Být babičkou nebo dědečkem je životní role, na kterou naši rodiče dnes zpravidla čekají stále déle, a s vnoučaty si ji o to více užívají.
Být babičkou nebo dědečkem je životní role, na kterou naši rodiče dnes zpravidla čekají stále déle, a s vnoučaty si ji o to více užívají. Může se stát netušeným zdrojem pozitivní energie celé rodiny.
Ve fázi života, kdy se naši rodiče obvykle stávají prarodiči, se musí často vyrovnávat nejen s obtížemi fyzickými, ale také se ztrátami. Je to doba, kdy přestávají být v první řadě rodiči (dospívajících) dětí, doba, kdy začínají uvažovat nad koncem aktivního pracovního života, nebo už odešli do důchodu.
Prarodičovská role, pokud ji naši rodiče přijmou a pokud jim my sami dokážeme vytvořit prostor, aby ji mohli plnohodnotně rozvinout, může vnést novopečeným prarodičům do života zcela nové zdroje radosti a lásky. „Narození vnoučat,“ obrací se na novopečené prarodiče Casari Lusso, „přináší také nové zdroje radosti v našem vztahu k jejich rodičům. Může nás těšit fakt, že jsou naši potomci schopni založit vlastní domácnost a že i oni mají chuť plodit potomky. Je to jedním z důkazů, že jsme jako rodiče uspěli. Můžeme také najít potěšení v tom, že budou rádi, jakou z nich máme radost.“
Láska mezi rodiči a dětmi bývá láskou ambivalentní.
Rodič své dítě miluje, ale zároveň ho musí vychovávat. Musí mu dávat hranice a trvat na dodržování pravidel. Těžko očekávat, že malé dítě nebo dokonce dítě v pubertě vždy ocení, že nepříjemnosti, které mu rodiče připravují, jsou „pro jeho dobro“. Láska prarodičovská, pokud ovšem prarodiče nenahrazují rodiče v jejich roli, může být jiná. Klidnější, bez tolika emocionálních výkyvů, méně konfliktní.
Prarodiče mohou svou péčí a svým zájmem o vnoučata svým způsobem „obdarovat“ všechny zúčastněné. Když se starají o vnoučky, aby třeba umožnili rodičům být chvíli nerušeně spolu, nejen že se mohou radovat ze svých vnoučat, ale zároveň pomáhají vztahu jejich rodičů a dětem poskytují možnost prožít čas jinak.
Vnoučata a prarodiče si mohou navzájem poskytovat radost v nejrůznějších podobách. První formou je radost z nových citových zdrojů. Skrze vnoučata se rozšiřuje a obohacuje citový horizont prarodičů. Podíl na životě vnoučat znamená, že prarodiče nemohou ustrnout.
Další formou radosti, kterou vnuci mohou poskytovat prarodičům, je podle Cesari Lusso radost z druhé šance: „Všichni rodiče si pravděpodobně během svého života vychovatele ukládají do pomyslného archivu všechno, co kdysi měli udělat, pokud by byli ideálními rodiči – ale nepovedlo se jim to! Matky si často myslí, že měly být mnohem trpělivější, méně vynervované a že měly dětem více naslouchat. Otcové často litují, že dětem věnovali tak málo času a pozornosti. A právě v době, kdy se objeví vnoučata, máme jako prarodiče možnost si všechno vynahradit. Takže otcové, se nimiž se jejich děti skoro nevídaly, se změní na dědečky, kteří jsou pořád tady, jsou pozorní a trpěliví. Z matek na pokraji nervového zhroucení se mohou stát babičky vyznávající duševní vyrovnanost a klid.“
Skrze vnuky mohou prarodiče čerpat pocity uspokojení z toho, že vnuky baví to, co baví je samé. Mohou je přivést k zájmu o přírodu, k sběratelství známek nebo třeba k rybaření a mít potěšení ze sdílené radosti.
Sdílená radost je radost dvojnásobná.
A úzký, zralý vztah mezi prarodiči a vnoučaty se může stát nevyčerpatelným zdrojem takového sdílení.
Podle knihy Prarodiče, rodiče a vnoučata, vydal Portál v roce 2011
Těhotenství |
Dítě |