tyhle soustředné kruhy: nadpozemské vlivy jako zdroj štěstí, okolní příroda, poskytující (bráno ideálně, tedy ve skutečnosti mající poskytovat) obživu, politické společenství, zajišťující ochranu, rodina, dávající nejvlastnější péči a oporu, a teprve uprostřed jednotlivec sám, to udržovalo slavení vánoc po celé věky.

Uvadání a umírání přírody, zvýšená úmrtnost starých a slabých v zimě, čekání na jaro, vyklíčení obilí a rození nových zvířat, čekání na silné, hřející slunce, to dřív v lidech vyvolávalo úzkost, jakou už my těžko můžeme poznat. Nebrali jako úplnou samozřejmost, že přijde jaro. Konec roku, kdy je tma největší, byl pokládán za nešťastnou část roku. Vánoce, původně "dvanáctinoce", znamenaly dvanáct nocí mezi Štědrým dnem a Třemi králi, kdy se překlápí zkracování dní a nocí. Původně zřejmě nebyly započítávány do řádných měsíců, ale stály v kalendáři zvlášť. Lidé se na tyto dny připravovali odříkáním (hlavně půstem) a sliby, že se už nebudou dopouštět špatností (už v předkřesťanských dobách).

Cítili, že ve své podstatě jednotlivec zavisí na rodině, rodina na širším společenství, toto společenství na přírodě a příroda na něčem ještě širším. Z hlediska smyslů a toho, co bylo kdysi poznatelné, to byla pomyslná nebesa, odkud přicházela vláha, bez které nic živého nemůže existovat. Vůle nebes se mohla zdát nahodilá, přízeň nebes znamenala štěstí, štěstí ve v onom smyslu „mít štěstí“. A to dávání štěstí „shůry“, z nebes, bylo štědrostí shůry. Tuto štědrost si lidé snažili vyprosit tím odříkáním a zříkáním se. Vnímali vánoce jako znovuzrození přírody z nadpozemské vůle, a sami takové znovuzrození napodobovali. Proto uklízelí domácnost (i když praktičtější by to třeba bylo v létě), proto uhasili oheň a nový zapálili jako čistý a nový na Štědrý večer (v dávných, ale už historických dobách třením dřev: roztáčením kola, symbolizujícího slunce kutálející se po obloze, a které otáčelo tyčkou v dřevěném prkénku).

Proto předem navařili a napekli jídlo, které začali jíst až poté, co odbila kritická hodina, po zapálení nového ohně. Protože Štědrý den měl být předobrazem celého nového roku.

Proto se radovali a proto si také navzájem odpouštěli a dávali dárky (výměna darů byla odedávna znamením dobrých vztahů do budoucna). Protože začínali znova, začínali nový život.

V křesťanských dobách původní vánoce splynuly s křesťanským svátkem. Ale podle všeho víceméně přirozeně. Narození Ježíše a křesťanský (nebo aspoň raně křesťanský) étos, jehož základem je odpouštění hříchů a křest jako symbolické znovuzrození, rozchod s minulostí, splynulo s vánoci, které v sobě nesly velice podobnou symboliku. Jen novorozené sluníčko, ještě po dvanáct nocí ohrožované temnotou a smrtí, dostalo nové jméno, půst a odpouštění získalo ráz průběžné obnovy původního velkého slibu, a postupem doby se také individualizoval a zkrátil původně vzdálený a zprostředkovaný vztah jednotlivce s božstvem.

Jaký může být význam vánoc pro nás, zbývá tam ještě vlastně nějaký prostor pro ten původní smysl? Můžeme si odmyslet tu nadpozemskou vůli. Ale třeba ani ne. Vždyť většinou nečekaná ekonomická krize – vlastně nicotná z pohledu historie, ale pro nás otřes, nás přesvědčila o bezmocnosti moudrých ekonomů, a ekonomické toky zůstávají stále zčásti neznámou. Totéž přírodní jevy, přestože je silněji vnímáme hlavně při výkyvech, jako jsou povodně a hurikány. Nemusíme se modlit k Bohu ani bohům, ani k nebesům, ale můžeme si uvědomit svou závislost. Vždyť to je ostatně i podstatou modliteb. Stále jsme závislí i na širším společenství – národu, státě. O vánocích si to můžeme připomenout národními zvyky. Ty se mohou lišit a měnit, ale aspoň s někým mohou být vždy sdíleny. Také rodina zůstává oporou jednotlivce – když ne v jiném smyslu, tak minimálně pro děti. Ale oporou je sobě navzájem i bezdětný pár.

Ale v každém případě jsou vánoce připomenutím závislosti člověka na jeho okolí, na vnějších vlivech, a zároveň optimistickým vykročením do budoucna.

P.S. Z toho mi vychází, že každý si může udělat vánoce, jaké chce, ale pak to mohou, nebo už také nemusí být vánoce... Hezký Štědrý den všem, štědrý v tom starém slova smyslu.