tisk-hlavicka

Keňa: Místo, kde děti jsou ještě dětmi

5.9.2013 Olga Shivairová Psychologie Dnes 8 názorů

Keňské děti vědí, kdy je čas her a kdy je potřeba věci brát vážně. Škola je vážná věc.

Mami, musíte mi koupit mobil, ve třídě jsem jediný, kdo ho nemá. A pokud možno dotykový, jinak by se mi spolužáci smáli… Tak s touto větou se na rozdíl od Česka na vesnici v Keni nesetkáte.

Procházíte-li se po českém venkově, málokdy narazíte na děti, které by si samy spontánně hrály venku, jako tomu bylo ještě před dvaceti lety. Kam se děti poděly a kde je konec jejich hrám? Dějiště dětských her se z hřišť a zahrad přesunulo před televizi nebo do virtuálního světa počítačových her.

Procházíte-li se po venkově v Keni, k plotům kolem cest se hrnou hromady dětí, které vás budou srdečně zdravit. A pokud jste ještě dítětem, automaticky vás přizvou ke svým hrám, stanete se jedním z nich, a tak během dne máte desítky kamarádů. Nebaví se s vámi proto, že při hře na počítači dosahujete většího levelu, ani proto, že máte značkové oblečení nebo lepší telefon. Ale jen proto, že jste jako ony - dítě. A budou vás obdivovat, když dokážete rychle vyšplhat na strom nebo ze sisalu vyrobíte pevný provaz. Nebo když víte, jak z PET lahve vyrobit autíčko. Domů přijdete, až když máte hlad. Anebo ne, protože dostanete najíst u sousedů. Sousedi totiž běžně dohlížejí nejen na své děti, ale na všechny děti, které si hrají na jejich zahradě.

Dávej pozor, ať nešlápneš do hovínka…

Ani touto větou rodiče v Keni své ratolesti nekomandují. Vždyť děti mají ke svým hrám celou vesnici, pole a louky. Nejen omezený prostor hřišť nebo chodníky, kde vybočení z cestičky v městském parku se trestá šlápnutím do psího výkalu a krok z chodníku zvýšeným rizikem dopravní nehody. V Keni, kde většina cest a silnic je z hlíny a kamení, nejsou řidiči v pokušení rychlé jízdy, což dětem zaručuje větší bezpečnost pohybu podél silnic. A nesetkáte se ani s větou: Tuhle hračku raději nikomu nepůjčuj, ať ti jí nikdo nerozbije, byla drahá… V Keni se to, čemu říkáme majetek, do dětského světa nemíchá. A nemíchá se tam ani násilí z televize a masové umírání ve virtuálním světě. Umírání a smrt mají svá pravidla a ta jsou součástí dětského světa od počátku. Bývá časté, že děti nežijí jen se svými rodiči a sourozenci (jichž je mezi čtyřmi až sedmi), ale i s prarodiči. Je samozřejmé, že rodina se o své stárnoucí členy stará - zpočátku ekonomicky, později i fyzicky. Dítě tak zcela samozřejmě přijme koncept stárnutí, umírání a smrti, od útlého dětství se setkává s péčí a staráním se o ostatní, a tak až přijde čas, své stárnoucí rodiče neodsune do domova důchodců.

Nezodpovědný nepřežije

Keňské děti vědí, kdy je čas her a kdy je potřeba věci brát vážně. Škola je vážná věc. Škola je brána do světa, škola je nadějí pro ty, kdo se chtějí vymanit z chudoby. Ve škole se téměř nesetkáte s nekázní. Pokud ano, je tvrdě potrestána, takže příští prohřešek si hříšník raději odpustí. A vážně jsou brány i rituály, které ukončují dětství a vedou do dospělosti. Do světa starostí, velkého úsilí a tvrdé dřiny.

Keňské děti žijí v daleko větším sepětí s přírodou. Kromě toho, že vědí, jak se dojí kráva, jak se rodí telata a líhnou kuřata, také vědí, co je malárie a co to znamená, když lékařská péče je daleko nebo finančně nedostupná. (Podle zdrojů UNICEF ANNUAL REPORT byla novorozenecká úmrtnost v roce 2008 31 úmrtí na 1000 porodů, mortalita dětí do pěti let představuje 74 úmrtí na 1000 dětí. Přičemž hlavní příčinou smrti byla malárie, jako další pak průjmová onemocnění. Podle těchto statistik se každé 19. dítě nedožije jednoho roku a každé 14. dítě se nedožije pěti let.)

Protože keňské dítě ví, že lékařská péče je nedostupná, daleko více si hlídá, aby se mu nepřihodil žádný úraz. Proto se nesetkáte se zbrklým poletováním, nebezpečnými hrátkami, ale s opatrností. V porovnání s českými dětmi se ty keňské zdají více zodpovědné. A zodpovědné nejen samy za sebe, ale i za své mladší kamarády nebo sourozence. Keňské dítě dostává do vínku svobodu, samostatnost, schopnost postarat se o sebe i o druhé a smysl pro pospolitost.

Ne každé dítě má to štěstí vyrůstat na venkově. Jsou děti, jejichž svět tvoří tvrdá práce, které se setkají se smrtí svých rodičů v útlém dětství. Děti, které se potýkají se stigmatem AIDS, jsou děti, jimž láskyplnou náruč poskytuje jen babička nebo nikdo. Děti ze slumů ve městech, kde čistá voda je vzácnost, jimž vzpomínky na dětství bude rámovat hlad, tvrdá práce a zase hlad a drogy, které jim umožní na hlad chvíli zapomenout. Jsou děti, které teplo domova hledají v městských skládkách.

Po těchto zkušenostech se nemohu neptat sama sebe, jak můžeme ochraňovat dětský svět, jak můžeme pečovat o to, aby děti nebyly malými dospělými už v pěti letech, aby měly svobodu, důvěru a radost z objevování světa.

České děti očima Keňana

Z Keni jsem se do České republiky přestěhoval před devíti lety, abych zde dále pokračoval ve studiu na univerzitě. Během prvního roku mého pobytu v České republice jsem se stal součástí Křesťanského týmu, po studiu jsem začal pracovat jako farář. Část mého působení spočívá v práci s dětmi, které jsou členy našeho sboru.

Jeden z velkých rozdílů, který pozoruji v České republice, je prosazování kázně, které se diametrálně liší od keňských metod. V Česku je trend směrem k individualismu než k účasti v širší komunitě, který je typický pro Keňu. Rozdíl pravděpodobně pramení z toho, že keňská rodina je velmi široká, a tak se dítěti dostává pozornosti od většího počtu osob než zde. Keňané zjednávají kázeň, aby zdůraznili autoritu a vštípili dítěti správné chování. Je zřejmé, že v takové společnosti děti prokazují větší respekt a úctu starším osobám a vnímají význam společenství a pospolitosti.

Také mám zkušenost, že českým dětem často chybějí informace o rasové a kulturní různorodosti. Několikrát jsem se například setkal s překvapenými dotazy, jak to, že člověk může být také černý. Porozumět rozdílům v barvě pleti, „srovnat se s nimi“, trvalo dětem poměrně dlouho. Chápu to jako výzvu: Měli bychom se snažit dětem postupně představovat tato témata, aby vyrůstaly s porozuměním tomu, že jsou součástí jedinečného světa, který je domovem všech lidských bytostí bez ohledu na jejich původní rodiště nebo barvu kůže.

Phanuel Osweto, Keňan žijící v Česku

Další informace naleznete v časopisu Psychologie Dnes.

Autorka je psycholožka, zabývá se zejména psychoterapií lidí s HIV/AIDS, působí jako externí vysokoškolská a středoškolská pedagožka.

Názory k článku (8 názorů)
V Keni se s dotazem na barvu pleti neset... Hanča 5.9.2013 9:41
Podobné články nemám vůbec ráda kreditka 5.9.2013 10:43
*Re: Podobné články nemám vůbec ráda Hanča 5.9.2013 15:14
*Re: Podobné články nemám vůbec ráda 1kulička 6.9.2013 10:24
**Re: Podobné články nemám vůbec ráda . 6.9.2013 22:39
***Re: Podobné články nemám vůbec rád... Jana + 3 7.9.2013 22:46
U mne je to naopak gábina, 2 děti 9.9.2013 9:46
*Re: U mne je to naopak . 9.1.2015 14:8




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.