Jaké chceme základní školství?

Není to tak dávno, co pan Klaus ml. napsal článek, kterým reagoval na informaci z MŠMT, že stát bude podporovat technické vzdělání. Blíže na http://www.novinky.cz/komentare/337398-komentar-stat-bude-podporovat-technicke-vzdelani-vaclav-klaus-ml.html

V článku pan Klaus ml. vysvětluje rizika tohoto rozhodnutí a v úvahu bere samotnou podstatu vzdělávání. Mě osobně oslovil bod č. 5 a 6, kde kritizuje obecně převládající názor - on sám o tom hovoří již jako o zavedeném právu - že "vzdělání musí být zábavné a snadné. Děti musí mít dostatek volného času, aby je mohly maminky vozit autem na kroužky a z kroužku domů. To přineslo mj. nepovinnou matematiku… Mladí lidé se snaží náročnějším oborům, pokud možno, vyhnout."

A stávající situaci kritizuje dál, a to jako "rozklad tradičního paradigmatu, že totiž ve školách se především musí učit. Výsledky výuky kontrolovat. Úspěchy chválit, neúspěchy tvrdě sankcionovat…"

Osobně se domnívám, že napsal-li by něco tak striktního jiný autor, dostane co proto. U pana Klause to asi tak moc nepřekvapí. Otázkou je, pakliže se tedy překvapení nekoná, zda diskuse bude rozpoutána či nikoli. Zatím se zdá, že je ticho po pěšině.

A přitom se jedná o dost krajní, proti proudu jdoucí názory, které vždycky diskusi podnítí. Tak dlouho se volalo po tom, aby např. výuka na základních školách byla primárně pro žáky a nikoli pro pedagogy - tedy zajímavá, zábavná, hravá - abychom překonali systém předrevoluční, aby se vše realizovalo jinak, až najednou na nás jednoho krásného dne vybafne názor v podstatě "zastaralý" a sděluje, že takto již dál ne?

Co jsme vlastně my, volající po novosti, alternativě a pokrokovém stylu výuky, udělali, aby se stala funkční realitou? Jak jsme definovali to, co jsme chtěli? Jak to mělo být, aby to bylo jinak? Přesně naopak? Nebo něco předtím bylo pozitivní a bylo dobré to zachovat a něco bylo doslova špatné a bylo nutné to odstranit? Co jsme vlastně odstraňovali a co jsme doopravdy budovali?

Obecná téze z cca přelomu tisíciletí vycházela z požadavků naší společnosti. Ta volala po akceptování dětí coby individualit, kterým se poměry ve škole a během výuky musejí přizpůsobovat, což byl opak toho, co se doposud praktikovalo. Poptávka byla také po výuce, která směřuje ke tříbení názorů dětí, k jejich duševnímu rozvoji vycházející z jejich potřeb a akceptující jejich schopnosti a dovednosti. Zároveň měla škola být garantem morálky, dětský charakter se měl upevňovat ve smyslu "slušného člověka". Škola toho v jádru měla zastat více než dost. A mimochodem - měla i nadále samozřejmě učit.

Suma sumárum to ale byly požadavky veskrze logické, dobré a progresivní. Dalo se na nich stavět. Tedy aspoň všichni zainteresovaní, což byla velká část populace, si to myslela. Nicméně mělo to háček - cíle vyřknuty byly, ale nikdo nesdělil, jak je naplnit. Takový menší zádrhel. Žádná jednotná nit, nic, co by jednoznačně a smysluplně určovalo směr.

Výsledkem bylo zrušení povinných osnov, školám byly uděleny rozsáhlé pravomoci - bláhově se totiž věřilo, že pedagogičtí pracovníci jaksi na to mají, aby sami od svého stolu vytvářeli koncepci. Vznikly alternativní školy nemající u nás tradici v podstatě jen proto, že klasické školství již nevyhovovalo. Rodiče stále hledali svou spokojenost a společnost kritizovala stav věcí. Volalo se po svobodě, přičemž nikdo nebyl s to sdělit, jak s ní naložit, aby finální verze dávala smysl. Nicméně z původních požadavků se neslevilo, ty zůstaly zachovány dodnes. Tak trochu paradox.

Ve své vlastní pedagogické praxi jsem se setkala, zcela běžně, že rodiče požadují kvalitní vzdělání pro své dítě, přičemž průběh tohoto procesu má být pro dítě nanejvýš příjemný, což má zabezpečit kantor - jak kritizuje pan Klaus ml., že škola má být zábavná, hravá… Přitom podstata jakéhokoli učení tkví v tom, že ať chceme nebo ne, tak prostě bolí. Není to příjemný proces, zkuste se kohokoli zeptat, zda se něčemu novému učí rád - jedno, zda oslovíte dítě nebo dospělého. Učení je proces náročný, jde-li nám tedy o učení záměrné, ne bezděčné, mozek pojímá nové informace, musí si je zapamatovat, musí si je v požadované chvíli vybavit, jinak jejich osvojení by bylo k ničemu, musí být schopen je zasadit do širších souvislostí konkrétní problematiky, použít je v praxi apod. Proč je zde tedy požadavek na učení bezproblémové, hravé, když podstata samotného učení je s tím poněkud v rozporu? Nebylo by nyní pro všechny zúčastněné lepší, a hlavně pak pro děti samotné, kdybychom si přiznali, že z nesnadné věci snadnou tak lehce neuděláme?

Je možné vůbec za dané situace jistého chaosu koncepčně problém řešit? Obecná teze zatím neexistuje, nicméně se zdá, že máme v zemi několik osvícených ředitelů/ ředitelek základních - státních - škol, kteří byli schopni se problému postavit a z chaosu vytvořit řád. A podle čeho tak soudím? Jednoduše podle nabídky a poptávky, stejně jako to funguje v jakémkoli jiném odvětví. Souhrnně vzato tam, kde rodiče již v noci tvoří frontu, aby hned ráno do školy zapsali své dítě hlásící se do systému povinné školní docházky, tak přesně tam lze říci, že požadavek rodičů na to, jak by měla škola vypadat, je naplněn. Takové školy existují, není jich sice mnoho, ale existují.

Čím se ale tyto školy vyznačují? Dle mého primárně tím, že veřejnosti zcela jasně sdělují, jakým směrem děti povedou, co od nich budou požadovat, jak bude vedena výuka. Díky tomu všichni vědí, na čem jsou - vedení školy, učitelé, děti, rodiče. Vědí, proč jsou ve škole, vědí, co je hlavním cílem, vědí, jak se k němu mají dopracovat. Škola zde funguje jako mechanismus, ve kterém učitelé vědí, jaké jsou jejich obecné zásady. Díky tomu se pak nemůže stát, že rodič je spokojen jen s některými učiteli. Jasně definovaná koncepce školy totiž zaručuje, že všichni kantoři postupují ve shodě: vědí, zda podstata dané školy vede děti k samostatnosti, ambicióznosti či spolupráci, duchovnu, sportovním aktivitám, ekologii apod. Vědí, kdy jde do tuhého a kdy by se jen dělalo z komára velblouda, a tudíž ho dělat nebudou. Spory mezi pedagogy se minimalizují, čímž následně vzniká prostor pro další kreativní směřování. Prostředí může pro učitelé být inspirativnější, kolegové nápomocnější.

V dnešním světě je, díkybohu a také bohužel, možné jít kterýmkoli směrem. Díky chybějícímu hlavnímu proudu je realizovatelné takřka vše. Nicméně není možno si myslet, že právě v onom dnešním světě je také možné vše i stihnout. Svoboda není právo vše realizovat, svoboda je nutnost zvolit si: co chci, kam půjdu, jakou školu si vyberu… a pro ředitelé - jakou školu vybuduji, co nabídnu veřejnosti, co jí zaručím a co naopak ne. Koncepce se zdá být klíčem k vytvoření dobré školy, u které se pak bude tvořit fronta rodičů před zápisem do první třídy… (i když jediné kritérium kvalitní školy to rozhodně není)

Koncepce je ale také slabým místem mnoha škol - s největší pravděpodobností proto, že cíl je buď značně obecný (postupujeme dle J. A. Komenského) a nebo není vůbec (přeci všichni víme, co máme dělat). Velký omyl - Komenského učení je pro dnešní dobu extrémně obecné a ve finále nelze dát ruku do ohně za to, že všichni tedy víme, co máme dělat - vzdělávání lidí zas tak jednoduché není.

Dnes potřebujeme školy s jasným směřováním, pravděpodobně se nevyhneme ani momentu, kdy směr bude třeba změnit, neboť svět jde mílovými kroky kupředu v mnoha oblastech a je nutno na změny adekvátně reagovat. Nicméně připravovat se na změnu koncepce ve chvíli, kdy ji jako ředitel školy ještě nemám, je jistě předčasné. Bohatě bude stačit, když každá škola zcela jednoznačně svým potenciálním žákům a jejich rodičům sdělí, jak v ní všichni účastníci vzdělávacího procesu budou pracovat. Kde budou priority, co bude podstatné a co naopak ne. Koncepce musí být vždy dostatečně konkrétní a musí také sdělovat, jakými metodami a nástroji se daných cílů dosáhne. Pouze takto nastavený systém fungující školy obstojí v konkurenci a osloví rodiče a děti. Na nich pak závisí, zda vize vedení školy se jim bude líbit či nikoli. Možnost volby máme totiž všichni.