Když rodič tápe

Každému z nás se už v životě stalo, že se dostal do situace, kdy si nevěděl rady. Všichni asi známe ten pocit frustrace a bezvýchodnosti. V hlavě nám hučí otázka - co dělat, za kým jít?

Nejspíš se shodneme na tom, že být v této situaci není nic příjemného. Teď si ale představte moment, že cítíte pocit bezmoci jako rodič - jako člověk, který má problém s chováním dítěte, se svým vztahem k němu, s výchovnými postupy atp. Nepochybně podstatně horší situace, když do hry vstoupí další osoba, dítě, které je na vás závislé, které milujete, kterému chcete pomoci. Co dělat? Za kým jít?

Existuje několik možností - kupodivu situace tak bezvýchodná být nemusí. Pojďme si jednotlivé varianty nyní nastínit:

1) Laická, ale upřímně míněná rada

V zásadě je to první volba, ke které se většina lidí uchyluje. Obracíme se na přátelé, kamarády, oslovujeme ty, které známe, kteří nám jsou sympatičtí, mají podobné názory jako my, podobné zkušenosti. Pocit důvěry zde hraje hlavní roli. Pakliže budeme věřit, že daná rada pomůže, realizujeme ji.

Tato cesta je nejsnadnější, nemusí nic stát, je nejrychleji proveditelná. Úleva se může dostavit prakticky okamžitě.

Trochu jinou volbou jsou chaty - komunikace v podstatě s cizími lidmi, se kterými nás spojuje jen stejný zájem, stejná situace. Jedna napsaná otázka může spustit lavinu rad, diskusí a třeba i menších sporů či hádek. Nicméně, proč ne. Daná skupina lidí jistě má své zkušenosti a zkušenosti jsou to, oč nám v tuto chvíli jde. Své limity tyto rady ale mají - chybí jim odbornost, obvykle i kritická úvaha nad vlastním názorem - zkrátka ne každá rada je ve finále dobrá. Chceme-li ale uklidnění, třeba jen pouhé ověření, že postupujeme správně, může být tato cesta dobrou volbou.

2) Dílčí odborník

Je jich dost a jsme jimi obklopeni: učitelka v mateřské či základní škole, pediatr, vychovatelka v družině, vedoucí v zájmové skupině apod. Ti všichni mohou poskytnout radu, mohou být oporou, mohou být inspirací.

Tito odborníci jsou snadno dostupní, otázku můžeme položit ve chvíli, kdy si dítě přebíráme po vyučování, z družiny, když jsme na prohlídce u lékaře apod. Zkrátka v rámci příležitosti, v situaci, kdy v zásadě ani nemusí druhá strana vědět, že teď něco podstatného řešíme, když se ptáme např., jestli mé dítě ve školce jí samo a zda bych já jakožto rodič neměla učinit nějakou změnu - co myslíte, jak to vidíte vy, paní učitelko?

Limitující je v těchto situacích úzkoprofilové zaměření této skupiny odborníků. Byť mají teoretické vzdělání, pohybují se v praxi a praxe mnohdy neposkytuje nadhled, který dává zase teorie. Jinými slovy - máte-li konkrétní otázku a čekáte-li konkrétní odpověď, je vysoká pravděpodobnost, že se jí i dočkáte. A očekáváte-li navíc praktickou radu, určitě jste na správném místě. Nastiňujete-li ale samotný problém, nejste-li konkrétní, neboť v tom sami tápete a nevyznáte se, odejdete nejspíš zklamaní. Málokterý odborník fungující prakticky jenom v rámci praxe a nezaobírající se teorií systematicky je schopen hlubšího ponoru do problematiky. Nečekejte tedy, že paní učitelka vám podá psychologický rozbor chování vašeho dítěte, sdělí zdroj potíží a navrhne řešení - a to vše mezi dveřmi, když si dítě přebíráte, nebo když stojíte v zástupu rodičů během třídní schůzky. Rozhodně ale může odpovědět na otázky typu, jak dítě zklidnit, jak nastavit domácí přípravu do školy, jak s dítětem komunikovat v období puberty apod.

3) Psycholog, psychoterapeut

Dlouho, opravdu dlouho může trvat, než se odhodláme k němu jít. Ještě pořád v našich končinách panuje jakási prapodivná obava z návštěvy psychologa či psychoterapeuta. Mnoho lidí mívá dojem, že k psychologům chodí pouze lidé psychicky narušení, duševně ne zcela v pořádku, prostě někdo, kdo má vážné psychické potíže. A to my přeci nemáme! Sice jsme absolvovali komplikovaný rozvod a zůstali na děti sami a ty to nesou těžce, no ale v zásadě se není čemu divit, i když - byl to jen rozvod, žádná tragédie, to se děje dnes a denně, copak s tímto chodí hned všichni k psychologovi? Ne, nechodí a mnohdy je to velká škoda.

Dobrý psycholog a psychoterapeut dokáže ochránit duševní zdraví rodiče i dítěte. Dokáže se podívat do minulosti, umí dobře nastavit zrcadlo, identifikovat problém, nabídnout řešení a provést člověka cestou k uzdravení.

Velkou výhodou psychoterapie je vysoká odbornost samotného terapeuta: většinou jde o klinického psychologa s několikaletým sebezkušenostním výcvikem. Jeho úkolem je najít jádro problému a vyřešit ho - v tomto směru psychoterapie, nebo i jen pouhá diagnostika, fungují skvěle. Psycholog umí dokonale naslouchat, v ordinaci se uleví snad každému. Znám maminku, která své dítě k terapeutovi jen doprovázela, aby nakonec sama na sobě pocítila úlevu ve chvíli, kdy se dozvěděla, že problém je zcela mimo její vliv.

Mínusem, a vlastně i důvodem, proč se lidé psychoterapeutů stále tak obávají, je právě ono sdělení, co vlastně děláme špatně. A to obvykle nechce slyšet nikdo. Tím méně rodič, který doposud dělat pro svého potomka první poslední. Navíc máme tendenci mít problém co nejdříve za sebou, což v terapii je věc obtížná, obvykle je to běh na delší trať. Nicméně ve finále se vyplatí, dozvíme se o sobě mnoho podstatného a užitečného, zjistíme, kde máme slabá místa, jak s nimi pracovat, jak se do budoucna vyvarovat obdobným potížím.

4) Kouč

Kouč je dnes, řekněme si to narovinu, módní profese. Obliba koučinku a koučů obecně vzrůstá, jejich počet tím pádem také roste a jistá rizikovost s nimi, bohužel: koučem se totiž člověk nestává na základě několikaletého vysokoškolského studia, spíše na základě absolvování odborných, akreditovaných kurzů. Navíc je nezbytné mít jistý talent na práci s lidmi. A to také není dáno každému. Když se ale stane, že se znalosti teorie skloubí s talentem, budete mít před sebou vynikajícího odborníka.

Nutno podotknout, že samotná teorie koučinku je vysoce propracovaným systémem, vychází mj. z učení Miltona Ericksona, z principů fungování mozku, z teorie, že každý člověk má v sobě potenciál věci měnit. Koučink se tak stává výborným nástrojem k seberozvoji. A to za úvahu již stojí!

Koučink není poradenstvím, oproti psychoterapii koučink nesděluje, co má člověk udělat, neposkytuje rady. Půjde-li rodič ke koučovi s problémem, který sám jen stěží definuje, musí se připravit na neustálý sled otázek. Otázek, které člověka nabádají k hlubším úvahám o sobě samém, o svém vztahu k dítěti, o svém výchovném stylu apod. Jde o tak zásadní otázky, že nakonec člověk sám dospěje k jádru věci. To je naprosto bezkonkurenční výhoda koučinku, neboť není větší pravdy, než když si ji přiznáme bez zásahu jiné osoby, svobodně, s plným vědomím toho, na co jsme nyní sami narazili.

Další výhodou koučinku je fakt, že je postaven na učení - když chceme udělat ve svém životě změnu, musíme nastoupit na cestu, která nás k té změně dovede. A to není nic jiného než proces učení - naučit se myslet kriticky, hledat řešení, brát do úvahy věci, které nás předtím ani nenapadly. Prakticky jde o zásadní změnu myšlení, tak zásadní, že je ve finále trvalá. Jakmile začneme uvažovat v pozitivní rovině s jasným vědomím, že já přeci řešení najdu, těžko pak jsme ochotni změnit směr myšlení na původní negativismus či rezignaci. Stručně řečeno - stačí absolvovat jen jednu sérii sezení s koučem a příště si s výchovou svého potomka budu vědět rady.

Nevýhodou koučinku je nemožnost vrátit se do minulosti a pátrat po příčině stávajícího problému. To koučink nedělá. Do minulosti se nevrací, pracuje pouze s přítomností a s nastavením změny do budoucnosti. Nicméně, kdo chce zjistit, proč nyní řeší komplikovanou situaci, měl by se obrátit na psychoterapeuta, kdo o zjištění příčiny problému nestojí, kdo chce pouze změnu situace a přijít si na nové postupy sám, pak je dobrou volbou kouč.

Jak psychoterapie, tak i koučink nabízejí mnohá pozitiva. V obou oblastech se vyskytují na slovo vzatí odborníci stejně tak jako lidé, kteří k profesionálům mají ještě daleko. V obou oborech jde vždy o delší časový úsek, než přijde požadovaná změna. Zdá se ale, že u koučinku je časový úsek o něco kratší. Na straně druhé psychoterapie poskytuje natolik hluboký vhled do situace, že je s to vyřešit podstatu problému a co je nejzásadnější, pracuje i s člověkem značně frustrovaným, úzkostným, depresivním. A to proto, že to zkrátka umí.

Koučink těmito dovednostmi nevládne, je "pouze" založen na rozvoji duševních schopností člověka, a k takovému rozvoji musí být klient zdravě motivovaný, bez působení velkého stresu či deprese. Nicméně kvalitní kouč je schopen rozpoznat možnosti člověka, a pakliže stanoví, že je pro něj vhodnější psychoterapeut, sezení ukončí a nabídne kontakt na psychoterapeutickou ordinaci. Pro ilustraci: pro pomoc v rámci nezvladatelnosti pubertálního chování svých dětí může matka jít jak k psychoterapeutovi, tak i ke koučovi. Je-li schopna jistého nadhledu, odpovídat upřímně na otázky a snažit se hledat řešení a východiska, pak práce s koučem přinese ovoce. Je-li ale nesmírně úzkostná, dává-li si chování dětí za vinu, má-li tendenci sezení proplakat, je pro ni tím pravým řešením práce s psychoterapeutem.

Ať už někdy budete v situaci, kdy budete tápat, na koho se obrátit, aby vaše volba byla co nejefektivnější, vězte, že možností je spousta a ať už se rozhodnete pro kteroukoli, primárně vždy věřte sami sobě, své intuici a víře ve správnost své volby! Neboť konečná odpovědnost za své jednání vůči své vlastní osobě a svým dětem, je tak jako tak vždy jen na vás.

Přeji vám na vaší cestě ke změně hodně štěstí!