Černé puntíky frčí i v dnešní "moderní" škole

Velmi si vážím práce dobrých učitelů a jsem opravdu naštvaná na ty, kteří svou práci dělají "do výše svého platu". Celý život pracuji v oblasti vzdělávání na různých pozicích, je to práce krásná, ale také nesmírně vyčerpávající. Proto mne nenechává klidnou, že někteří pedagogové poškozují pověst svých dobrých kolegů udělováním nesmyslných trestů, které jsou často k smíchu nebo k pláči. Posuďte sami.

Jako vysokoškolská asistentka jsem během své krátké praxe vždy prosila studenty, aby dávali svým žákům pochvaly a tresty, které mají nějaký smysl. Studenti vymýšleli z legrace, jak budou trestat své žáky. Navrhovali např. lámání v kole, španělské boty, sebrání dobrých svačinek či zavedení cimrmanovského trestání rodičů. Poslední ze jmenovaného by se mohlo někdy uplatnit i v dnešní škole, protože výchovné působení některých rodičů je tristní. Vůbec nejsem příznivcem příliš liberální výchovy, kde děti mohou všechno a učitel je nesmí potrestat. To ne.

Bohužel, význam některých trestů jsem nepochopila ani ve svém pokročilém věku. O čem mluvím? O černých puntících. Kdo z vás někdy nedostal ve školce nebo ve škole černý puntík? Tato pomocná klasifikace má (jak mi vysvětlila jedna paní učitelka) potrestat děti za zlobení, za zapomínání, za nestíhání, za nepořádek a prostě za vše, co se paní učitelce nelíbí.

Po mnoha letech jsem navštívila svou kamarádku, o které si myslím, že je velmi dobrou učitelkou na prvním stupni a mám ji moc ráda. "Co to tady máš?", zděšeně jsem zírala na esteticky vyvedenou tabuli hříchů se spoustou černých puntíků. "To já nedělám." Ani jsem si ještě nestačila úlevně vydechnout, když doplnila: "To dělá moje asistentka." Začala jsem s ní diskutovat o nesmyslnosti této pomůcky. Evidentně jsem neuspěla, protože mi řekla, že po třídních schůzkách jsou i ti největší darebáci v klidu. Není to trochu málo?

Důležité je opět zamyslet se nad příčinami zlobení, které mohou být velmi různorodé. Mohou být jak na straně dětí, tak na straně pedagoga. Nejčastější držitelé černých puntíků bývají chlapci, o kterých každý vzdělaný pedagog ví, že se u nich vyskytuje větší procento různých poruch učení, že jsou temperamentnější a měl by k nim také podle toho přistupovat.

Puntíky mohou mít mnoho negativních dopadů, mohou být demotivací pro další učení, vzbuzovat pocity nespravedlnosti, vyvolávat agresivitu nebo způsobovat i sociální vyloučení dětí z kolektivu. Jako vzorná holčička bych nepřežila, kdybych dostala od své milované paní učitelky černý puntík, a vzpomínám si, s jakým despektem jsem se dívala na kluky, kteří tyto puntíky dostávali. Dokonce jsme se vzájemně naváděli, že s nimi nebudeme kamarádit.

Nositel největšího množství černých puntíků se tak stává černou ovcí a nálepka "zlobivce" často ovlivňuje i jeho prospěch. "Dala bych mu jedničku z angličtiny, je fakt chytrý, ale protože furt otravuje, dám mu dvojku." Toto nesmyslné zdůvodnění slyšela maminka, když se divila, proč její bilingvní syn, který žil do pěti let v Londýně, bude mít dvojku. U jiného inteligentního chlapečka vzbudila "zájem" o jazyk angličtinářka ve školce prvním slovním hodnocením: "Clever, but noughty". Kluka prostě nebavilo neustálé opakování barev, které uměl ihned po první lekci. Za celý školní rok této výživné placené výuky se děti naučily asi dvacet slovíček, ale nanosily černých puntíků habaděj.

Někdy má tento puntíkovací systém obměny v podobě periodické amnestie. Například za tři červené puntíky se maže jeden černý. Lítostivou dceru našich známých to vedlo k tomu, že se nabídla, že bude červené puntíky dávat svému kamarádovi, aby se mu vyrušily černé puntíky a nebyl doma bit. Systém je někdy propracován k takové "dokonalosti", že naprosto uniká jeho smysl - aby dítě bylo spravedlivě potrestáno. Dítě by si mělo uvědomit: udělal jsem něco špatně, byl jsem potrestaný, budu se chovat nebo jednat jinak. Ukazuje se, že jen malé procento dětí motivuje záplava černých puntíků k pozitivní změně chování.

Na nesmyslnost některých trestů vzpomínají i velmi úspěšní manažeři, se kterými se nyní setkávám. Jeden pan ředitel nosil celou první třídu každý den poznámku: "Vyrušuje." Ano, vyrušoval, protože plynule četl od čtyř let a paní učitelka trvala na tom, aby se spolu s dětmi od začátku učil písmenka. Úkol, kde ostatní zaškrtávali pět minut písmenko L, splnil za pět vteřin, a pak prostě jen pomáhal ostatním. K dalším hrozným přestupkům, za které dostal černý puntík, patřilo, že si vypsal sešit do matematiky pět stránek dopředu a zděšená paní učitelka mu vynadala, že nebude mít co dělat.

Ještě horší je, když dítě neví, za co bylo potrestáno. Po třídní schůzce se ptala maminka: "Za co jsi dostal ty černé puntíky?" Chlapec smutně odpověděl: "Nevím, ale asi mě paní učitelka nemá ráda, má ráda jenom holky, těm puntíky nedává."

Roky bavím své přátele historkou, která v reálu nebyla vůbec veselá. Na fakultu se za mnou přišla poradit maminka, jejíhož syna učila velmi schopná, ale přísná paní učitelka. Maminka odjela do porodnice s druhým dítětem a chlapce přišla vyzvednout ze školy teta. Kluk přilítl a dychtivě se ptá: "Teto, co je to dudek?" "No, to je takový pták." "Já jsem dostal dudka." "A kde ho máš?" Chlapeček otevřel notýsek, kde bylo napsáno: "Uděluje se důtka třídního učitele za zapomínání." Marně jsme s maminkou přemýšlely, koho paní učitelka potrestala.

Je mnoho báječných učitelů, kteří ve svých početných třídách připravují pro nadané děti obtížnější úkoly, individuálně se věnují těm, kteří potřebují pomalejší tempo, mají zde děti s kombinovanými vadami, a přesto nepoužívají nepřiměřené tresty, ale spíše děti povzbuzují a motivují k lepším výkonům.

Uvědomte si, kolika jste se jen během dnešního dne dopustili chyb, za každou chybu byste dostali černý puntík, který by byl zveřejněn například na vašem pracovišti nebo na chodbě vašeho domu. To by bylo křiku ohledně ochrany osobnosti a osobních údajů. Že přeháním? Určitě, ale přiznám se - nemám ráda černé puntíky!