Dobrý učitel nezneužívá děti k naplnění svých ambic

Hanka Švejdová se dramatické výchově v mateřské škole věnuje řadu let. Říká, že tato metoda rozvíjí celou dětskou osobnost včetně myšlení a pomáhá dětem nahlížet na různé situace z mnoha úhlů. Učitel však nesmí být „moudrým vševědem“, ale průvodcem na společné cestě.

Co to znamená, když se řekne dramatická výchova?

Z mého pohledu to je výchovně-vzdělávací princip, který pro vzdělávání dětí a mládeže využívá přednostně divadelní prostředky (improvizaci, hru v roli, pantomimu, simulaci, hru s předmětem, jednání verbální i neverbální…), ale výsledek není určen divákům, nýbrž účastníkům společné lekce. Konkrétně: zkoumáme třeba téma zlobení prostřednictvím pohádky O neposlušných kůzlatech, simulujeme a rozehráváme jednotlivé situace, zkoumáme tím, co dělala kůzlata, když máma nebyla doma, a naopak jak asi bylo mámě koze, když našla domeček prázdný, na co myslela, co jí běželo hlavou… Výsledkem neboli výstupem je kromě získání nových dovedností z různých oblastí především poznatek a zkušenost, že otevírat dveře cizím je nebezpečné. Výsledkem není dramatizace pohádky v podobě divadelního představení. Je dramatizace pohádek a hraní divadla také dramatická výchova? Dramatizace pohádky, tedy ve výsledku hraní divadla, a dramatická výchova mají společné to, že obě využívají divadelních prostředků, ale zatímco dramatizace je určena divákům, kteří představení sledují, dramatická výchova je určena těm, kteří se společné hry (lekce) účastní. Je možné, aby dramatická výchova vyústila v jednoduchou dramatizaci, tedy zahrání divadla, a naopak aby zhlédnuté divadlo bylo podnětem k činnostem s uplatňováním dramatické výchovy, ale jinak tyto dva pojmy nelze ztotožňovat. Konkrétně – prostřednictvím dramatické výchovy zkoumáme, co se to kdysi stalo na jedné zelené louce, kde pastýři pásli ovečky, a výsledkem může být dramatizace v podobě upravené koledy Zelená se louka, kterou zahrajeme kamarádům či rodičům, aby i oni věděli, co se to tenkrát na té zelené louce stalo. A naopak – společně s dětmi zhlédneme zajímavé divadelní představení pohádky O Smolíčkovi a prostřednictvím dramatické výchovy dál společně zkoumáme další témata, proč žil kluk s jelenem, proč jezinky kradou děti, co znamená slovní spojení „sliby chyby“… Dramatická výchova v sobě – z mého pohledu – spojuje osobnostní a sociální rozměr. Můžete tyto rozměry dramatické výchovy nějak rozvést, specifi kovat? Dramatická výchova a její uplatňování v praxi směřují k celistvému rozvoji osobnosti. Pracuje s mnoha dimenzemi – vědomostmi, zkušenostmi, dovednostmi, pohybovým i verbálním vyjadřováním, s emocemi a fantazií, rozvíjí myšlení včetně všech myšlenkových operací, empatii, toleranci, dává šanci nahlížet na situaci z různých úhlů pohledu a zkoumat různé možnosti jejího řešení, což je podle mě pro děti a mladé lidi velmi cenné zejména v dnešní době. Vždycky existuje více možných řešení a i pro jejich budoucí život je dobré alespoň si nejprve všechna řešení uvědomit, než se pro jedno z nich rozhodnu, a nesáhnout hned po tom prvním, které mě napadne. Například zkoumáme příběh Smolíčka a jeho soužití s jelenem. Společně hledáme důvody, proč nežije s maminkou a tatínkem. Získáváme zkušenost, že v životě je to různé. Některé děti mají oba rodiče, některé jen jednoho, ale jsou i děti, které nemají nikoho, a těm pak musí někdo pomoci. Dítěti s podobným problémem tak poskytneme aspoň zkušenost, že není samo, komu se něco takového stalo, že se to stát může a stává se i jiným, třeba Smolíčkovi. Sociální rozměr dramatické výchovy spočívá v tom, že dramatickou výchovu nelze dělat s jednotlivcem. Podmínkou k uplatňování dramatické výchovy je skupina účastníků – dětí či dospělých, jejich společná činnost, zkoumání, vztahy, komunikace, konfrontace názorů, řešení, zkušeností. To samozřejmě vede k výraznému rozvoji kooperace a kompatibility skupiny, k rozvoji sociální citlivosti, tolerance, ale i vzájemné komunikace verbální i neverbální. Teprve v rámci skupiny (troufnu si říci i tříčlenné) dochází ke společnému jednání, řešení, rozhodování. Uvedu příklad: Tři děti v rolích třech králů se mají rozhodnout, zda vyzradí králi Herodovi, kde se nachází Ježíšek. Král Kašpar váhá, Melichar se bojí trestu a radši by řekl pravdu a Baltazar je zásadně proti vyzrazení Ježíškova úkrytu. Jak dopadne jejich rozhodnutí? Děti pracují ve více trojicích a my se dozvídáme, že i Ježíškův osud mohl dopadnout různě…

Dramatická výchova současně sleduje i jeho rozvoj kognitivní – dítě získává poznatky a dovednosti nikoli cestou předávací, protože mu je učitel předá hotové, ale cestou konstruktivní, v níž k poznatku dítě dospěje na základě vlastní činnosti ve spolupráci s ostatními – a v neposledním i rozvoj umělecký, počínaje rozvojem pohybových dovedností přes rozvoj řeči, vyjadřování až po rozvoj divadelních, výtvarných, literárních i hudebních dovedností.

Jaké prostředky se v dramatické výchově využívají?

Základem dramatické výchovy je hra v roli ve třech nejzákladnějších úrovních. Za prvé to je simulace, kdy je každý sám za sebe v simulované situaci – já, Hanka Švejdová, jsem v situaci, kdy někdo cizí klepe na dveře. Co bych udělala? Dále je to hra v roli, kde jsem v roli někoho jiného – já, Hanka, jsem v roli Smolíčka a někdo cizí klepe na dveře. Co udělá Smolíček? A pak je tu charakterizace, kdy jsem v roli někoho jiného s danou charakteristikou – já, Hanka, vstupuji do role zlobivého a neposlušného Smolíčka a někdo klepe na dveře? Co udělá neposlušný a zlobivý Smolíček? Jestliže k rolové hře s dětmi nedospěji, pak opravdu nedělám dramatickou výchovu. Samozřejmě že dramatická výchova využívá i prostředky ostatních výchov, takzvané průpravné, podpůrné, jimiž jsou různé hry a cvičení – pohybové, kontaktní, hudební, výtvarné, taneční, Kimovy hry, sociální hry a cvičení… Ale bez uplatnění rolové hry v různých improvizacích nelze mluvit o uplatňování dramatické výchovy a to je nutné si uvědomovat. Mnoho základních a mateřských škol píše ve svých programech o uplatňování dramatické výchovy, ale pod tím se ukrývají v podstatě jen hry a cvičení kontaktní, osobnostně sociální, zajímavé a pro děti přínosné, ale nelze všechno schovat pod pojem dramatická výchova. Ta je specifi cká právě tím, že využívá hru v roli jako základní prostředek k rozvoji osobnosti člověka.

Může se pracovat i s pomůckami – loutkami, převleky…?

Práce s předmětem a jeho oživováním je velmi podnětná při práci s nejmladšími dětmi. Jako příklad uvedu znovu příběh Smolíčka. Děti sedí v kruhu a všechny jsou v kolektivní roli jelena, který se chystá na pastvu. Hadrový panák představující Smolíčka pak koluje od jednoho dítěte-jelena k druhému a každým je poučen: „Smolíčku, nikomu neotvírej, protože…“ Zbytek věty děti-jeleni doplní samostatně na základě své zkušenosti. Nakonec se jelen rozloučí, po kruhu opět oběhne loutka-panák, dostane od každého jelena pusu a pak jelen odběhne na pastvu. Co se týká velkých převleků, osvědčuje se mi využívat spíš drobný kostýmní znak než kompletní náročný převlek. Jednak z časových důvodů a pak i proto, že často s malými dětmi pracuji s využitím kolektivní role, všichni se stávají např. jelenem. Velké převleky svazují a zdržují, drobné kostýmní znaky pomohou dítěti zorientovat se, kým jsou, v jaké roli jsou. Takže práce s předmětem, loutkou a drobnými kostýmními znaky dramatické výchově nepřekáží, naopak pomůže, ozvláštní, zaujme. A jejich příprava naopak přispěje k rozvíjení dalších dovedností – stříhání, lepení, práce s různými materiály, rozvíjení sebeobslužných dovedností…

Co je cílem dramatické výchovy?

Z mého pohledu to znamená nabídnout dětem zajímavou vzdělávací cestu, v níž se nehromadí jen pojmy, poznatky, vědomosti a nadrilované básničky, písničky…, ale která nabízí společné zážitky při hře na něco, na někoho, v nějaké situaci, kde je co zkoumat, řešit a objevovat. Cestu, kde se o tom nemluví, ale kde se to odehrává, kde si na to společně hrajeme a v rámci hry se naučíme nejen básničku, ale i něco o sobě, o druhých, o světě a o životě v něm. A to vše formou hry, kde jde o fikci – tedy všechno je „jako“ a doopravdy se mi nic špatného nestane. Ocitnu se v různých rolích, zažiju si je a pak se zase stanu Vašíkem či Maruškou. Cílem je aktivní a přirozený rozvoj celé osobnosti dítěte i rozvoj celé dětské skupiny prostřednictvím her, improvizací, partnerské komunikace, kde nechybí problém a jeho řešení, ale ani legrace, spolupráce a zkušenost, že s lidmi je na světě líp a dá se plno věcí zažít, sdílet a dozvědět. Dramatickou výchovu uplatňuji nikoli jen proto, že je to dnes módní, ale především proto, že si uvědomuji její možnosti a dopad při vzdělávání těch nejmenších dětí.

Kdybych chtěla do své práce zařazovat i dramatickou výchovu, jaké bych k tomu měla mít předpoklady? Jaký bych měla být učitel? A jaký učitel bych naopak být neměla?

Učitel musí něčím žít a něco zažívat, aby měl o čem učit (směje se). Dobrý učitel si nemyslí, že má patent na rozum a že je děd Vševěd, ale je na place od toho, aby vytvořil podmínky pro učení. Učitel nemusí všechno znát. Leckdy už předškolní dítě ví z určitého oboru víc než pedagog, a tudíž i učitel má šanci se něco nového dozvědět a poznat. Dobrý učitel je ten, kdo nezneužívá děti k naplnění svých ambic, ale kdo děti vnímá, slyší a naplňuje jejich potřeby. To je dobrý učitel předškolních dětí. Při setkání s pedagogy na seminářích vždycky cituji větu Luďka Richtera: „Velikost umělce dělá velikost odpadkového koše“ (směje se). A to stejné platí pro učitele: „Velikost učitelky mateřské školy dělá velikost pomyslného odpadkového koše.“ Znamená to, že mám připravenou bohatou nabídku témat, námětů a jejich hravého zpracování, ale přednost mají aktuální potřeby a zájmy dětí, aktuální situace, aktuální zážitek, aktuální problém. Konkrétně učitelka je připravena, má vše vymyšlené, naplánované a rozpracované ve svém integrovaném celku vycházejícím například z pohádky O Smolíčkovi. A ejhle, zemi zaplavili Šmoulové či Gormiti a děti žijí jimi. Učitelka může dětem zakázat Gormity do školky nosit a jet podle plánu. Anebo se dopídí třeba na internetu toho, kdo jsou ti nepřemožitelní vládci přírody jménem Gormiti, a postaví další činnosti s dětmi na environmentální výchově – vytěží tak z dětmi milovaných Gormitů vše, co se dá. Anebo ze života Šmoulů. Každopádně tím ctíme jeden ze základních pilířů našeho RVP PV, jímž je, že ve středu zájmu stojí nikoli „látka“ (jak tomu bylo dřív), ale dítě a jeho potřeby a zájmy. Rozpracovaný „Smolíček“ zatím počká v pomyslném koši, někdy jeho čas přijde. V tom spatřuji velikost pedagoga, zajímá se o to, co děti zajímá, a sdílí to s nimi. Dobrý učitel je ten, kdo je s dětmi, a ne vedle dětí!

Existuje – z hlediska dítěte – nějaká „kontraindikace“ pro dramatickou výchovu, nebo je tento způsob práce vhodný pro všechny děti?

Zatím jsem neobjevila žádnou „kontraindikaci“. Myslím si, že aplikování dramatické výchovy v praxi svědčí i dětem, které mají specifi cké potřeby a odlišnosti ve vývoji. Základní pravidlo je jednoduché: přijmout dítě takové, jaké je. Společné mají to, že jsou „předškolní“, tedy v období, kdy hra na něco a na někoho je pro ně přirozená a potřeba „něco dělat“ dominuje nad tím „o tom mluvit“. Tříleté soužití s autistickým Ríšou stejně jako s mentálně postiženým Jirkou a mnoha dalšími dětmi s handicapem mě přesvědčilo o tom, že uplatňování dramatické výchovy a jejích možností jde naproti i těmto dětem. Prostor pro vizualizaci, nápodobu, akci je příležitostí ke vzdělávání i dětí s problémem.

Jak děti na dramatickou výchovu reagují?

Dětem jde dramatická výchova naproti (včetně dětí předškolních), protože nabízí aktivnější model a přístup ke vzdělávání než běžná frontální výuka. Moje předškolní děti nejspíš ani nevnímají, že se učí, ony se těší, na co si budeme hrát, co prozkoumáme a co společně objevíme. Dramatická výchova nabízí dětem kromě partnerské pedagogické komunikace prostor pro aktivitu, akci, jednání, samostatnost v rozhodování atd. a to vše bezpečně pod rouškou určité role (zkoumáme svoje či aktuální téma, ale často na příběhu někoho jiného). Moje děti reagují na dramatickou výchovu velmi dobře a společné řízené činnosti jsou pro nás časem, na který se těšíme. Není problém získat pro společnou činnost všechny děti, nabízí aktivitu i pohyb a to je pro předškolní dítě velmi lákavé. Obdobnou zkušenost mám s prací i s dětmi ostatních věkových skupin, s nimiž jsem pracovala více než 15 let v rámci literárně-dramatického oboru základní umělecké školy.

Mohla bych pomocí dramatické výchovy dětem přiblížit to, co se právě děje v přírodě? Třeba právě teď je zima. Jak bych mohla pomocí tvořivé dramatiky zpracovat lednové mrazy a zimní přírodu?

Určitě. Záleží na tom, jakou cestou se vydám. Zda třeba cestou říkadla Nesu zmrzlé nebe, olíznu i tebe…, které se převede do zimní honičky a následně tématu, jak se dá na zimu připravit a před zimou ochránit, nebo cestou básničky Co dělají rybky, když zlé mrazy padnou?, nebo cestou příběhu O zmrzlém králi. Těch cest a možností je spoustu. Jedním z příkladů může být osobní zkušenost dětí s lednovými mrazy a následné řešení v rámci společné řízené činnosti, kdy na nás venku útočí zima a mráz. Posbíráme všechny poznatky o tom, jak se dá před zimou zachránit, od oblékání přes topení až po teplý čaj či pohyb. Poté učitelka či starší dítě v roli zimy stojí uprostřed kruhu a pomalu se blíží ke komukoli z dětí po obvodu kruhu s tím, že ho „nastudí“ či zmrzne. Dotyčný se může zachránit tím, že hlasitě zavolá cokoli, co zimu rozpouští a vyžene, teplé rukavice, topení, běhání… Naštvaná zima hledá další oběť a poté, co zjistí, že nad dětmi nevyhraje, se zkroušeně odplíží pryč… Ale těch možností a námětů je opravdu hodně, a to bych vás rozhovorem nejspíš všechny nejen zahřála, ale asi i dohřála…

Mohla bych s dětmi pomocí dramatické výchovy zpracovávat i události, které se jim stanou? A to dobré i špatné? Třeba když se nějakému dítěti narodí nový sourozenec a dalšímu třeba zemře babička nebo děda.

Dramatická výchova má možnosti, jak reagovat na aktuální situace. Vrátím se k již uvedenému příběhu O Smolíčkovi. Tam je příležitost získat zkušenost, že ne všichni mají to štěstí mít svoji maminku i tatínka, že někdy je to prostě v životě jinak. Zkušenost je pro dítě cenná tím, že to nejsem já sám, kdo je v tomhle maléru, ale že se to občas stane i jiným. A také my dospělí moc dobře víme, že potřebujeme vědět, že nejsme těmi jedinými smutnými a nešťastnými na světě, že to, co se děje nám, se děje i někomu jinému. To je cenná obrana před psychopatologickým řešením situace. Obdobně je to i v dalších situacích. Úmrtí i narození jsou velká témata, a tam dostává zelenou právě volba vhodného příběhu. Jak dlouho se král s královnou trápili, než se jim narodila holčička jménem Růženka? Jaké to je štěstí, když se konečně narodí děťátko a i na zámku se dočkali… V těchto situacích „léčí a pomůže“ příběh. Analogický příběh o tom, že někomu, někde a někdy se stalo něco podobného. Dítě, kterého se to bezprostředně týká, zpravidla uplatní i svoji čerstvou zkušenost, co jemu se přihodilo, je středem pozornosti všech ostatních a všichni to s ním empaticky sdílíme…

Dramatické výchově se věnujete řadu let. Jak podle vás ovlivní klima ve třídě, atmosféru mezi dětmi?

Bez příznivého klimatu, kde je bezpečně, jistě, kde vím, že se mi nic špatného nestane, a nemusím se bát, že když budu mít problém nebo budu zlobit, mě paní učitelka přestane mít ráda, dramatickou výchovu uskutečňovat nelze. Takže já bych obrátila pořadí – nejdřív je nezbytné investovat do klimatu, vztahů a atmosféry ve třídě, hodně si spolu hrát a povídat a sdílet společně, co koho z nás zajímá, ať už je to kývající se zub, nové bačkory či vzácný Gormit, a potom je možné společně sdílet činnosti s uplatňováním dramatické výchovy. Nikdy to nebude fungovat, pokud se zájem učitelky a zaujetí pro dětské starosti nepromítne do celého dne. Důvěra malého dítěte se velmi snadno získá, ale zrovna tak velmi snadno ztratí. Dítě musí vědět, že nebude trestáno za to, že něco neví, nerozumí, že něco udělalo jinak, než si dospělý představoval. Sankce přichází až v okamžiku, kdy začíná ubližovat či kazit věci záměrně! Ale i tam stojí za to pátrat po příčině, protože – jak už jsem říkala – je třeba to přece prozkoumat (usmívá se).

Při dramatické výchově se pracuje s prožitky dětí. Jak to probíhá?

Prožitky dítěte (dětí) je potřeba reflektovat a pojmenovat. Například po hře, kdy jelen pátrá v celém interiéru herny-lesa po Smolíčkovi a dlouho ho nemůže najít, je potřeba zreflektovat. „Jak asi bylo jelenovi a jak tobě, když sis na něj zahrál? Je to příjemné, dlouho někoho hledat a nemoci ho najít? Co z toho pro nás vyplývá? Když někdo opouští hernu, vždycky někomu řekne, kam jde, abychom o něj neměli starost.“

Co vás přivedlo k dramatické výchově, proč se věnujete právě jí?

Od mládí jsem se věnovala loutkovému divadlu. Krátce po ukončení střední pedagogické školy jsem studovala Lidovou loutkářskou konzervatoř v Plzni. Vždycky jsem v mateřské škole inklinovala k prolínání tehdy všech výchovných složek a jejich propojování při práci s příběhem, kde jsme si ho vlastně rozehrávali, a intuitivně jsem všechny pohybové hry proměňovala ve hry námětové s jasně vymezenými rolemi. Neuměla jsem svůj způsob práce pojmenovat. Tak jsem začala studovat lidovou konzervatoř dramatické výchovy v Plzni a potkala se s oborem, který tenkrát u nás pomalu, ale jistě získával svoji pojmologii, techniky, metody. Zdálo se mi, že se vzácně potkává s mým přístupem nejen k dětem, ale i s uchopením učiva. V té době se otevřela na pražské DAMU nová katedra výchovné dramatiky, a tak jsem to zkusila a šla se svými elementárními vědomostmi a intuitivními zkušenostmi na přijímačky. Nevím ani, jakým zázrakem jsem byla přijata, ale pětileté studium na DAMU je pro mě dodnes nezapomenutelné a byl to ten nejdrzejší a nejlepší omyl mého studijního života. Studium mě velmi ovlivnilo nejen jako pedagoga, ale také jako člověka. Najednou jsem si své intuitivní počínání začala postupně pojmenovávat a dávat do určitého systému. Měla jsem štěstí, potkala jsem se nejen se zajímavými lidmi v roli poučenějších spolužáků, ale každopádně štěstí i v tom, že katedra teprve hledala svoji koncepci a já měla tu možnost seznámit se s výjimečnými osobnostmi divadelního i „dramatického“ světa. Dramatická výchova je pro mě dnes v podstatě součástí osobní filozofi e. Moc dobře vím, že člověk často v životě vstupuje do nové role, třeba sociální (stává se matkou, babičkou, průvodcem svého umírajícího rodiče, ocitá se v roli člověka, který leccos obhajuje, potřebuje zvládnout roli opuštěného člověka…). Moc dobře si ale díky ní uvědomuji, že nic v životě nemusí být definitivní, že vždycky je víc řešení… Dramatická výchova je pro mě cesta, po níž jdu při vzdělávání dětí, ale i částečně životní cesta, která mi často pomůže, když se sama ocitám v situaci, s níž si nevím rady. Tak jsem přijala dramatickou výchovu já, ale nechci, aby se stala cestou jedinou a dogmatickou. Je to jedna z možných dobrých cest, po nichž je možno jít…

Mgr. Hanka Švejdová se narodila v roce 1960 v Klatovech. Vystudovala Střední pedagogickou školu v Karlových Varech, Lidovou loutkářskou konzervatoř v Plzni a dálkově pak DAMU v Praze – katedra výchovné dramatiky. Již 33. rok je učitelkou mateřské školy v Klatovech, 15 let působila současně jako pedagog dramatické výchovy v klatovské základní umělecké škole. Kromě pedagogické praxe se věnuje lektorské i publikační činnosti v oblasti dramatické výchovy a předškolní pedagogiky, dětské recitaci, divadlu, turistice a jachtingu. Je vdaná, má dva dospělé syny a nyní žije na chatě v lese nedaleko Klatov se svým manželem a kozou Rozinkou.