Kdo nepůjčí hračku, je lakomec?

Hračky od Ježíška – to je ústřední téma hovorů, když se děti po vánočních prázdninách vrátí do školky. A ještě lepší je ty nové poklady rovnou přinést a pořádně se pochlubit. Nadšení a obdiv jdou obvykle ruku v ruce s hádkami a rvačkou o věci, s nimiž si druzí chtějí také hrát a které majitel nechce půjčit.

Povánoční období je jako stvořené pro společné povídání a hry, které se tematicky týkají postojů spojených s pocity vlastnictví a dělení se s ostatními. V každé mateřské škole mohou být nastavena jiná pravidla týkající se hraček přinesených z domova. Do některých školek si děti vlastní hračky běžně nosí, v jiných je něco takového striktně zakázáno, v dalších umožní dítěti pochlubit se hračkou kamarádům v šatně, ale nedovolí mu ji přinést do třídy, případně platí domluva, že rodiče hračku z šatny hned odnesou (nebo do odpoledne počká schovaná na domluveném místě – což si mohou dovolit nabídnout učitelky hlavně v menších školkách, kde se s rodiči dobře znají, jinak si přidělají hodně nevděčnou povinnost držet v hlavě, kdo má od rána v kanceláři jaké auto a čí je mluvicí barbína).

Bonbónová hostina

Nicméně i v případě, že školka nedovolí dětem nosit si vlastní hračky, má obrovský prostor učit chlapce a děvčátka pracovat s pocitem vlastnictví, zkoušet si situace půjčování, rozdávání a dělení se. Patnáct stejných panenek či autíček na poličce jen kvůli tomu, že si děti nechtějí hračky půjčovat, to není pro školku zrovna nejlepší vizitka.

Rozdávání a dělení se můžeme výborně trénovat třeba s pytlíkem bonbonů, které přinese oslavenec v den svých narozenin. Aby se podobné akce nezvrtly v nekontrolovatelné skupinové ládování se sladkostmi, uděláme z rozdávání rituál. Učitelka může díky své autoritě a pedagogickému taktu snadno zařídit, že se kolem dnešního oslavence Honzíka nevytvoří chumel natahující ruce po jeho pytlíku s bonbony, ale podpoří Honzíka v roli hostitele, jemuž každý obdarovaný poděkuje.

Ve třídě se ovšem klidně může stát, že deset dětí má narozeniny těsně za sebou a pak tři měsíce nic – takže podobnému rozdávacímu rituálu můžeme vymyslet úplně jiná pravidla. Například každé pondělí po svačině, aby nám společný týden příjemně začal. „V roli toho, kdo rozdává, by se měly vystřídat všechny děti,“ upozorňuje poradenská psycholožka PhDr. Ivana Halíková. „Na společné schůzce můžeme rodičům vysvětlit, o co nám v tomto případě jde, požádat je o příspěvek a třeba se s nimi i domluvit, jaké cukrovinky koupíme. Se všeobecným souhlasem by se mohli setkat například želatinoví medvídci bez umělých barviv,“ dodává. Sladkosti jsou tak pod dospělým dohledem a rodiče vědí, že se jimi děti necpou před jídlem a nemlsají místo hraní.

Nedám!

Pětiletý Ondřej nastoupil do školky až v lednu. Přišel nový mezi děti, které se už znaly. Maminka mu s sebou dala velký sáček žužu, a když ho v Ondrově přítomnosti předávala učitelce, vysvětlovala, že je to pro ostatní děti, aby se s Ondráškem rychleji skamarádily. Významně se při tom na syna podívala: „Hezky je rozdáš a společně je spapáte, ano?“ Jenže když mělo po svačině dojít k akci, Ondra prohlásil, že bonbony jsou jeho, že nikomu nic nedá a sní je všechny sám. Má smysl nutit „vlastníka“ k altruistickému gestu ve chvíli, kdy na něj nemá náladu? Ondřej měl z prvního dne v nové školce smíšené pocity, stýskalo se mu po kamarádech, kteří zůstali v té minulé – a tak se rozhodl, že tihle kluci a holky, co žádní kamarádi ještě nejsou, si žádné žužu ani nezaslouží.

„Tlačit na něj v takové chvíli, aby se dělil, opravdu nemá smysl,“ říká doktorka Halíková. A hned dodává: „Zároveň ale považuju za důležité, aby neměl možnost jíst ve třídě bonbony sám. Pytlík Ondrových žužu dostala do úschovy učitelka – to je velmi rozumný postup. Takže teď klidně může Ondrovi říct, že si může všechny bonbony nechat, ale dostane je, až půjde s maminkou domů.“ Tohle řešení má hned několik pozitivních efektů: Ondřej si nepřetláská žaludek sladkostmi, tolik proti sobě nepopudí ostatní děti coby „hamoun“ a maminka okamžitě dostane zpětnou vazbu, že syn nic nerozdal.

Vem si ten závoďák

I když děti mívají obrovskou chuť předvést se s novými hračkami ostatním klukům a holčičkám, doktorka Halíková se přiklání k názoru, že by se to mělo odehrávat raději mimo prostory mateřské školy. Nejde totiž zdaleka jen o prvních pár lednových dní, v průběhu roku mají děti narozeniny a svátky, přijíždějí k nim na návštěvu babičky a tetičky, samozřejmě s dárkem – příležitostí pochlubit se novou hračkou je pořád dost. Leckdy se jedná o předměty finančně nákladné a riziko, že se rozbijí nebo je dítě zapomene na lavičce při vycházce, se rozhodně vyloučit nedá. „Pamatuji se i na případ dětí, které odcházely z dětského domova do pěstounské péče. Ve školce rozdávaly drahé hračky od pěstounů ostatním dětem. Hodnotu těch věcí vůbec nechápaly,“ vzpomíná psycholožka.

Pro menší děti obecně mají hračky hodnotu podle toho, jak se jim líbí či jak moc si je přály – nejsou příliš schopné odlišit, jestli jde o předmět relativně laciný nebo hodně drahý. Ani užitná hodnota při samotné hře se cenou neřídí. Takže můžeme vidět, jak si klučík opatrně ukládá do kapsy krásně červený model závoďáku za pár korun a bezstarostně nechá kamarády mačkat dálkový ovladač a baví se, jak drahý model auta parádně bourá do zdi. (Ostatně, který z kluků neviděl v televizi divoké bouračky? I filmy pro děti jsou jich plné.)

Nastavit pravidla a hranice je na nás dospělých. A nejlépe hned od začátku – nečekat, až se něco stane, nepředpokládat, že dítě přece samo pozná, co si s hračkou může a nemůže dovolit. „Ve školce i doma by mělo být jasně stanovené, o jakých věcech může dítě rozhodovat samo a kdy se musí dovolit rodičů nebo učitelky,“ vysvětluje psycholožka Halíková. Ve věci rozdávání bonbonů se může rozhodnout samo, u hraček, her apod. potřebuje souhlas dospělého.

„Předem je třeba stanovit pravidla i ve školce, když kupujeme novou hračku nebo v případě věcí, o které má často zájem víc dětí. Například že si každý může pohrát pět nebo deset minut, záleží i na tom, kolik je zájemců a kolik času na hru,“ podotýká odbornice. Daný čas dítěti obvykle rychle uteče a těžko můžeme čekat, že úplně ochotně a bez protestu hračku pošle dál. „Vždycky je potřeba splnění instrukce ‚oslavit‘, pochválit dítě, jak je šikovné. Vyzvednout takové jednání, aby si ho všimly i ostatní děti. Tím se motivace a ochota půjčovat i oblíbené předměty posílí,“ vysvětluje I. Halíková.

Ve školkovém prostředí s „erárními“ hračkami je taková motivace snazší. Některou z vlastních hraček však může dítě vytrvale odmítat půjčit. A nemusí to být vůbec jen tím, že ho rodiče nabádají, aby drahou věc nikomu nepůjčovatlo. Naopak, někdy mohou být maminky a babičky nepříjemně rozladěné, že Pavlík či Helenka určitou hračku prostě nedají z ruky. Jenže: nemáte i vy třeba svůj oblíbený hrneček, knihu nebo šátek, které jsou vašemu srdci zvlášť blízké? Možná se k nim vážou určité vzpomínky – a představa, že byste měli tu drahocennost dát z ruky, půjčit a ztratit o ní (byť dočasně) přehled, je vám nepříjemná.

Přiznejme i dětem právo na podobný vlastnický pocit. Pokud se týká jen omezeného počtu předmětů, je to vcelku zdravý signál, že si dítě bude umět v životě chránit vlastní hranice a „nerozdá se pro druhé“. Půjčování a dělení se můžeme úspěšně trénovat s celou řadou jiných předmětů. Problém můžeme tušit spíše v těch případech, kdy se dítě odmítá dělit prakticky o cokoli a téměř za všech okolností. Pro učitelku mohou být opakované zkušenosti příležitostí k rozhovoru s maminkou o situaci v rodině, případně ke konzultaci s odborníkem o možných zvláštnostech v psychickém a sociálním vývoji dítěte.

Článek byl poprvé uveřejněn v povánočním vydání časopisu Informatorium 3-8, pozn. redakce.

Autorka je šéfredaktorkou časopisu Psychologie dnes.