Knihy dětem zprostředkovávají životní zkušenost

K čemu je nám dobré umět číst?

Čtení je základem gramotností. Člověk musí za svůj život zvládnout bezpočet gramotností -matematickou, přírodovědnou, komunikativní a mnoho dalších. Čtenářská gramotnost je střed, kolem nějž se ostatní gramotnosti soustřeďují. K tomu, aby člověk dokázal komunikovat s okolím, porozuměl tomu, co se kolem něj děje, potřebuje být čtenářsky gramotný. Čtení potřebujeme nejen pro vzdělávání a získávání informací, ale také pro komunikaci ve společnosti.

Co si mohu představit pod pojmem „předčtenářská gramotnost“?

První etapou čtenářské gramotnosti je právě předčtenářská gramotnost, která se týká období, než se dítě začne učit číst a psát. Tehdy se utváří jazykové schopnosti dítěte, dítě se učí vyslovovat slova, poznává znaky a obrázky, rozvíjejí se psychické funkce a procesy, které se čtením souvisejí. Z dítěte se v tomto období stává také první čtenář, který poslouchá a jemuž předčítáme. Čtenář, který přemýšlí o textech, prohlíží si knížky a ilustrace a získává k nim vztah, aby se také jednou stal aktivním čtenářem. Sám sice ještě nečte, ale utváří se jeho motivace, vztah ke psané řeči, zrakové a sluchové vnímání, představivost, paměť…

Souvisí se schopností číst úroveň pozornosti dítěte?

Jednoznačně, stejně jako paměť.

Takže dítě, které má ADHD, bude mít potíže se čtením?

Může mít. Hned jak zjistíme, že dítě má určitý problém, k čemuž slouží raná diagnostika, měla by následovat intervence. Vážná porucha pozornosti se může projevit i ve čtení, ale není to podmínka. Naopak jsou známé případy dětí, které měly poruchu pozornosti i chování a postupně, jak se stávaly čtenáři, se jejich porucha zmírnila. Čtení bylo součástí odstraňování jejich potíží.

Děti v mateřské škole ještě většinou nečtou. Jak je tam můžeme vést ke čtení, ke knihám?

Vším, co se čtením souvisí, podporou mnoha důležitých dovedností, například zrakové a sluchové percepce, pravolevé orientace. Děti si prohlížejí a vymalovávají obrázky, hledají stejné znaky i rozdíly mezi nimi, poznávají, který obrázek nepatří mezi ostatní… Důležitý je rovněž vztah ke čtení, který rozvíjíme třeba předčítáním či dramatizací příběhů. Souvisejí s tím mimo jiné i školní knihovničky, a dokonce také počítače - k rozvíjení zraku a sluchu je možné využít různé počítačové programy. Klasický vztah ke knížkám je ale stále v rukou rodiny nebo školy.

Takže bychom dětem měli spíše předčítat než jim pouštět pohádku, že?

Můžeme dělat obojí. U předčítání je podle mého názoru velmi důležitý moment sdílení, toho, že něco děláme společně. Na chvíli přestaneme a děti samy zkusí říci, jak by příběh mohl pokračovat. Také můžeme dětem knížku ukázat, aby viděly, kde čteme, kde je nadpis, řekneme jim, kdo knížku ilustroval. Když dětem pohádku pustíme, může to mít též výborný efekt. Ale nesmí se jen pustit televize a „Děti, jde vám pohádka, tak se dívejte“ a paní učitelka „jde na kafe“. Tak by to být nemělo. Zhlédnutí pohádky může zapůsobit jako motivace k jejímu čtení, předčítání.

Jak by podle vás měly vypadat knížky, které nabízíme malým dětem? Co by jim nemělo chybět?

To, jak by měly vypadat knížky pro děti, má své didaktické zákonitosti. Pro malé děti se mi moc líbí leporela, s nimiž se děti učí pojmenovávat různé věci. Ale moc se mi nelíbí plastové knížky, které se nejmenším dětem nabízejí. Leporelo z kartonu už čtenářství určitým způsobem zhmotní, děti nejen vidí, ale i cítí, co je knížka. Obecně by dětské knížky měly být pro děti přitažlivé, a to nejen obrázky, ale i grafi ckým uspořádáním. I když se dítěti předčítá, knížka by měla být přehledná, abychom mohli dítěti ukázat: „Podívej, tady čtu.“ A samozřejmě by to měly být jazykově kvalitní knížky, to je jednoznačné. Dětem by se neměly dostat do ruky knížky s narychlo vyrobenými překlady, s chybami, s nevhodnými jazykovými obraty… Knížka, kterou předkládáme dětem, by měla být i obsahově hodnotná, zprostředkovávat dítěti přijatelným způsobem určitou životní zkušenost nebo fikci.

Občas se setkám s tím, že lidé třeba na našich prodejních akcích řeknou, že máme pěkné dětské knížky, ale vedle v Levných knihách mají barevné knížky pětkrát levnější.

To je problém daně na knihy, která u nás je. Když se ale podíváte po světě, vidíte, že mnohde už je nulová daň na knížky. Je potřeba fakticky podporovat vztah lidí k četbě, ne jen o tom mluvit. Samozřejmě je pochopitelné, že se lidé rozmýšlejí, kolik utratí za knížky, pro některé lidi jsou už v současné ekonomické situaci knížky sekundární záležitost.

Podle výzkumu, který provedlo Scio, nezáleží na tom, jestli děti čtou knihy nebo text na internetu, hlavně že něco čtou. Myslíte si, že to platí i u malých dětí?

To je otázka. Mohli bychom si myslet, že je to úplně stejné, ale záleží na tom, čemu říkáme „to stejné“. Knížky nerozvíjejí jen techniku čtení a práci s informacemi, ale podporují i komunikaci, vztahy, hodnotové cítění. Pokud se díváme na čtení jako na zdroj informací, mohou na tom být čtení knížek a textů na internetu úplně stejně. Ale přidaná hodnota knihy je v sociální komunikaci. Proto bych řekla, že to u malých dětí neplatí, protože u nich se tyto dovednosti teprve rozvíjejí.

Jak bychom měli číst malým dětem? Má na to, zda najdou cestu ke čtenářství, vliv naše předčítání, společné čtení nahlas?

Společné čtení má na děti jednoznačný vliv. Měli bychom z něj udělat rituál, dítě připravit na to, že to bude naše hezká chvilka, spolu se na čtení těšit. „Teď ti budu chvíli číst a pak si můžeš knížku prohlížet sám,“ pozorovat dítě, jak otáčí stránky, sledovat, co ho zaujalo. Občas se pozastavit, ne pouze předčítat bez toho, že bychom sledovali, jak dítě reaguje. Můžeme čtení na chvíli přerušit, povídat si o příběhu, společně si představovat, jak by to mohlo pokračovat. Na čtení může navazovat kreslení a další činnosti, které příběh dotvářejí. Měl by to být zážitek.

Podle testů PISA české děti „propadly“ ve čtenářských schopnostech. Výzkum se sice týkal školáků, ale na čtenářské schopnosti se „zakládá“ už dříve. Jak můžeme malé děti vést k porozumění textu?

Tím, že dítě aktivně poslouchá, že ho zapojujeme do čtení. Ukážeme dítěti titulní stránku knížky, obrázek, společně vymýšlíme, co by se v příběhu mohlo dál odehrávat. Když děti zapojujeme do společného čtení, naučí se o textu přemýšlet.

Aby dítě našlo ke čtení vztah, mělo by čtení být spojeno s příjemným emočním zážitkem. Jak k tomu může přispět pedagog?

Příjemnou atmosféru může navodit i místo, kde se předčítá, třeba čtenářský koutek, koberec s polštáři. „Děti, to je naše chvilka, na kterou se celý den těšíme, protože si budeme číst.“ Když se učitel na čtení těší, děti to poznají a těší se také.

Výzkum Jiřího Trávníčka, který vyšel knižně pod názvem Čtenáři a internauti, mimo jiné obsahuje zjištění, že nečtenářů-mužů je dvakrát více než žen, které nečtou. Dá se něco takového vypozorovat také u dětí?

Takové výzkumy se provádějí i u dětí a obvykle se škály rozdělují na dívky a chlapce. Ukazuje se, že mezi dívkami a chlapci jsou rozdíly z hlediska čtenářského výkonu i motivace ke čtení. Děvčata jsou více orientovaná na čtení, na kluky zase platí zapojení dalších médií, například internetu, do čtení. Ačkoli to vypadá velmi schematicky, kluci zřejmě více tíhnou k technice. Při práci s chlapci je velmi důležité obměňovat metody práce a snažit se je motivovat. Když to rodina nebo učitelka „nevybojuje“, z kluka může vyrůst méně výrazný čtenář. Technika, například čtečka, může chlapce motivovat ke čtení. S motivací pak jde ruku v ruce i výkon ve čtení. U dívek převládá spíše vnitřní motivace, mnohé bývají pilné, pracovité, možná až někdy úzkostné v plnění zadaných úkolů.

Na to, že muži méně čtou, by se mělo myslet nejspíše už ve školce. Máte nějaký nápad, jak kluky motivovat k tomu, aby si četli?

Je potřeba hledat, co jim vyhovuje. Potřebují toho hodně, různé metody a činnosti.

Čtení podporuje představivost, ale děti, které mají chudou fantazii, po knize nesáhnou tak často jako jejich vrstevníci, protože nevědí proč. Jak podporovat představivost malých dětí?

Děti příběhy z knížek prožívají, a ty, které mají rozvinutější fantazii, je prožívají intenzivněji a jsou tak ke čtení více motivovány. Jak představivost povzbuzovat? Třeba tak, že příběh obměníme, vymyslíme jiný začátek, vybereme z pohádky jednu roli, kterou pak dítě zahraje nebo pro ni vymyslí úplně jiný příběh.

Trendem dnešní doby je zjednodušování a jedním projevem této tendence je zjednodušené písmo Comenia Script. Jaký na něj máte názor?

Podle mého názoru je dobře, že se ověřuje jiný model písma. Myslím, že to nesouvisí ani tak s „celoplošným“ zjednodušováním, ale spíše s hledáním cesty pro děti, pro něž je stávající písmo příliš složité. Comenia Script může například dětem s dysgrafi í pomoci zvládnout psaní. Nemělo by to být tak, že by jedno písmo vystřídalo druhé, ale Comenia Script může být alternativou pro děti, jimž ji zvolí jejich rodiče na základě různých důvodů.

Mně osobně v Comenii Script chybí vázání.

Někteří lidé opravdu potřebují v psaní vázanost, díky tomu mohou psát rychle. Na druhou stranu jsou tací, kteří píšou rychleji tiskacím písmem, jež nijak nespojují. Musí se vycházet z toho, co dané dítě potřebuje a co mu vyhovuje.

Propad našich žáků ve srovnávacích testech vedl bývalé vedení ministerstva školství k tvorbě standardů základního i předškolního vzdělávání a také k plošným testům v pátých a devátých třídách. Myslíte, že jsou testy opravdu lékem na české školství?

Samozřejmě že ne. Testy nejsou a nebudou lékem, naopak mohou vést k tomu, že místo zefektivňování výuky se budou hledat cesty, jak děti otestovat, a metody, jak testy dále využít. Může se stát to, k čemu už v některých zemích došlo, že se děti budou „učit na testy“, což je krok zpátky.

Jsem příznivcem sledování individuálního vývoje dítěte, individuálních vývojových etap. Učitel by měl mít k dispozici přehled vývojových etap, jimiž by každé dítě mělo ve svém tempu projít, aby věděl, že něco je v pořádku a něco už ne a že určitá věc je individuální zvláštnost daného dítěte.

Společně prožitý příběh děti obohatí. Čtení není pouze nástroj k získávání informací, ale rozvíjí také naše myšlení a fantazii.

Testy nic nevyřeší. Mohou poskytnout prokazatelný výstup a někteří lidé z resortu školství by to uvítali, protože současné inovativní přístupy ve vzdělávání takové prokazatelné výstupy neposkytují. Výzkumná sonda, diagnostický test, výzkumná zpráva, to je pro ně uchopitelné.

Připadá mi, že snaha spolehnout se na testy svědčí o jisté nedůvěře resortu školství vůči učitelům.

Určitě.

Bavíme se víceméně o knihách a o čtení. Kterou knížku máte ráda? A kolik knížek zvládnete přečíst za měsíc, za rok…?

Mám moc ráda Děti z Bullerbynu. A také se mi velmi líbí Durrellovy knížky. Nečtu příliš historické romány, na to nemám chuť ani čas, raději mám autentické příběhy ze života dnešních lidí. Za měsíc přečtu tak jednu knihu, ale musím přečíst spoustu věcí do práce, navíc stále studuji, takže k beletrii se dostanu spíše na cestách. Hodně si čtu s jedenáctiletou dcerou; než jdeme spát, společně si povídáme o příbězích. Obě se na to moc těšíme. A mám dvouletého vnoučka, kterému také čtu. Už od půl roku.

Doc. PaedDr. Radka Wildová, CSc., se narodila v roce 1965. Je děkankou Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Na PedF UK působí na katedře primární pedagogiky. Přednáší zejména didaktiku rozvoje počáteční gramotnosti ve studiu učitelství pro 1. stupeň ZŠ a učitelství pro mateřské školy.