Stará žena

Potkávala jsem jí každý den po cestě do školy. Pomaličku se přibližovala ke svému kostelu a každý krok podpírala hůlkou. Vždycky, když se naše pohledy střetly, její blankytné oči na mne vyzařovaly cosi nepopsatelně krásného. Byl to pohled plný lásky, radosti a klidu. Její vrásčitou tvář lemovaly polodlouhé stříbrné vlasy a nikdy na ní nechyběl mírný úsměv.

Vždycky jsem si říkala, že až budu stará, chci být jako ona. Byla tak obyčejná, ale tak úžasná. I bez jediného slova.

Jednou se naše cesty zkřížily více a já měla možnost ji poznat hlouběji. Vzniklo mezi námi hezké přátelské a velmi obohacující pouto. Přátelství staré ženy a mladé dívky.

I přes jakékoliv zdravotní problémy, které jsou se stářím většinou spojeny, bořila všechny mýty. Nestěžovala si, žila přítomným okamžikem tak, jak k ní přišel, se vším, co přinesl a vždycky s velkým optimizmem. Nepotřebovala si barvit vlasy, nosit šperky nebo drahé oblečení. Věděla totiž, že v tom se štěstí nenachází. Byla pro mě dalším důkazem, že jediné štěstí se nalézá v lásce. A té ona měla plné srdce.

Žila sama. Jediné manželství, ze kterého vzešlo celé její potomstvo, rozdělila až smrt. Ta si postupně brala i její další spřízněné duše, a tak jediné, s čím tedy musela skutečně bojovat bylo její vlastní osamění. Svým způsobem byla také ten typ, co se trochu liší. Nekoukala sousedce na zahradu závistivým pohledem pro zdařileji vybarvené tulipány. Nechtěla posedávat u kafe s pusou plnou drbů. Nechtěla mít bělejší prádlo nebo lepší dovolenou. Nechtěla žádné moře peněz a houfy obdivovatelů. Asi nikdy by nepomyslela na plastické operace, liposukce nebo omlazovací kúry –byla sama sebou! Při vší skromnosti snad jediné, co chtěla byly sluneční paprsky, které by ji hladily po tváři. A chtěla dělat dobro – chtěla žít. Ukázala mi, jak mocná je síla přítomného okamžiku. Síla docela malinkých věcí, které se ve chvilce mého soustředění proměňují v úžasné monumenty. Takové, jež nenajdete nikde jinde a v ničem jiném. Naučila mě cítit věci jinak. Tak moc pro mě znamenala!

Táhly jsme společné hovory a vnímaly dar každého setkání. Osud totiž nehraje v kostky, ne nadarmo se naše cesty kříží.

A pak jsem také potkávala jinou starou ženu, která byla zoufalá z každé nové vrásky, ochablého svalu a kapky tuku na svém těle navíc. Žena, která by bez svých líčidel, náušnic a módního oděvu byla skoro Nikým. Nešťastnou ženu, které při závanu sebemenšího obdivu sebevědomí nepříjemně tvrdlo. Nevypadala na svůj věk, to ne, ale co ubrala plastická chirurgie dohnala její křečovitá maska dokonalosti, pod kterou hnilo čiré zoufalství a neláska k sobě samé i lidem okolo. Obávám se, že se tento svůj post ani nepokoušela změnit. Možná se bála opustit jistotu železné košile, nebo byla příliš rozmazlená, nevím. Možná, že někde tam hluboko uvnitř nebyla až tak zlá, ale zla uměla rozdat kolem sebe spousty. Tasíce přitom své triumfální vlajky moci, peněz nebo skryté agresivnosti. Když už dojde na ženskost, tak mi nepřišla ženská ani trochu. Byla to spíš taková odkvétající mužatka, které se člověk chce spíše vyhnout, než by měl načichout jejím odérem. Nejednou mě pak napadlo, že až budu stará, tak určitě nechci být nikdy jako ona. Nikdy bych nechtěla prožívat tak plytce neplodné stáří a rekapitulovat život takové duše.

Stárnutí znamená jednou ročně svíčka na dortu navíc. Stáří je také podpis prožitého stresu, postupná ztráta imunity a postupná změna fyzických sil i zevnějšku. Je to neodmyslitelná etapa našeho života, které bychom neměli násilně ubírat její přirozenou svobodu a také nesporné kvality. Stáří je doba, kdy bychom už měli umět milovat. Umět odzbrojit své Ego a přijít na odvahu nechat věci jen tak plynout. Myslím, že nejhorší je, když ze sebe stará žena dělá mladou. Když se snaží udělat ze sebe někoho, kým není a ani nemá být! Když dveře od správného vchodu hledá zpětným chodem na cestě. Když se snaží si namluvit, že její celková hodnota se bude stavět dokud může na konkurenceschopnosti s mládím. Taky vidíte, jak komicky to vlastně působí?

Těším se na stáří. Těším se na každou vrásku, protože mi bude připomínat, že svůj život žiju, nikoli přežívám. Těším se na všechno to dobré, co mohu ještě udělat. I na všechny boje, které mě zocelí, když zvítězím. Život může být krásný v celé své délce, a možná nejvíce ve stáří, když k němu dojdeme s čistým svědomím a jiskrou v srdci. A kdo má přeci jen strach, pak věřte, že strach je pouhá ztráta času. Nezmění nic. Jen znečistí mysl a odebere vaši radost. Radujte se, protože dnes…vysvitlo slunce.