Další z operací mého syna…

Když mi přišlo pozvání na pátou operaci syna - vložení kostního štěpu do čelisti zasažené rozštěpem - s datem uskutečnění 13.3, trošku se mi udělalo mdlo. I když, starší dcera je narozena také 13…

No nic, 12.3.2014 jsme se s Martínkem vydali jako vždy s kufrem směrem příjem plastická chirurgie Brno, na Berkové, kde nás čekali nám známé tváře v čele s naším operatérem primářem MUDr. Tomášem Výškou.

Na příjmu nás přivítala pro nás nová dětské lékařka MUDr. Karla Crhová - po letech vystřídala MUDr. Konvičkovou - prohlédla Martina, který má ještě ke kompletnímu levostrannému rozštěpu rtu a patra i šelest na srdíčku… a jdeme do boje!!!

Věděla jsem, že operace, kdy se vezme kostní štěp z pánve kyčelního kloubu a voperuje se do čelisti, nebude procházka růžovým sadem a podle toho jsem i cítila. Chtěla jsem být se svým synem, když mu bude nejhůř, a to mi bylo umožněno. Po přivítání na dětském oddělení nám léta známou sestřičkou Danuškou Večeřovou jsme dostali postelí vedle sebe na pokoji, který už také známe. Věděla jsem, že na Berkové o nás bude perfektně postaráno, vracíme se do známého prostředí, mezi skutečné profesionály. K operatérovi, kterého jsem poznala již v těhotenství a který mi nikdy nesliboval nereálné, ale vždy mne dokázal uklidnit. Vím, že jeho ruce jsou pro nás ty nejzlatější. Vždyť "vrátil" obličejík mému synovi. S humorem jemu vlastním, po konstatování: "Máte tam díru, však víte jako kam", jsem toho pověrčivého data doprovodila syna na operační sál. Vždy mohu se synem až ke dveřím sálu, držím ho za ruku a vlastně jsem ráda, že může podstoupit operaci, která je dalším krůčkem v jeho léčbě. Dvě hodiny, co operace trvala, jsem byla samozřejmě úplně mimo tento svět. Stále se mi vracela myšlenka, zda jsem mu nezkazila život a proč? Proč toto všechno musí podstoupit…

Po probuzení z narkózy nastává kolotoč - nevolnosti, bolesti, infuze za infuzí, dostáváme sestřičku Peťku, která je s námi až do večera, zkušená sestra, která Martínka hladí, dává obklady na čelo, prodýchává s ním chvíle nevolnosti, chvílemi hladí i mou ruku… Stále si opakuji, že všichni vědí, co dělat, jsou zkušení. Je okolo nás 24hodin tým plastiků pro případ komplikací, zkušená pediatrička s léty praxe na JIP dětského infekčního oddělení. Nic více pro syna udělat nemohu. Jsem ráda, že jsem s těmi, ke kterým mám důvěru a kteří jsou vyškolení k těmto dětem.

Nevolnosti a to nejhorší trvá do noci, kdy je u nás už zase sestřička Danuška. Ráno po operaci Martík s mou pomocí poprvé vstává z postele a zkoušíme chodit, také poprvé zkouší jíst, samozřejmě kašovitou stravu, kterou bude mít ještě minimálně 3týdny. Já jedla raději zády k němu… Ale neměl se špatně, bramborová kaše, mixované maso, omáčky, kojenecké výživy, banán našlehaný s mlékem, piškoty v mléce, pitíčka…po každém jídle si vyplachoval pusu heřmánkem, který mu vařily sestřičky.

Ležet mohl jen na zádech, v polosedě, ale naštěstí máme kromě knížek i ty prokleté počítače a tak mu dny na dětském oddělení plastické chirurgie rychle utekly. Neminula ho ani škola, chodila za ním paní učitelka Gábina, aby zbytečně nezameškal a také, aby čas rychleji utíkal. A taky náš pan primář! Stále usměvavý, dobře naladěný, s tím humorem, který tak miluju! Ne abys mi tady Marťo lítal, aby nám to tam drželo!" Na moji otázku: "Kdy už půjdeme domů…?" jeho obvyklé: "Však to znáte, dřív jak šestý den po operaci ne." Znám. Na druhé straně jsem ráda, že jsme pod kontrolou, přece jen, jsou to ústa, hlava, kdyby to začalo krvácet, nebo něco vdechnul, doma bych mu nepomohla.

Utíká to na jedné straně pomalu, výhled do ulice, naštěstí venku prší… Na straně druhé rychle, pomáhám Martinovi, můžu promluvit se sestřičkami, které mi tu vždy pomáhají hlavně psychicky. Je tu další maminka s chlapečkem, konečně mohu i číst časopisy, na které doma nemám čas. Snažíme se najít pozitiva, říkáme si, že za chvíli už budeme někde na dovolené, na pláži.

Šestý den opravdu odcházíme. Martin chodí, i když ještě kulhá, mluví lépe a lépe, rozhodně nezhubnul. Kontrola za dva týdny, jak u operatéra, tak u ortodontistky MUDr. Halačkové… a ještě Marťa: "Maminko, máš něco pro sestřičky? Hlavně ty, co u mě byly po operaci!!" Jak mne to zahřálo u srdíčka, že si v necelých deseti letech uvědomuje, jaký měl "servis".

Máme to za sebou!!! Vlastně čeho jsem se bála??? Vždyť jsem byla s těmi, které znám, kterým důvěřuji, kteří jsou tu pro naše děti. Tak moc bych jim chtěla říct, že jim víc jak děkuju!!!!!!!!!! Že jim nikdy nepřestanu být vděčná!!!!! Že je denně nevidím na titulcích novin ani v televizi, ale jsou to CELEBRITY !!!!! Moje celebrity.