Máme doma jedináčka

"Přirozeně jsou rodiče o své jediné dítě nesmírně úzkostlivi. Neustálým opatrováním stává se dítě nesamostatným. A poněvadž udělají všecko za ně, stane se ještě neobratným. Na druhé straně jsou rodiče k němu nad míru shovívaví, všecko mu prominou, jsou plni podivu pro ně, co udělá, je nejkrásnější a tak poznenáhlu vyvine se z něho "zázračné dítě" - ovšem jen v očích rodičů... Takovému jedináčku se ve všem povolí, ničeho se mu neodepře a tu se dítě stává nepovolným, umíněným, a přijde-li do společnosti jiných dětí, je nesnášenlivé..."

Takhle vylíčil situaci jedináčka před pětapadesáti lety pediatr profesor Jiří Brdlík v pátém vydání knížky pro rodiče Zdravé dítě. Navíc jedináček je podle Brdlíka "v neustálém duševním napětí, neboť otázka stíhá otázku a po otázkách přirozeně následují odpovědi. Dítě je přepínáno, jednak vyvine se z něho dítě na svůj věk příliš staré, zralé, ztrácí svoji dětskou prostotu, zkracuje se mu vlastně jeho bezstarostné dětství."

Věru nebyly to radostné perspektivy, které připsal profesor Brdlík jedináčkům. Všimněte si, že být jediným dítětem v rodině znamenalo podle něho uvedené problémy zřejmě zcela nevyhnutelně.

Po pravdě řečeno však již v té době existovali autoři, kteří dobře věděli, že k uvedeným problémům může dojít a u jedináčků k nim dochází častěji, nicméně nejsou nezbytně nutné. Takovým autorem byl například pedagog a psycholog Václav Příhoda.

Situace jedináčka v rodině

Je pravda, že situace jedináčků je v řadě směrů složitější, než je tomu u dětí z vícečlenných rodin, kde má dítě alespoň jednoho sourozence. Jedináček je v dítě první a jediné. Rodiče bývají u prvního dítěte nejistější, úzkostlivější, víc je ochraňují... Také na ně mívají víc času, víc se mu věnují, kladou značný důraz na to, aby výchova přinášela výsledky. Protože však mají jen velmi malou zkušenost s tím, jak probíhá vývoj dítěte, často se spoléhají na příručky pro rodiče, na informace od svých rodičů nebo na to, co se dovědí na pískovišti či v čekárně u lékaře od druhých maminek. Potíž je v tom, že naše paměť nebývá nejspolehlivějším průvodcem, navíc si občas také pár týdnů nevědomky ubereme, abychom své dítě vylíčili v dobrém světle - vždyť je i naše vizitka. Jenže to všechno rodič jedináčka neví.

Kdy mohou nastat problémy

Problém nebývá, pokud se jedináček vyvíjí bez odchylek. Horší situace nastane, když se dítě v některé oblasti odlišuje od "normy" ať už ve směru plus nebo minus. Kdyby rodiče jedináčka měli větší přístup k rozmanitosti projevů ostatních dětí, dospěli by podobně jako většina rodičů druhých a třetích dětí k náhledu, že tři, čtyři měsíce "zpoždění" není žádný problém. Také by už měli se staršími sourozenci zkušenost, že dítě zpoždění dříve či později pravděpodobně dohoní, a že není třeba plašit. Nejistí rodiče jedináčka mohou své "opožděné" dítě znervózňovat požadavky a nároky, hledají odbornou pomoc... Zatímco u většiny dětí je uvedený rodičovský přístup korigován narozením druhého dítěte, u jedináčka může přetrvávat až do dospělosti. A tak, jestli si můžeme myslet, že v prvních letech nenapáchá mimořádná péče větší škody, nebo ji dokonce vítáme, u staršího dítěte je pravděpodobně nepříznivá.

U dvou dětí v rodině musejí rodiče pozornost alespoň částečně rozdělit. Na jedné straně tak dítě může uniknout z všeobjímajícího vlivu rodičů, mohou se věnovat s bráškou nebo sestřičkou navzájem. Na druhé straně to může mít v jistém smyslu i negativní vliv, jak ukážu dále.

Jak ve srovnání s ostatními dětmi

Před dvanácti roky zpracovali autoři Falbo a Polit výsledky 115 studií, které se zabývaly jedináčky různého věku. Ukázalo se, že jedináčci si vedli vcelku velmi dobře. Ve srovnání s dětmi, které mají více sourozenců, měli lepší průměrné školní výsledky, úroveň rozumových schopností, měli i některé příznivější osobnostní charakteristiky, jako je přizpůsobení a sociabilita. Situace jedináčků se v řadě parametrů blíží prvorozeným a dětem s jedním sourozencem.

Vysvětlení je nasnadě - rodiče jedináčků mívají víc času, víc na své dítě mluví, víc se jím zabývají, víc od něj očekávají. Je tedy zřejmé, že velice záleží na rodičích, na podmínkách, které jsou s to a ochotni vytvořit

Z praxe psychologa

Je také pravda, že jsem se setkal se vším, co uváděl profesor Brdlík. Někdy uzavřou rodiče své dítě do výlučné společnosti dospělých. Mají upřímnou radost, jak je bystré, jaké má chytré nápady, jak moudře reaguje. Úplně zapomenou, že vývoj dítěte má určité zákonitosti a není vhodné příliš je narušovat. Jindy zase oba rodiče přenesou na jedináčka všechny své neuskutečněné ambice a plány a on se pod jejich tíhou hroutí.

Častější komplikace vnímám u jedináčků starších rodičů. Dítě bývá vymodlené, rodiče už dávno ztratili relativní bezstarostnost předcházejících let, dobře si uvědomují všechny nástrahy života a snaží se před nimi své dítě uchránit. Navíc se častěji hlásí zdravotní potíže, životní styl se zklidňuje, větší význam získávají hodnoty zralého věku...

Cesta k prevenci jedináčkovských problémů nebývá zas až tak komplikovaná. Rodiče by neměli přestávat myslet na to, co může jedináček postrádat, kde může být jeho rozvoj narušován právě tím, že je jediné dítě mezi dospělými. Nebudu zmiňovat, jak je pro jedináčka důležité, aby měl příležitost přicházet do kontaktu s vrstevníky. Připomínám spíš to, že rodiče mohou v některých momentech sourozence trochu nahradit. Musejí ovšem zapomenout na chvíli na svou dospělou rodičovskou roli.

Domnívám se, že rozumní rodiče dokážou využít přednosti jedináčkovství a snaží se na minimum omezit nepříznivé vlivy. Co to znamená konkrétně? Třeba to, že se snaží získat informace o co největším počtu dětí. Že nezapomínají na to, že i oni mají právo na vlastní život, že ani jedináček nemůže být absolutním středobodem jejich života. Že občas zatnou zuby a překonají to, že jejich miláček utrpí nějakou újmu, třeba, že je špinavý od bláta, že se praští, že se s někým popere...

Na závěr si nemohu odpustit jednu obecnější poznámku, která mě potkala při přemýšlení o jedináčcích.

Kdo sleduje odbornou psychologickou literaturu delší dobu, nemůže přehlédnout, že na rozdíl od minulosti jsou dnes odborníci mnohem opatrnější, než vyřknou nějaký závěr. Už se nesetkáme s tak ostře formulovanými závěry pro rodiče, jako jsem uvedl na začátku. Věřím že jde o trvale větší pokoru psychologů, kteří stále lépe vidí, jak naše poznání není schopno jasně pojmout tu složitou soustavu, kterou představuje dítě žijící v konkrétním prostředí. Totéž pochopitelně platí i pro jedináčky.

Autor pracuje v Pražské pedagogicko-psychologické poradně.