Rozumově nadané dítě se ve školce nesmí nudit

Podle hodnoticích kriterií organizace Mensa, která sdružuje lidi s vysokým intelektem, je hranicí výrazného nadání IQ 130. Této hranice dosahují zhruba dvě až tři procenta populace. Odborníci tvrdí, že děti s takovýmto nadáním si zasluhují speciální pozornost.

Když jsem hledala příklady nadaných dětí, na jednom rodičovském fóru jsem našla příběh holčičky ve věku dva roky a devět měsíců. Její maminka o ní píše: „Dcera umí všechny barvy i odstíny (šedivá, béžová, světle-tmavě modrá…), počítá do deseti, umí do tří odečítat a přičítat, plynně mluví, umí abecedu, zkouší číst první slova, skládá puzzle, domino, pexeso, kostky a podobně, pohybově je také na dobré úrovni (podobně jako čtyřleté děti). Hodně už se nudí, musím jí vymýšlet nové impulzy, jakmile něco zvládne, chce jít dál. Když jí bylo dva a půl roku, zašli jsme do Mensy a nechali ji otestovat, a i když u tak malých dětí je diagnostika těžká a musí se umět, výsledkem je, že v matematice a logickém myšlení je na úrovni pětiletého dítěte.“

Doc. PhDr. Šárky Portešové, Ph. D., která působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, jsem se zeptala, jak dítě, které je nadané tak jako holčička v uvedeném příkladu, rozvíjet. „V tomto věku nejde obvykle o nějaké systematické vzdělávání. Spíš jde o to, nabízet dítěti další aktivity, které je baví a které má zájem dělat. Navíc je v tomto věku typické střídání témat a oblastí, které dítě do detailů prozkoumává (vesmír, dinosauři, funkce věcí kolem nás a podobně). S tím je také třeba počítat,“ říká odbornice. Pedagogům mateřských škol pak doporučuje: „Je potřeba rozvíjet schopnosti dítěte, předkládat mu další zajímavé podněty, úkoly, materiály, i když obsahem a náročností překračují náplň vzdělávacích programů mateřské školy. Nebát se rozvíjet poznatky, které dítě už má, i když je to třeba až v požadavcích pro prvňáky. Dítě se bude do školky těšit a bude cítit, že tam patří. Nebagatelizovat, když dítě umí něco co z toho, se má učit až ve škole: ‚To čtení si nech až do školy, tady jsi ve školce.‘ Také by neměli odbývat děti odpověďmi jako: ‚To se budete učit jindy,‘ nebo ‚Tak to prostě funguje,‘ ale motivovat jej k dalšímu poznávání. Neměli by dopustit, aby akcelerované schopnosti vyřadily ve svém důsledku dítě z kolektivu. Odlišné zájmy a schopnosti dítěte se mohou stát bariérou, vyčleněním dítěte z kolektivu, uzavřením se do vlastního světa, který tvoří encyklopedie, knížky, televize, noviny a počítač. I toto dítě potřebuje mít ve školce pocit psychického bezpečí.“

Mgr. Lenka Zemanová, která působí jako asistentka pro nadané děti při pražské ZŠ sv. Voršily, také nabízí užitečné tipy. „Především bychom měli trpělivě odpovídat na jeho otázky, což může být velmi náročné. Pokud sami neznáme odpověď, měli bychom ji spolu s dětmi hledat nebo jim pomoci ji najít. Dopřát jim dostatek podnětů, které potřebují, nebát se odpovídat na otázky, které by se nám mohly zdát neadekvátní věku. Šárky Portešové jsem se ptala také na to, u jak starého dítěte může psycholog odhalit nadprůměrné rozumové schopnosti. „Standardizované testy můžeme použít přibližně od tří let. Čím nižší věk dítěte, tím je však vypovídající hodnota výsledku nižší. Proto je vývoj takového dítěte potřeba dlouhodobě sledovat. Je také třeba počítat s tím, že některé typy nadání můžeme odhalit již ve velmi útlém věku, jiné až mnohem později. Je to způsobeno tím, že některé poznávací funkce dozrávají později a naplno se rozvinou až třeba na základní nebo na střední škole. I na tyto ‚později rozkvétající‘ talenty by měl být náš vzdělávací systém připraven.“

Nic nemá „zadarmo“

Laici mají někdy představu, že nadané dítě se nemusí učit, že má všechno „zadarmo“ a že je automaticky čeká úžasná budoucnost. Může to tak fungovat? Podle Šárky Portešové jde o hluboce zakořeněný mýtus. Navíc – jak říká – i nadané děti potřebují naši pomoc. „Znám řadu případů velmi nadaných dětí, které kvůli tomuto přístupu bohužel nemají ve škole dost příležitosti rozvíjet a uplatnit své schopnosti a vlastně jim ‚ujíždí vlak‘. Nadané dítě se chce rozvíjet, chce nové a nové podněty. Obvykle se těší do školy a hlavně se těší na učení toho, co ještě nezná. Pokud ale odpovídající podněty nemá, začne se nudit, brzo rezignuje na školní vzdělávání, mohou se objevit somatické či psychické problémy (nevolnost, úzkost, strach, deprese apod.). Někteří nadaní hledají své uplatnění mimo školu, jiní se zcela uzavřou, ponoří do třeba do četby nebo ‚sklouznou‘ k jiným aktivitám (dnes třeba k počítači, internetu). Tento mechanismus je ale velmi nebezpečný – škola totiž přestává být pro dítě místem, kde je možné se rozvíjet, dítě trvale stagnuje, nevyužívá optimální období svého vývoje pro svůj rozvoj, neučí se překonávat překážky a zvládat náročnější výzvy, které by odpovídaly jeho schopnostem, neučí se ani, jak se učit. Může dospět až do stadia, které označujeme jako chronický podvýkon. Stadia, charakterizovaného nápadným rozporem mezi nadprůměrnými schopnostmi dítěte a průměrným, či podprůměrným školním výkonem. Čím déle tento stav trvá, tím je pro nadané dítě a jeho další rozvoj nebezpečnější. Proto je třeba mít na paměti, že i nadané děti potřebují pro rozvoj svých schopností ve škole adekvátní podněty, příležitosti, výzvy a náročnější cíle. To vše jim může dát jen osvícený učitel, který ví, že i tyto potřebuje vedení a že nadání neznamená, že si takové dítě ‚poradí samo‘. Škola má v tomto ohledu jedinečnou šanci i zodpovědnost tomuto rizikovému stavu předejít,“ zdůrazňuje Šárka Portešová.

Další zažitá představa, s níž se můžeme setkat, je, že nadané dítě je prostě „malý Einstein“, kterého dětské věci nezajímají. Osobně si myslím, že rozumově nadaný předškolák je pořád dítě jako ostatní. Šárka Portešová potvrzuje, že jde o další mýtus. „Vývoj nadaných dětí, zvlášť v předškolním období, může být velmi nerovnoměrný. S tím je třeba počítat. Pokud je tedy vývoj akcelerovaný v oblasti kognitivní, neznamená to nutně, že je akcelerovaný ve všech dalších oblastech (emoční, sociální apod.). Nadané dítě je skutečně pořád dítě, i když jeho schopnosti nebo zájmy jsou jiné než u jeho vrstevníků. Tomuto rozporu je třeba přizpůsobit jeho vzdělávání i vedení.“ Lenka Zemanová doplňuje svůj pohled na věc. „I když je dítě nadané, je to pořád dítě, které si potřebuje hrát. Často si lidé myslí, že nadané dítě je automaticky vzorné ve všech ohledech, ale tak tomu často není. Nadané děti jsou stejně různé jako všechny ostatní. Některé zlobí víc, některé méně. Některé si vystačí s hlavolamy a encyklopediemi, jiné si hrají s panenkami a vláčkem stejně jako jejich vrstevníci, ale pak si před spaním samy přečtou knížku nebo si vyluští sudoku. Pořád musíme mít na zřeteli, že pětileté dítě je předškolák, i když má řadu znalostí jako starší děti. Někdy nás nadané děti mohou zmást, když plynule čtou, takže si vezmou i knížku určenou pro starší děti, ale pak zjistíme, že řadu slov neznají nebo nechápou situace, o nichž čtou, protože jsou jejich věku vzdálené. Proto je důležité s dětmi hodně mluvit, odpovídat na jejich otázky, zajímat se o jejich svět. Ale to nakonec platí o všech dětech, nejen o nadaných.“

Může se stát, že dítě, které je nadprůměrně rozumově nadané, bude v některých oblastech naopak pozadu za svými vrstevníky? „Ano, stává se to. Takovým dětem se říká ‚dvakrát výjimeční‘ – mají kromě nadání například poruchu učení. Často jejich nadání zůstává skryté, protože dítě ve škole podává slabý výkon ovlivněný například dysgrafií a nemívá příležitost projevit své nadání v jiné oblasti. Pokud má poruchu chování, je to ještě horší, protože zlobivé dítě snadno získá nálepku problémového žáka, nadání u něj pak nikdo neočekává. Toto je velký úkol pro učitele, aby nadání dítěte rozpoznali a snažili se mu poskytnout potřebnou pomoc a podporu v obou oblastech jeho výjimečnosti,“ říká Lenka Zemanová. I Šárka Portešová zná nadané děti, které jsou v některých oblastech pozadu za vrstevníky. „Znám osmileté velmi nadané dítě, které dovede hrát šachy jako dospělý, má znalosti ze zeměpisu jako patnáctiletý, na kole jezdí jako pětiletý, a když má jít vyřídit vzkaz, chová se jako dvouletý. I s takovými vývojovými nerovnoměrnostmi musíme v případě nadaných dětí, zvlášť v útlém věku, počítat. S vyšším věkem dítěte se tyto vývojové nerovnoměrnosti ztrácejí. Na druhé straně však nejde o pravidlo nebo zákonitost vývoje všech nadaných dětí, jak se někteří mylně domnívají. Pokud má ale učitel takové dítě ve třídě, je potřeba, aby vytvářel podmínky pro rozvoj celé jeho osobnosti, tj. silných i slabých stránek. Je také třeba, aby se vyhýbal přímému hodnocení jeho nedostatků ve srovnání se schopnostmi, jak se někdy stává. Obě složky (schopnost i nedostatek) je totiž nutné od sebe v hodnocení dítěte důrazně oddělit.

Měli bychom se například vyhnout hodnocení typu: ‚Ty s takovou pamětí jsi zapomněl, kde máš boty?‘, ‚Jak to, že sis neumyl ruce? Když si tak chytrý, určitě bys měl vědět, co děláme před jídlem.‘ Nebo ‚Takový inteligentní chlapec a neumí se obléci ani najíst.‘ Taková tvrzení jsou totiž pro nadané děti velmi matoucí a snižují jeho sebedůvěru ve schopnosti – v nadání.“

Můj žák je chytřejší než já

Někteří učitelé se někdy bojí, že když budou mít ve třídě nadprůměrně rozumově nadané dítě, nebudou mu stačit. Že budou prostě hloupější než on. A podobně někdy uvažují i rodiče. Je to oprávněná obava? Mohu dítěti, které má IQ přes 140, nabídnout něco zajímavého, i když nejsem tak chytrá jako ono? „Zde ale nejde o to, aby učitel s dítětem ve schopnostech „soutěžil“. Dobrý učitel nadaného žáka není ten, který má vyšší IQ než on. Učitel přece ani nemusí všechno vědět. Měl by být spíš prostředníkem, který mu otevírá další možnosti, nová témata a oblasti, vede jej, motivuje, nadchne pro nějaké téma, je mu mentorem a vzorem. Role učitele se v posledních letech výrazně proměnila,“ myslí si Šárka Portešová. Lenka Zemanová doplňuje svůj pohled na věc. „Rozhodně můžeme takové dítě podporovat, umožnit mu přístup ke zdrojům poznání, k encyklopediím a podobně, chodit s ním do muzeí, na výstavy. Je možné hledat zdroje i na internetu nebo najít kroužky, kde dítě může svoje zájmy rozvíjet. Dobré je najít děti s podobnými zájmy. Učitelé na prvním stupni ZŠ mohou spolupracovat s kolegy, kteří učí na druhém stupni předmět, na který je žák zvlášť nadaný, ti jim také mohou pomoci s hledáním dalších knih a jiných zdrojů v daném oboru. Myslím si, že učitelé se nemají čeho bát, stejně tak rodiče. Předpokládá se, že nadání je do jisté míry dědičné, ale zásadní je podpora rodiny a později i školy. Pokud rodiče dítě v rozvoji jeho intelektuálního potenciálu nepodporují, jeho nadání nemá příležitost se rozvíjet a zůstane nevyužito. Ne z každého nadaného dítěte vyroste nadaný dospělý, ale pokud je někdo výrazně nadaný v dospělosti, je téměř jisté, že byl nadaný již jako dítě,“ říká zkušená pedagožka. Setkala jsem se s tím, že učitelé někdy dítě, které je nadprůměrně rozumově nadané a je „napřed“ před spolužáky, chtějí „srazit hřebínek“, dát mu najevo, že není takový „borec“. Osobně si myslím, že to není v pořádku. Šárka Portešová potvrzuje, že takové věci se bohužel stávají. „Důvodů může být celá řada: neporozumění potřebám nadaných dětí, nepochopení nerovnoměrnostem ve vývoji, často i jakési rovnostářství, snaha, aby nadané dítě moc nevyčnívalo. Pokud se ale do hodnocení schopností a znalostí dítěte dostane i jiný aspekt, který s tím, co dítě zná, naučilo se a umí, nesouvisí, vnímá to každé dítě (nejen nadané) jako velkou nespravedlivost, kterou si často dlouho nese v sobě. Znám nadané děti, které se právě kvůli tomuto mechanismu přestaly snažit. Učitelé často argumentují tím, že je třeba, aby tyto děti neměly příliš vysoké sebevědomí. Podle mě je mnohem lepší vystavit nadané děti náročnějším, ale smysluplným úkolům, výzvám, které odpovídají jejich schopnostem, kde obvykle sami nejlépe poznají, že vše nemusí jít jednoduše, hladce a bez problémů. Při řešení náročnějších úkolů si dítě buduje zdravé, ale reálné sebevědomí, má větší radost z úspěchu, větší motivaci se dále snažit a navíc si lépe uvědomí, jaký je profi l jeho schopností, co mu jde lépe a hůře a jakým směrem zacílit své další úsilí a svůj rozvoj. Toto zjištění je velmi cenné a nadané dítě takový přístup obvykle vnímá a hodnotí jako spravedlivý. I zde je však role učitele, který poskytuje zpětnou vazbu a povzbuzení, klíčová a nepostradatelná.

Veřejnost má – i pod vlivem různých sitcomů – dojem, že když je někdo hodně chytrý, je to zároveň „blázen“, například sociopat, autista nebo prostě „mimoň“. Proto jsem se Šárky Portešové na závěr našeho společného povídání poněkud hloupě zeptala, zda jsou nadané děti jinak normální. „Stereotyp, který zmiňujete, je zakořeněn v myslích mnohých z nás. I v předvědeckém období psychologie nadání se mělo za to, že nadaný člověk je blázen a psychopat, který stojí na okraji společnosti a nikdo mu nerozumí. Není tomu tak. To ukázaly hned první vědecké studie na začátku minulého století. I naše praxe a výzkumy potvrzují, že nadané děti jsou stejně společensky oblíbené, emočně vyrovnané, empatické, pohybově zdatné, jako děti ostatní. Případné odchylky od normálního vývoje se u této skupiny dětí vyskytují stejně často, jako u kterékoli jiné skupiny dětí. Vztah nadání a psychopatologie je jeden z dalších, bohužel však častých mýtů, které se vážou k tématu nadání.“