Jak jsme začali učit doma

Jsme jedna z rodin, které se rozhodly od září učit děti doma, a začátek nového školního roku jsme očekávali s nadšením (pokud jde o děti, kterým kynulo, že se zbaví docházky do nepříliš milované školní budovy), ale i s trochou nejistoty a obav - to především my rodiče, neboť jsme si na rozdíl od dětí dobře uvědomovali možná úskalí, která nás na této cestě mohou potkat.

Kromě dvou školáků máme ještě mladší postiženou holčičku, s níž se musí denně cvičit a občas jezdit do lázní či do nemocnice. Ani u obou školních dětí nemusí jít všechno hladce - starší Vojta je dysgrafik, prostřední Maruška zase nadprůměrně nadaná.

Jak to všechno zvládneme? Nebude Vojta chápat domácí školu jako permanentní prázdniny a nebude se Maruška doma nudit, stejně jako se nudila ve škole? A neukáže se nakonec, že kritici měli pravdu a že děti vzdělávané doma strádají? CO KDYŽ JE NIC NENAUČÍM? Některé věci ovšem člověk nezjistí jinak, než když si je zkusí, a tak jsmë tedy začali.

Prázdniny jsme věnovali přípravě a já jsem se přes všechnu svoji nejistotu snažila, aby byla radostná. Společně jsme vybírali učebnice a sestavovali učební plány, mluvili o tom, co kdo z nás od domácí školy očekává. A my rodiče jsme se především snažili vysvětlit dětem, že vzdělávání není docházka do školy na čtyři nebo pět hodin denně, ale nikdy nekončící práce, kterou člověk vykonává sám na sobě a pro sebe, a že formální znalosti jsou jen malou částí toho, co dělá z vlastníka diplomu či maturitního vysvědčení skutečně vzdělaného a kulturního člověka. Myslím, že právě ve chvíli, kdy se mi začalo zdát, že to děti snad pochopily a přijaly, jsem se začala na domácí vyučování těšit i já.

Bilancovat po dvou týdnech "praxe" je nepochybně krajně předčasné. Přesto si myslím, že o některé, převážně pozitivní zkušenosti snad stojí za to se podělit, zejména proto, že by mě velmi zajímalo, jestli to další rodiny prožívají podobně.

Především mě po období, kdy jsme se snažili domácí školu prosadit a byli tedy připraveni spíše na kritické hlasy, neobyčejně překvapilo množství pozitivních reakcí na domácí školu. Učitelé ve škole, kam dosud docházely naše děti, mnohem spíše projevovali zájem o filozofii domácí školy i o technické detaily než pochyby či odsouzení. Vrcholem byla Vojtíškova dosavadní angličtinářka - mimochodem učitelka, které jsem si velmi vážila proto, že se nebála postupovat pomaleji, než jí předepisovaly osnovy, a výsledkem bylo, že i méně nadané děti měly základ jazyka velmi slušně zažitý. Tato nepochybně zkušená pedagožka mi řekla rovnou: "Nebude to snadné, ale udělali jste dobře."

Když jsme v září začali skutečně učit, zjistila jsem, že mám mnohem zvídavější a tvořivější děti, než bych si byla myslela. Problém typu "jak donutit děti, aby se učily" se jaksi nevyskytl, což jsem sama pokládala za zajímavé, vzhledem k tomu, že naprostá většina mých přátelkyň mi řekla něco ve stylu: "Víš, kdyby to fungovalo, bylo by to hezké, ale já bych toho našeho lajdáka nedonutila, aby se učil." Zjistila jsem, že mají nejspíš pravdu psychologové, když tvrdí, že potřeba učit se je přirozenou potřebou dítěte (pokud v něm tuto potřebu škola neubije). Což neznamená, že by náš Vojtíšek přes noc zahořel láskou k anglickým slovíčkům nebo české gramatice.

Jenom zjistil, že to jde, ani to nebolí, občas je to docela legrace - a hlavně zažil radost z toho, že se mu práce daří.

Maruška prohlásila matematiku pro třetí třídu za nudnou, s výjimkou geometrie. Vzhledem k tomu, že násobilku ovládá od konce první třídy, celkem není divu. "Zajímavá matematika pro třeťáky" už je lepší a většinou se matematiku učí společně s páťákem Vojtou, právě tak jako vlastivědu a přírodovědu.

Nevím - a docela by mě zajímalo - jak řeší organizaci výuky jiní rodiče, kteří mají kromě školáků ještě mladší děti. Vím o rodině, kde si s mladším dítětem v době vyučování hraje babička, a o jiné, kde mladší dítě chodí do školky. Já se zatím snažím Zdislávku nějak zabavit - se střídavými úspěchy.

Vzhledem k tomu, že ambulantně docházíme na speciálně pedagogický projekt, jehož smyslem je vyrovnávání vývoje postižených dětí, má i Zdislávka své "domácí úkoly" a občas je dokonce ochotna se jim věnovat. Jindy nám poslouží pastelky a arch balicícho papíru připevněný magnety na plechovou kuchyňskou linku.

Domácí škola nám především dala to, čeho dnes mají rodiny tak zoufale málo: společně strávený čas. Navíc odpadly domácí úkoly, takže odpoledne mají děti na tu méně formální stránku vzdělání: na skaut, sport a nejrůznější kroužky, na hraní s kamarády ve zlínské salesiánské oratoři. Já se odpoledne věnuji domácnosti a Zdislávce.

A ještě jedna věc mě neobyčeně překvapila. Věci, které děti ve škole považovaly za zbytečné otravování, například vedení čtenářského deníku nebo výuka náboženství, se rázem staly předmětem dobrovolné (!) péče téměř láskyplné. Doufejme, že jim to vydrží.

Tento popis našich prvních zkušeností vzniká v lázních, kde se Zdislávka léčí, Vojta si napravuje křivá záda a Marušku jsme vzali - za nemalý peníz - jen tak s sebou. Děti tu chodí do školy, která je, pravda, velmi snesitelná, neboť je přizpůsobena dětem často s těžkým postižením a navíc trvá jen 3 hodiny denně. Když jsme nastoupili, přijali zdejší učitelé fakt, že se naše děti učí doma, už jako naprosto normální věc, snad pod vlivem článků v tisku. Děti se se školou rychle smířily, snad i proto, že jsou si dobře vědomy toho, že to je jen na pár týdnů. Společné učení jim však nejspíš chybí - na jejich žádost se učíme ještě odpoledne. Jen tak pro radost si při procházkách opakujeme evropská hlavní města, počítáme, Maruška se věnuje své milované španělštině a s Vojtou doháníme angličtinu. Myslím, že dnes už by způsob vzdělávání nechtěl měnit nikdo z nás.