Kolik z toho, co jste vždycky chtěly od partnerského vztahu, vám opravdu dává ten váš?

Otázka na tělo = nepředpokládám, že by se tu sešlo kvantum pravdivých odpovědí, ale nemohla jsem si pomoci , vždycky mě dorazí, kolik "s takovým chlapem já bych okamžitě vyrazila dveře" připluje ze směrů, kde to je s rovnoprávností v partnerství přinejmenším diskutabilní

Já jsem vždycky od partnerského vztahu chtěla jen dvě věci:
1) podporu v krizových situacích
2) sdílení ve smyslu stejného světonázoru (jako např. když já jsem nekuřák, abstinent, ateista, je pro mě důležité čestné jednání, věrnost ve vztahu, do kterého jsme oba dobrovolně vlezli a nikdo nás tam nedrží apod., tak prostě potřebuju k sobě někoho podobnýho, jinak si budeme vzájemně zbytečně otravovat život).

Bohužel se mi to ani v jednom ze dvou životních vztahů najít nepodařilo, a protože jsou tyto věci pro mě vnitřně ještě o něco důležitější, než "někoho hlavně mít, abych nevypadala jako outsider", tak holt válčím sama. Nelžu si tím do vlastní kapsy, to je ale na druhou stranu pro mě vlastně jediná "odměna". Žít sám je těžké, pro člověka, jako jsem já, protože ono nejde (jen) o tu "samotu", ale o unesení pocitu "životní prohry". V tom mezičase, než si člověk postaví nový - a už pořádný - život. Já se zdržuju tím, že chvíli vždycky dobrý...ale pak vždy podlehnu pokušení si tu cestu zkrátit, zjednodušit...a už se vezu (ale, o notný kus zpátky ).