Jak se píše moderní pohádka

Spisovatelka Alena Čálková píše moderní pohádky - vesele o rodičích i dětech a inspiraci prý čerpá podle toho, v jaké měsíční fázi se nachází. Její zatím poslední dětská kniha o skřítcích ze spíže vzbudila nejen u dětí velký zájem, z čehož má velikou radost. Jak se píše taková kniha a jak jí pomohly pohádky O Smolíčkovi nebo Neposlušných kůzlátkách?

Čím se vaše dětské knihy liší od těch ostatních?

Moc mě baví vymýšlet pohádky a příběhy o rodinách, o rodičích a dětech, o "strastech", které s námi naše děti musí mít :). Vlastně ani nevím, kde se ve mně tahle "touha" vzala, nejspíš souvisí s životem s našimi dvěma dcerami, poměrně vnímavými osůbkami, a jejich nezkaženým, férovým pohledem na svět. Pro mě jsou holky nejlepší učitelky… Obecně je mi sympatický přístup takzvaného aktivního rodičovství, a tak jsem jako spousta jiných maminek přečetla spoustu knih o výchově, o alternativních přístupech, o dětech samotných… Jenže číst o dobrých přístupech a pak je používat v praxi, to je poměrně oříšek, protože - jak říká dětská psycholožka Lidmila Pekařová "O výchově se nemluví, výchova se dělá". Pamatuji si, jak jsme si se starší dcerou jednou povídaly o tom, jak vnímáme určitou situaci. Přišly jsme na to, že ji vidíme samozřejmě každá úplně jinak a že ona neví, proč děti některé věci "musí" a dospělí ne (u nás byla dobrým příkladem třeba myčka nádobí - snažím se dceři vštípit, že by nádobí nemělo zůstávat poházené na lince, aby mi tedy čisté nádobí co nejdříve vyndala a uklidila - sama mám ale dost často problém špinavé nádobí do myčky nastrkat, aby bylo na lince čisto - ale vím, že musím, když už to dceři nutím :). Začala jsem si tedy uvědomovat různé (a často i paradoxní) věci a moc mě bavilo o nich vymýšlet příběhy a pohádky. My rodiče si myslíme, že to máme těžké, vychováváme děti, pracujeme, máme sto různých aktivit… Ale děti to s námi rodiči mají stejně nelehké, často po nich chceme věci, kterých třeba vývojově nejsou schopni, anebo jich schopni jsou, pod naším přísným dohledem je dělají, ale my sami je nedodržujeme. Děti jsou pak zmatené a cítí, že je to nefér. Často jim také neříkáme věci tak, jak jsou a pak se divíme, že to na děti nezabírá, anebo se naopak třeba bojí. Kdybych mohla, bojovala bych aktivně za zákaz strašení čertem. Já sama jsem se jako malá bála velmi, pamatuji si, jak jsem se strachy celá klepala a dodnes si vybavuji řinčení řetězů ze dvorku a tátovo přísné: "Už jsou tady!". Přitom jsme jako děti zlobily "normálně", úplně by stačilo, kdyby nám rodiče za ty větší prohřešky daly pocítit důsledky… Strašení vede k úzkostem a tomu, že děti dělají věci z musu, ta pravá podstata jim chybí.

Píšete tedy svoje pohádky se "skrytým vzkazem"?

Spíše jsou to humorné pohádky o životě, protože tam je opravdu hodně prostoru pro vtip. Víte, jak legračně vypadá tatínek, který pořád pracuje, když je proměněný ve včelku s vousy? Víte, myslím, že klasických pohádek o "zlobivých dětech" je hodně: ať je to Smolíček, Neposlušná kůzlátka, Budulínek, anebo třeba Červená Karkulka, která neposlechla a šla do lesa… Všechny jsou o tom, jak děti něco provedly. Klasické pohádky mají nesmírný výchovný dopad, o jejich přínosu bych nechtěla pochybovat, ale takovou neskrytou výchovu můžou mít i pohádky o rodičích, a věřte mi, že tam je to pro děti mnohem zábavnější. Vždyť když už máme pohádky o dětech, o mašinkách, o autíčkách, o hračkách, o stromech, dokonce i kuchyňském nádobí, proč bychom nemohli mít i rodičích? Na svých dětech mám vyzkoušeno, že jemná kombinace rodičovského a dětského zlobení v pohádce s veselým příběhem okořeněná humornou pointou má úspěch.

Takové pohádky jsou ale náročné na zpracování… Aby se rodiče nelekli, že budou v roli "zlobivců".

Je to trochu takové chození na tenkém ledě. Ale u mě jsou rodiče stejně vždycky za nesmírné hrdiny! Rodiče se u pohádky musí bavit a musí vědět, že žádná z nich jim nepřinese u dětí "body dolů", že jsou to příběhy, v nichž maminka nebo tatínek sice udělá něco, co se dětem třeba nelíbí (například moc pracujeme, někdy nedodržujeme sliby, občas zalžeme…), ale zároveň se nám dostává úkolu k napravení a nakonec z pohádek odcházíme jako velcí hrdinové s plusem sto bodů navíc. Pro děti jsou rodiče svatí, a to za jakýchkoliv podmínek. Milují je celým svým srdcem a nepřipustily by, aby rodiče hráli druhé housle, anebo aby se jim stalo něco nepěkného. Je to tedy kombinace humoru, situací z běžného života a velké dávky fantazie, kdy se stane něco nečekaného, dobrodružného a napínavého s dobrým koncem. Prostě klasické pohádkování :).

Jak se vlastně píše taková kniha? Kolik času vám zhruba zabere napsání jedné?

Je to nepředvídatelný vývoj, protože záleží nejen na tom, jestli mám hlídání pro holčičky, ale také na tom, jak se mi pohádkovou látku podaří "rozkvětnatit" a rozehrát, protože někdy mě napadne něco, z čeho jsou další tři kapitoly, někdy je to jednom jedna. Obecně je to ale v řádech měsíců. Když si v hlavě promyslím námět a podaří se mi ho kreativně uchopit, sednu k počítači a začnu psát. Následující tři čtyři měsíce píšu a se svým textem "usínám i vstávám". Perfektní je, že ho můžu celou dobu zdarma konzultovat s odborníky nejfundovanějšími - se svými dcerami, které mi nekompromisně ukážou, jestli ANO nebo NE. Po třech čtyřech měsících dostává knihu korektor, po něm ilustrátor, s nímž začíná proces slaďování vzájemných představ o podobě jednotlivých knižních hrdinů a celkovém designu. Po tom už začne práce grafikovi. Nakonec jde ještě kniha k několika korekturám a čtením, a pak už se pošle do tiskárny a následně do knihkupectví. Když pak kniha vyjde, je to naprosto báječný pocit!

Kde berete inspiraci pro své psaní?

Musím říct, že mi nejde psát podle mých představ každý den. Jsou totiž dny, kdy mě nenapadne vůbec a jakákoliv snaha "něco vyplodit" končí u drsné prohry. Pak jsou zase dny, kdy to ze mě "lítá" od rána do večera, kdy mi stačí sáhnout na madlo u lednice a už mám nápad. Po nějakém čase jsem zjistila, že se mi tyto dny opakují vždy pravidelně každý měsíc a že vlastně souvisejí s tím, jaké "dispozice" v sobě zrovna mám v rámci měsíčního cyklu. Vyšla o tom i krásná kniha "Cyklická žena", která čtenářkám vysvětluje, že v různých fázích menstruačního cyklu (od menstruace přes ovulaci až po období "klidu") máme různé nálady, mění se nám intenzita našich schopností i prožívání. Někdy jsme dynamické, v komunikaci a vedení lidí přímo mistryně, energie máme na rozdávání, držíme si nadhled. Někdy jsme zase kreativní, jindy se zase cítíme melancholicky, nic nám nejde, chceme být samy, všechno vidíme černě… To se týká například fáze před menstruací nebo během ní. Já osobně mívám pocit, že všechno kazím a všechno mě rozčiluje (to je pak řada na velké trpělivosti celé rodiny), nejde mi tvořit ani psát, špatně se soustředím. Mimochodem, četla jsem, že bylo zjištěno, že nejvíce dopravních nehod u žen je způsobeno právě v období menstruace, kdy se žena jen velmi špatně soustředí a má i špatný orientační odhad. Pokud je to pravda, pak je moje odřené kolo u auta logicky vysvětleno. Záleží tedy na fázi, v níž jsem a je fajn, že dopředu vím, co od sebe mohu čekat a zbytečně se nenervuji tím, když mi to psaní prostě nejde…

Dokončujete další dětskou knihu, o čem bude?

Bude o sedmiletém Brunovi, který přijde na to, proč má jeho tatínek špatné sny. Jedním signálem se dostane do Vílovic - mezi víly a víláky, konkrétně oddělení pro dospělé, kde hlídají dospělé, jestli přes den nezlobí. A pokud ano, "domlouvají" jim pomocí snů. Ty "nejtěžší případy" si pak v nočním spánku berou k sobě a provádějí osobní nápravu. Jsou to veselé a humorné příběhy, v nichž bude každé dítě rodičům pořádně držet pěsti… :)

Jaké knihy čtete svým dětem vy sama, doporučila byste nějakou?

U nás čteme hodně právě modernější pohádky - pana Svěráka, pana Goldflama, Zuzanu Pospíšilovou, Evu Papouškovou nebo Ivu Peroutkovou. Nikdy nezklame nakladatelství Albatros. Absolutním hitem je pak u nás kniha "Tatínku, ta se ti povedla!" od Zdeňka Svěráka, a právě takové knihy jsou mým vzorem a dobrou inspirací…