Smutek se v USA považuje za nemoc

Americká mentalita se svými optimistickými kvalitami kontrastuje s temnou, životem znuděnou mentalitou Evropanů. Podle amerického psychologa Jeremy D. Shafrana nejde jen o obecně přijímaný stereotyp. Má něco do sebe. Optimismus je v Americe silný a přirozený životní zdroj. Je inspirovaný rozvojem první moderní světové demokracie, vytvářel se díky tomu, že Amerika se stala útočištěm emigrantů, kteří byli ve své domovině vystaveni perzekuci, útlaku a chudobě. Je ideálem země rovných příležitostí a společnosti, kde tvrdá práce umožní každému vést takový život, který byl dříve vyhrazen jen privilegovaným vrstvám aristokracie.

„Ale všichni víme, že tyto ideály maskují velmi odlišné pozadí reality,“ říká Shafran. „Rozdíly mezi bohatstvím a chudobou jsou v USA větší než v ostatních rozvinutých západních zemích. Je jednou z mála zemí bez všeobecného zdravotnického systému. Americký sebeobraz země rovných příležitostí maskuje fakt, že jsou tu masivní rozdíly v sociálních i ekonomických podmínkách, do nichž se lidé rodí. A podporuje zároveň opodstatnění obviňovat neprivilegované, že je to jejich problém.“ Tyto hodnoty mohou být podle Shafrana snadno přeloženy do morálního imperativu „být šťastný“. To vede k zákeřnému, rafinovanému typu útlaku, který umlčuje i lidi strádající psychickými problémy nebo fyzickou nemocí, odsuzuje je jako neúspěšné nebo morálně nedostatečné.

Americká novinářka Barbara Ehrenreichová napsala před několika lety knihu o svém osobním zápase s rakovinou prsu, v níž kritizuje americkou neúnavnou, houževnatou podporu pozitivního myšlení. Pozitivně psychologický přístup k otázce nemocí se podle ní transformoval v morální povinnost zůstat veselý i tváří v tvář chronické nemoci. Rakovina se stává „darem“, příležitostí naučit se mnohým potřebným lekcím. Ehrenreichová píše o svém obrovském pocitu izolace, když bojovala s rakovinou, protože kulturní tlak nutil její zkušenosti ubírat se „pozitivní cestou“. V jednom on-line bulletinu podporujícím pacienty s rakovinou napsala o svém zoufalství a vzteku, odpovědí jí byla snůška rozhořčených, nesouhlasných reakcí.

Pilulka proti smutku

Jeremy D. Shafran tvrdí, že tolerance ke smutku a bolestivým emocionálním zkušenostem naráží na významné limity. Důkazem je podle něj i to, že v posledním vydání Diagnostického a statistického manuálu duševních nemocí (DSM-5) se diagnostická kritéria a počet psychiatrických nemocí rozšiřují. Místo abychom přijali jako fakt, že bolestivé zkušenosti jsou součást každodenního života, snažíme se je kvalifikovat jako psychiatrické diagnózy. „Smutek se stal depresí. Deprese se stává formou nemoci, kterou je třeba léčit prostřednictvím medikamentů, nebo je důkazem selhání při přebírání odpovědnosti za vlastní život,“ říká Shafran.

Freud prý kdysi prohlásil něco v tom smyslu, že úkolem psychoanalýzy je přeměnit neurotické utrpení v obyčejné lidské neštěstí. V Americe to bývá často interpretováno jako pesimistická perspektiva. Shafran se ale domnívá, že to můžeme vidět i jako realistickou a nesmírně osvobozující perspektivu. Životním cílem není zcela vyloučit aspekty psychického a existenciálního tápání a strádání, protože jsou nedílnou součástí lidského života. Můžeme se ale učit žít moudřeji, snížit množství podnětů, které nás nevědomě trápí.

Pozitivní psychologie vycházející z humanistické tradice 60. let minulého století (Maslow, Roger, Pearls) přinesla mnoho dobrého. Zaměření na štěstí a dosahování blahodárných stavů mysli je potenciálně správné - podle Shafrana jí však v praxi mnohdy něco podstatného schází. Tragická či ironická vnímavost vůči negativnímu přerostla v odmítání bolestivých aspektů života se všemi jeho nevyhnutelnými smutky, ztrátami, potupami a poníženími.

Zpracováno podle materiálu o temných stránkách pozitivní psychologie od klinického psychologa Jeremy D. Safrana z New School for Social Research v New Yorku. Zdroj: Psychology Today, Juni 2013

Další informace naleznete v časopisu Psychologie Dnes.