Být dobrou macechou

Macechy známe jako veskrze negativní pohádkové bytosti, nebo jako novou naději pro děti s bolavým srdcem. Černá a bílá. Ještě je spousta barev mezi tím. Podívejme se na to z pozice konkrétní ženy, pro kterou bylo macešství především lekcí v jejím osobním rozvoji.

Byl jednou jeden táta, co měl ve vlastní péči dva vykutálené kluky, šestiletá dvojčata Tomáše a Toníka, pracovně je nazvěme „téčka“. A byla jednou jedna máma, co měla taky dva, tříletého Frantu a mimino Filipa, dále jen „efka“. Našli se a začali se spolu učit žít v jedné domácnosti. Táta vzal dva nové přírůstky za své celkem bez problémů, ale z mámy se stala i macecha se všemi negativními emocemi, které s sebou toto označení nosívá. Kluci „téčka“ se jí zdáli hluční, pomalí, nepořádní a, ó hrůzo hrůz, žárlili na její miláčky. A to měla ještě štěstí na nadstandardně vstřícný párek lumpíků, který se jí většinu času opravdu snažil vyhovět. Být to jinak, asi dnes nemám o čem vyprávět.

„Téčka“, kterým už pár let chyběla pravidelně otevřená mateřská náruč, si chtěla deficit pořádně nahradit. První dva měsíce matka a macecha nevěděla, koho chovat dřív. Srdce ji táhlo k jejím, navíc výrazně mladším „efkům“, ale nechtěla zavírat cestu ani těm starším, i když se jí ještě dlouho zdálo nepochopitelné, co od ní ty cizí děti chtějí.

Vlastňata na přistěhovalce na mámině klíně příšerně žárlila. Po nějaké době jí došlo, že většinu času jí zabírá zdánlivě nejproblematičtější Toník a její Filípek že je netypicky zamlklý a očividně nespokojený. Hra na šťastnou maminku velké rodiny ji nesmírně vyčerpávala, vyzískané děti ji dráždily, vlastní trpěly. Vypadalo to na začátek dlouhého boje s nejistým výsledkem. VYHLEDALA POMOC TERAPEUTKY A SPOLEČNĚ SE DOPRACOVALY k řadě zajímavých poznatků.

Pokud se žena do role hodné macechy nutí a chová se v podstatě neupřímně, děti to vycítí, a nemají pevnou půdu pod nohama pro rozvoj funkčního vztahu. Je třeba si uvědomit, pro koho žena tuto roli vlastně hraje. Maminka - macecha z našeho příběhu si brzy uvědomila, že se snaží hlavně pro tátu „téček“, trpěla pocitem, že skutečně upřímným chováním k jeho dětem ohrozí vznikající vztah. S pomocí terapeutky se pustila do práce na odbourání stereotypu, že lásku je potřeba si zasloužit, a začínala si zvykat na myšlenku, že ji její partner zřejmě bude muset mít rád takovou, jaká skutečně je.

Dále bylo třeba vyřešit oslovení. Tonda naléhal, jestli jí může říkat mami, ve školce se chlubil, že má novou mámotetu. S terapeutkou se shodly na tom, že je to pro macechu nepřijatelné řešení. Za prvé se při tom oslovení vůbec necítí dobře. A pak „téčka“ už jednu mámu mají, i když s nimi nežije, a bylo by bláhové snažit se ji nahradit. Dohodli se na oslovování křestním jménem. Z mámotety se stala Lenka.

Následujícím krokem bylo vymezení hranic. Učila se vnímat, kdy je jí pozornost dětí skutečně vítaná a kdy je bere do náruče jen se skřípěním zubů. Musela dětem vysvětlovat, že teď se mazlit nechce, protože jí to není příjemné nebo protože se chce věnovat svým dětem. Byly tady dřív, a proto na ni mají větší nárok. „Téčka“ přišla do jejího života až po nich a měla by respektovat svou pozici v rodinném řádu. Kluci to překvapivě pochopili jako něco naprosto přirozeného a třenic o její pozornost začalo ubývat. Díky tomu se jí stávalo, že občas sama dostala chuť vyhledat je a věnovat se jim.

PŘESTOŽE LENKA VIDĚLA DÍLČÍ ÚSPĚCHY, STEJNĚ V HOVORECH s přítelkyněmi na „téčka“ většinu času nadávala. Je to přece tak komplikované, mít tak početnou rodinu. A tak těžké s dětmi, které si s sebou nesou zranění z doby, kdy je ani neznala, a tudíž neměla šanci je jakkoliv ovlivňovat. A kamarádky ji v tom podporovaly - ty jsi tak silná, já na tvém místě bych to neustála. Lenka se neustále utvrzovala v tom, jak výjimečná a složitá je její situace, místo toho, aby ji prostě přijala takovou, jaká je. Od začátku přece věděla, do čeho jde. Bylo zapotřebí přestat si hýčkat sebelítost a převzít zodpovědnost za svá rozhodnutí.

S tím souvisel i oříšek imperativu úcty k matce nevlastních dětí, které jsou z jedné půlky po tátovi a z druhé po cizí mámě.

Pokud macecha matku nesnáší nebo jí pohrdá, ať už to vyjadřuje nahlas nebo ne, odmítá tím zároveň z poloviny i její děti, a ty s tím budou mít problém. Klíčovým slovem tohoto článku a celého tématu proto budiž respekt. Schopnost respektovat matku „cizích“ dětí za to, že jim dala život a že pravděpodobně dělala to nejlepší, co v dané situaci dovedla. Lence pomohlo seznámení s babičkou z matčiny strany, která jí o své dceři vyprávěla, a Lenka tak mohla lépe chápat, jaké pohnutky ji vedly k tomu, že svěřila své děti do péče otce. Děti tráví u mámy dva víkendy v měsíci a doma vyprávějí o matčině výchově a životním stylu. Pro Lenku je těžké vybalancovat upřímné vyjádření vlastního názoru a zároveň neshazovat ten její - já to mám takhle a vaše maminka zase jinak. Je to dlouhodobý proces, během kterého se stále učí.

KAŽDÉ MAMINCE SE NĚKDY ZDÁ, ŽE JE POD BDĚLÝM DOHLEDEM několika párů očí. Babičky a dědečkové více či méně citlivě přicházejí se svou troškou do mlýna. Macechy toho dohledu mívají dvojnásobně a také Lenka se musela naučit vycházet s další babičkou. Každá často nacházela v chování té druhé drobné křivdy vůči „svým“ dětem. Na to, aby si sedly a vyříkaly si situaci z očí do očí, Lence chyběla rozhodnost, proto se nakonec odhodlala k napsání dopisu. Zhodnotila v něm dobré i špatné stránky jejich vzájemného vztahu a požádala babičku, aby měla pro její postavení nové ženy v životě jejích vnoučat pochopení a aby nepodrývala její autoritu obcházením pravidel, která ve společné domácnosti s partnerem nově nastolili. Částečně to pomohlo, a když se objevily další problémy, bylo už ve vzájemné komunikaci na co navázat.

ROLE MACECHY BYLA PRO LENKU SLOŽITÁ, ALE NESMÍRNĚ OBOHACUJÍCÍ. Dozvěděla se o sobě spoustu věcí, které jí dosud unikaly.

Děti neomylně poukázaly na její slabé stránky a donutily ji k tomu, aby na nich pracovala.

Co všechno tedy Lenka z nové situace vyzískala?

Když člověk spolu s novým vztahem přijde i k novým dětem, nastanou situace, které by nejraději a klidně silou změnil. Děti i jejich rodiče se často rozhodují v rozporu s macešiným světonázorem, a tím scházejí z cesty, která je pro ně podle ní nejlepší. Je dobré si pro takové chvíle osvojit pravidlo, které stejně dobře pomáhá i u vlastních dětí; říkejte si: moji blízcí mi nepatří, jsem jen průvodcem na jejich životní cestě. Chyby, které dělají, jsou pro ně cennými lekcemi, nemůžu je řešit za ně.

Lenka tedy našla odvahu být sama sebou. Přestala trpět pocitem, že může být milována jen tehdy, když bude perfektní. Naučila se upřímně vyjadřovat své emoce a nekupčit se svými pocity. Stanovila si jasně své priority a hranice. Důležitý kus práce na sobě samé ji posunul v osobním i profesním životě.

Odhalila svůj sklon k sebelítosti, který u sebe zpětně dokázala vypozorovat i v jiných situacích, a dostala tak příležitost naučit se s ním pracovat. Díky potřebě pochopit systém, podle kterého funguje její rodina, se seznámila s metodou rodinných konstelací podle Berta Hellingera, což hodnotí jako velký přínos pro ni samotnou.

Macešství jí sice bere značný kus pohodlí, klidu a volného času, ale jako dlouhodobý seberozvojový kurz je k nezaplacení - a zcela zdarma!