Mám na vás strašný vztek!

Pocit vzteku může předcházet skutečnosti, že dítě rozvod přijme a vyrovná se s ním. Podmínkou je, aby bylo pochopeno a usměrněno v rámci nutných hranic.

„Jste příšerní, že jste se rozvedli!“ „Stejně vás nenávidím!“ Toho dne, kdy vám dítě vmete do tváře podobně vražedné věty, pocítíte celý rozměr jeho zuřivosti. Většinou se jedná o mladší děti, které se nechají unést a vyjádří svůj vztek vůči rodičům zcela explicitně. Starší děti mají spíše tendenci si vztek v sobě držet nebo ho projevit nepřímo. Vnímají, že situace je už natolik napjatá, že by jedině přilily olej do ohně. Používají pak nepřímé prostředky, jsou například agresivní ve škole nebo jinde.

Zdravý vztek

Ale proč taková zloba? Děti se prostě zlobí na rodiče, že jim znemožnili vyrůstat v klidu a v bezstarostnosti, že zasáhli do jejich dětského světa dospělými záležitostmi, že jim vnutili komplikovaný život, při kterém se musí od nynějška trmácet z místa na místo. Příliš je příliš!

Není vždycky snadné dětský vztek snést. Rodič to může prožívat s pocitem nespravedlnosti.

Vždyť i oni, dospělí, by se raději obešli bez rozvodu, kvůli němuž trpí a mají mnoho problémů.

Zakoušet k tomu všemu ještě vztek dětí není snadné. Nicméně mu musí čelit.

Ale jak? V první řadě si musíme uvědomit, že se nejedná o nic alarmujícího. Vztek může být zdravou emocí. Dítě vztekem aktivně protestuje proti ztrátám (konkrétně rodičovského páru a rodiny), jež mu dospělí přivodili a které mu nezbývá než snášet, zejména když ví, že nemá prostředky ke změně situace.

Od shovívavosti k mezím

Vztek může být oprávněný, dokonce konstruktivní, zatímco násilí je naprosto destruktivní. Je tedy důležité je od sebe odlišovat. V případě násilí se dítě nespokojí pouze s odmítnutím toho, co mu způsobuje utrpení, s vyjádřením nespokojenosti, ale zaútočí na druhého, bude se snažit ho fyzicky nebo morálně zranit. Dítě potřebuje být ve své revoltě pochopeno, aby mohlo toto své vykolejení zkrotit. Chápat dětský vztek je však nesamozřejmý a nesnadný postoj. Často je velmi těžké se vzteku postavit. Když dítě zuří, není nám z toho dobře, chtěli bychom zuřivost vymazat, popřít, nevědět o ní. Jenomže je třeba udělat opak. Nejlepší je dívat se na ni zpříma, vyslechnout ji, vzít ji v úvahu. Už naše věta: „Jak vidím, máš na mě vztek kvůli rozvodu,“ může vést k uvolnění.

Jestliže se objeví další konkrétnější otázky, je potřeba na ně odpovědět v rozmezí toho, co chceme vyjádřit a co dítě může pochopit. Když se dítě zeptá: „Proč jsi zlý a nechceš už žít s maminkou?“, je možné odpovědět: „Je pravda, že už maminku nemiluji a že jsem se rozhodl žít s někým jiným. A dobře si uvědomuji, že ti to komplikuje život. Je mi to moc líto.“

Nemůžeme však očekávat stejný přístup i od dítěte. Rodiče nemohou očekávat odpovědi, snažit se za každou cenu, aby jim dítě něco vysvětlovalo. S důraznými otázkami typu: „Ale proč se vztekáš?“ je třeba zacházet opatrně. Stává se, že některé děti se odváží projevit vztek jedině v přítomnosti psychologa, a že rodiče zareagují oznámením, že hned večer musí svého potomka vyzpovídat, aby se dozvěděli příčiny jeho nespokojenosti.

Nutit dítě, aby prozradilo, co cítí, vůbec nepomáhá, spíše naopak. Dítě má za všech okolností právo střežit si vlastní myšlenkový prostor, který musí rodiče respektovat. Rozhovor s dítětem, v němž by se dočkali „rozhřešení“ nebo by si upřesnili, jak je tomu s jeho špatným rozpoložením, by samozřejmě rodiče uklidnil.

Můžeme však potvrdit, že tento přístup bývá nejen neúspěšný, zvláště když je příliš naléhavý (dítě řekne cokoliv, aby se zbavilo otázek), ale navíc je škodlivý. Intimita je drahocenný majetek, na který má každý právo. Rodič nemusí o dítěti všechno vědět. Dítě má nárok na tajemství.

Vůči „normálnímu“ vzteku bez násilí můžeme projevit shovívavost. S postupem času a s relativním přijetím rozvodu se tento druh projevů vytratí. Neznamená to však, že je v tomto období nutné vzdát se všech výchovných principů. Dítě prochází těžkou fází, ale to ještě neznamená, že může všechno rozbít, nadávat rodičům, bít je. Uznání, že se mu stala křivda a že má právo na vztek, ho ještě neopravňuje k tomu, že by si mohlo všechno dovolit. Musíme si udržet výchovnou pozici, i když jsme mírnější než obvykle. Pokud se dítě nesetká se zákazy a vidí, že nic nezastaví jeho vzrůstající agresi, je velmi rychle úzkostné. Dítě ponechané napospas vlastní zuřivosti a popudům je v nebezpečí. Přestože se nám zdá, že není vhodná chvíle na dokazování autority, prokážeme dítěti službu, když se projevíme pevně a důsledně.

Důvody vzteku

Může se stát, že jsou rodiče přímo odpovědní za vztek dítěte. Zvláště jedna situace u něj vyvolává hlubokou zlobu – násilné fyzické chování jednoho rodiče vůči druhému, a to i tehdy, když dítěti nezkřiví ani vlásek. Účinek na dítě je o to trvalejší, když s ním o tom poškozený rodič často mluví a označuje se za oběť.

Další okolností vyvolávající v dítěti hněv je, nenamáhá-li se rodič představit dítěti svou novou partnerku nebo nového partnera a postaví-li ho před hotovou věc. „Táta mi řekl, že půjdeme za jeho novou kamarádkou. A potom se drželi za ruku. To není kamarádka, to je jeho holka! Je lhář a už ho nechci nikdy vidět!“ Vztek tohoto malého pětiletého chlapce dokazuje škodlivý účinek otcovy neobratnosti. Otec si měl dát na čas, nejprve o přítelkyni před synem občas promluvit, aby si syn zvykl, že je tu nějaká otcova přítelkyně, než mu ji představí. Dítě by mělo mít dost času nutného k tomu, aby si v hlavě zformulovalo nastávající problémy spojené s příchodem nové osoby: „Jak se k tomu postaví maminka? Jak si budu s novou osobou rozumět? Neukradne mi tátu?“ Místo toho však je dítě překvapeno a zataženo do překotného běhu událostí, takže nemá jinou možnost než vztek a odmítnutí všeho.

Také absence vysvětlení okolností rozvodu vede dítě ke hněvu. Podobně jako se dítě snaží představit si prvotní scénu svého stvoření – jak se rodiče potkali, na jakém místě, jak byli do sebe zamilovaní – tak si „vytváří příběh“ o rozchodu.

Činí mu velké potíže uvěřit, že láska se vytratila postupně, že city se pomalu opotřebovaly. Častý je názor dítěte, že k rozchodu muselo dojít v jedné chvíli, představuje si také scénu tohoto rozchodu.

A pak cítí tichý vztek, protože má dojem, že mu nikdo o příčinách rozchodu nic neřekl a že rodiče drží v tajnosti téma, které se ho přímo dotýká. Malá sedmiletá holčička útočila na otce s otázkami, aby jí vyprávěl o rozchodu: „Tak kdy to bylo? Kdy se to stalo? V noci?“ Dívka si myslela, že rodiče před ní něco skrývají, zatímco ti se jednoduše vzdálili jeden druhému bez křiku a bez dramat.

Přestože nezabráníme, aby si dítě nevytvářelo vlastní teorie – ke kterým máme zřídkakdy přístup – můžeme se vyhnout tomu, abychom dítě nechali bez odpovědí na jeho otázky, a tak v něm vyprovokovali hněv. Ne, není příliš malé.

Ne, nevysvětlíme mu to později. V každém věku dítěte lze nalézt vhodná vysvětlení, i když zjednodušená. Alespoň se trochu omezí jeho fantastické představy.

Bouřlivý návrat

Je třeba si dávat pozor a nepokládat za vztek to, co jím není. Mnoho rodičů si stěžuje na chování dítěte po návratu od druhého rodiče. Syn nebo dcera se projevuje vznětlivě, nepříjemně a vzdorovitě. Rodič si pak vytvoří zredukovanou hypotézu, že bývalý partner (nebo partnerka) není dost přísný a že dítě získává špatné návyky. Nebo že je příliš přísný a dítě se musí doma uvolnit. Částečně mohou být tyto důvody pravdivé, ale domníváme se, že agresivní reakce dítěte po návratu od jednoho rodiče je způsobena spíše tím, že dítě je vláčeno sem a tam. Tento druh chování pozorujeme, když je dítě konfrontováno se dvěma objekty, k nimž je připoutané a které nemohou být spojené: miluje dvě osoby, které se vzájemně nemilují. To vytváří napětí, které může být pokládáno za vztek.

Stejně se věci odehrávají u dětí vychovávaných adoptivními rodiči, které se však stále stýkají i s biologickou rodinou. Veškeré přechody z jedné rodiny do druhé, i když mezi nimi nejsou konfl ikty, dítě špatně snáší, protože v něm vzbuzují pocity, že je zmítáno mezi těmito dvěma objekty své náklonnosti. A to nicméně neznamená, že mu není v adoptivní rodině dobře nebo že mu kontakt s biologickou rodinou dělá potíže. Totéž se děje dítěti rozvedených rodičů, které musí přecházet od jednoho ke druhému. Agresivita objevující se po návratu od jednoho rodiče není znamením, že táta nebo máma špatně „funguje“. Když si to uvědomíme, vyvarujeme se některých ukvapených závěrů.

Ukázka z knihy Maurice Bergera a Isabelle Gravillon: Když se rodiče rozvádějí. Vydalo nakladatelství Portál, 2011