Proč matky ztrácejí jistotu?

Zato podporu a ujištění, že je schopná těhotenství, porod i výchovu dítěte zvládnout, neslyší skoro nikde. Není divu, že v naší společnosti nejistých matek přibývá.

Téměř každá druhá žena má rizikové těhotenství, porod se v deseti procentech vyvolává uměle a císařské řezy brzy dosáhnou třiceti procent. Po narození dítěte se matka mnohdy spoléhá na umělé mléko, protože nevěří, že má dost vlastního. Podobně upřednostní průmyslově vyrobená jídla ve víře, že jsou pro dítě lepší, než kdyby uvařila domácí oběd. Mnoho žen se dobrovolně, a dokonce s důvěrou vzdává svých mateřských kompetencí a sebevědomí ve prospěch vnější autority.

Převládající systém péče o těhotné a rodící ženy a některé stereotypy v zacházení s dětmi jsou nastavené tak, aby oslabovaly důvěru v přirozené schopnosti matky dobře donosit a porodit dítě, postarat se o potomky. Pokud žena nemá dostatek validních informací nebo není zvyklá o sobě rozhodovat, zapomene na přirozené instinkty a schopnosti a vzdá se své síly. I když to udělá ochotně, může (nebo dokonce musí?) cítit, že něco je špatně. Pocit oslabení je pro ženu v začínající mateřské roli značným handicapem. Asi není jiné životní období, kdy potřebuje být tak extrémně odolná a jista si sama sebou. Kvůli sobě, aby vše dobře zvládala, i kvůli dítěti, které přirozeně očekává, že jeho matka bude silnou osobností, která ho bezpečně a neomylně uvede do života.

Neschopné počít a porodit?

Začneme od úplného začátku, tedy od početí. Známý porodník se před časem v novinách vyjádřil, že ženy ztratily schopnost bezproblémově počít, dítě v pořádku donosit a pak ho suverénně porodit. Přičetl to stylu života – nedostatek pohybu a fyzické práce, absence psychické odolnosti, jakási rozmazlenost… Právě proto ženy potřebují pomoc a podporu zvenčí, bez které by to prý už nešlo. Porodník má do jisté míry pravdu. Existuje ale ještě jeden úhel pohledu. Ženy si zmiňovanou neschopnost nechaly vnutit a uvěřily, že na to nemají.

S plodností má problém každý pátý až sedmý pár. V deseti až patnácti procentech se nezjistí žádná překážka početí. Pár je úplně zdravý a žena by s otěhotněním neměla mít potíže, jenže už tři roky nemůže přijít do jiného stavu. Je příliš drzá teorie, že na vině mohou být i vnitřní pochybnosti, že se mi otěhotnět nepovede, protože moje tělo něčeho takového není schopno? Pak už je blízko ke klinikám, které nabízejí umělé oplodnění, tedy řešení toho, co žena přirozeně nezvládla.

Stále častější je i takzvané rizikové těhotenství. Medicínských důvodů je spousta – umělé oplodnění, krvácení, hrozící potrat nebo předčasný porod, zdravotní problémy matky, nevyhovující pracovní podmínky a tak dále. Je tady ale ještě něco: lékaři nechávají ženu doma i preventivně, bez vážnější příčiny. Mají strach, aby se něco přece jen náhodou nestalo.

V pozadí těchto obav je znovu nedůvěra, že budoucí matka dokáže svoje těhotenství zvládnout v běžných životních podmínkách.

Musela jsem na potrat

Další oblastí, kde se projevuje trend autoritativně určovat, co má žena dělat, je prenatální diagnostika vrozených vad, nejčastěji Downova syndromu. Těhotné podstupují krevní testy, které určují matematickou pravděpodobnost některých genetických poruch. Vypočtené riziko pak defi nitivně potvrdí nebo vyvrátí až invazivní zákrok, nejčastěji odběr plodové vody. Pokud genetický problém skutečně existuje, většina žen se rozhodne pro ukončení těhotenství, které lze ze zdravotních důvodů vykonat až do 24. týdne těhotenství, kdy je plod už relativně velký a vyvinutý. Je to enormní etický problém.

V internetových diskusích zarazí, jak často ženy takový potrat zdůvodňují větou „Musela jsem, protože to přece doporučil lékař.“ Do jaké míry je to vědomé či nevědomé zbavení se vlastní zodpovědnosti a do jaké míry žena skutečně věří, že na potrat musela, protože si to přál systém, který má celkem viditelné tendence zbavovat se nemocných a postižených plodů? Svůj krok pak ženy vnímají jako všeobecnou normu chování, ne jako svou volbu, ke které dospěly dobrovolně a kterou mohly odmítnout.

Přirozený porod v ohrožení

Matka, která přichází do porodnice, má slušnou šanci, že se jí nepovede porodit přirozeně. Každý desátý porod se uměle vyvolává. Každé čtvrté až páté dítě se narodí císařským řezem. Zdravotníci by řekli, že ženy nejsou na porod dostatečně psychicky a fyzicky připravené – ztrácejí schopnost přirozeně dospět k začátku porodního procesu, nezvládají bolest a neumějí spolupracovat se zdravotnickým personálem. To vše má vést k zdravotnickým zásahům. Pohled z jiné strany je tento: lékaři běžně porod ženám organizují a řídí. Když se do něj jednou aktivně vloží, je velké riziko, že jejich kroky v důsledku povedou až k operativnímu ukončení porodu.

„Rodila jsem už dvanáct hodin. Dostávala jsem léky na povzbuzení kontrakcí, porod ale nepostupoval a já byla vyčerpaná. Službukonající lékař rozhodl, že to už nezvládám, a nařídil císařský řez. Neprotestovala jsem, teď vidím, že to asi byla chyba. Pokud by mi ještě dali šanci, mohla jsem dcerku nakonec porodit normálně. Trápila jsem se pak, že jsem ji neuměla přivést na svět sama. A co více, po porodu jsem si ani neobhájila, abych měla malou co nejdříve u sebe. Hned mi ji sebrali, spolu jsme byly až čtvrtý den. Cítila jsem vůči ní vinu,“ napsala v jedné internetové diskusi uživatelka Jana.

„Zdravotnický systém odebírá ženám mateřské kompetence. Mnoho nezbytných kontrol a testů v těhotenství vyvolává pocit, že jde o neustálé ohrožení. Falešně pozitivní výsledky stupňují obavy a nejistotu. Standardní porod, kdy je žena zcela závislá na zdravotnících, přístrojích a zásazích, je typickým příkladem, jak ji o kompetence obrat. Běžně jí dítě ihned po narození vezmou, vrátí už pevně zabalené a ponechají jen na časový úsek určovaný zdravotníky. Ženám není umožněno, aby jim mateřství usnadnily hormony, v porodnicích je nedostatečná podpora bondingu pro utváření pevné vazby, po narození jim bývá bráněno v déletrvajícím kontaktu s dítětem kůži na kůži,“ shrnuje Vlasta Jirásková, laktační poradkyně, dula a lektorka přípravy na narození dítěte a rodičovství (www.porody.net).

„Nově zrozené matky mívají často pocit, jako by dítě ani nebylo jejich. Pod tlakem okolností mívají nutkání dovolovat se, zda to či ono mohou se svým dítětem udělat, například vzít si ho k sobě do postele nebo vybalit ho z peřinky,“ doplňuje s tím, že tento model má i výjimky, ale stále jich není dost.

Klinická psycholožka a propagátorka podpory rané vazby Michaela Mrowetz (www.klinickapsycholozka. cz) upozorňuje na problém, o kterém se v souvislosti s porodnictvím příliš nemluví: „V systému porodní péče se kromě nevyhovující rutiny ošetřování dětí a matek každého zvlášť také setkávám s přebíráním rodičovských pravomocí.“ Podle ní to souvisí i s těžkým vyhořením zdravotnického personálu, paternalistickým přístupem a potřebou uplatnit moc.

Vpád do intimity kojení

Kojení, intimní záležitost mezi matkou a dítětem, se také neobejde bez pokusů ovlivnit autonomii ženy. „Po porodu se mi kojení nedařilo, syn se nechtěl přisát a hubnul. Sestry mi řekly, že mám málo mléka a nabídly umělé. Věřila jsem jim. Na lahvičku si ale Matěj zvykl a prso začal odmítat. Skončili jsme plně na umělém mléku. Pak jsem se dočetla, že dítě může po porodu přirozeně zhubnout až deset procent, a první dny má navíc menší potřebu pít. Jak je možné, že sestry neměly tyto vědomosti? Jsem naštvaná i sama na sebe, že jsem se nechala oklamat,“ popisuje svou zkušenost Pavlína (26) z Prahy, maminka dnes dvouletého chlapce.

Žena lehce dojde k přesvědčení, že bez umělé náhražky nedá svému dítěti plnohodnotnou výživu a něco důležitého mu bude chybět. Hlavně matky dětí, které pomaleji přibývají na váze, jsou často i v ordinacích pediatrů vedené k tomu, aby dítěti daly sušené mléko z krabice, a pak bude lépe prospívat. „Podpora umělé výživy je masivní podkopávání rodičovských kompetencí. To vnímal i profesor pediatrie Josef Švejcar, který se na sklonku života omluvil za svou propagaci umělé stravy,“ upozorňuje Michaela Mrowetz.

Vzdávání se kompetencí pokračuje s přechodem na pevnou stravu. „Zaráží mě, kolik matek upřednostňuje jídla kupovaná ve skleničce nebo instantní kaše. Svoji volbu vysvětlují tím, že je to časově nenáročné, mohou se pak o to více věnovat dítěti, ale hlavně mají jistotu, že mu nabízejí zdravou, kontrolovanou potravu. O tom by se asi dalo s úspěchem pochybovat, ale hlavní problém je podle mě v něčem jiném. Ženy jako by přestaly důvěřovat samy sobě v tom, že dítěti mohou nabídnout kvalitní stravu, ve které budou zastoupené všechny potřebné látky. Pamatuji si na jednu reklamu. Zaznělo v ní, kolik různých živin dítě potřebuje a v jakém poměru. A pak otázka, zda je matka sama schopna to dítěti zabezpečit. Jistě že ne, a proto si má kupovat průmyslově vyrobená jídla,“ nelíbí se Johaně (33) z Prahy, která svému tříletému synovi zásadně sama vaří.

Příručky na všechno

Nižší sebevědomí maminek se projevuje i ve výchově. Dřívější generace matek neměla pochybnosti, jak má správná výchova vypadat. Spíše přísná a trestající. Od tohoto modelu nastal odklon, ale funkční náhrada zatím, zdá se, není. Leckdy je to spíše tápání. Rodiče nevědí, jak nastavit hranice a reagovat v různých situacích. Řešení proto hledají v příručkách. Říká se tomu expertní rodičovství. Na každý jednotlivý problém máme třicet publikací: jak s dětmi mluvit, jak si správně hrát, co dělat venku a co uvnitř, jak naučit dítě spát, jíst a na nočník, jak poznat talent, jak vychovat dceru a jak pro změnu syna, jak se připravit na školku a na školu… Možná někdo brzy napíše i knihu, jak se nezbláznit ze čtení výchovných knih. Jsou rodiče, kteří neudělají ve výchově nic, co si předtím nenačetli.

Expertní rodičovství je na jedné straně potvrzením toho, že výchovu myslíme vážně a nechceme v ní dělat zbytečné chyby, na druhé straně to ale může být i přiznání, že znovu hledáme vnější pomoc, protože necítíme jistotu sami v sobě.

Mnoha matkám model nastavený společností vyhovuje a nacházejí v něm pro sebe výhody a pocit bezpečí. Přesto zřejmě převládají ženy, které ztrátu mateřské sebejistoty hodnotí jako svoje selhání a útlum vlastní síly. Jak s pocity svých nejistých a znejistěných maminek jednou naloží jejich potomci?

Další informace naleznete v časopise Psychologie Dnes.

Autorka je publicistka, dlouhodobě se věnuje problematice těhotenství, porodu a mateřství.