To víš, že vás máme rádi stejně…

Oblibu dítěte u rodičů ale neovlivňuje jen pořadí, v jakém se dítě narodilo. Děti, kterým rodiče nadržují, bývají ty bezproblémové, přátelské, přizpůsobivé. Další výhodu mají ty, které jsou rodičům v něčem výrazně podobné – ať vzhledem, nebo povahou či talentem. Děti agresivní, náročné nebo jinak „problematické“ jsou naopak znevýhodněné už od začátku. A přitom by právě tyto děti potřebovaly extra dávku rodičovské péče a pozornosti.

A co na to děti?

Jak se pozice méně oblíbeného dítěte projeví? Podle autorů velké srovnávací studie jsou takové děti zpravidla méně sebevědomé a mívají sklon k agresivnímu chování. Jsou méně sociálně zodpovědné a také se u nich častěji objevují sklony k depresím. Celkově bývají znevýhodněné děti podle výsledků studie náchylnější k problematickým projevům v chování.

Jednou miláček, vždycky miláček

Být miláčkem a oblíbencem rodičů se nám naopak může jevit jako životní výhra. Není to ale tak jednoznačné. Takové děti se musejí vyrovnávat s žárlivostí svých sourozenců, někdy samy už v dětství vnímají, že se rodiče nechovají úplně „fér“, a navíc zvýšená pozornost, péče, ale třeba také tíha rodičovských očekávání nemusí být zrovna příjemná, obzvlášť v dospívání. „Jednoznačné upřednostňování jednoho z dětí před ostatními je problematické pro dobrý životní pocit všech dětí v rodině,“ tvrdí vědci.

Mohlo by se zdát, že když děti dospějí, mají konečně vyhráno.

Roztomilý mladší sourozenec už je také dospělý, takže něco ze své okouzlující roztomilosti ztrácí. Původní rodina už ani nežije pohromadě a všichni mají možnost ukázat rodičům, co v nich doopravdy je. Ale ono to tak není, rozdílný přístup k dětem se s postupem času nezmenšuje, spíš naopak. Mnozí z nás znají třeba ze svého okolí případ dospělé dcery nebo syna, kteří se vzorně a někdy třeba až za hranici vlastních sil starají o své rodiče, pomáhají jim, pečují o ně třeba v nemoci, ale přesto se jim nedostane zdaleka takového ocenění jako jejich sourozencům, kteří se u nich doma objeví dvakrát do roka, chvilku posedí a odejdou za svým, provázeni obdivnými pohledy rodičů. Z longitudinálních, tzn. po mnoho let probíhajících studií vychází, že upřednostňování některých dětí se dokonce posiluje. Rodiče dávají přednost v první řadě dcerám a těm z dětí, které v dospělosti s rodiči sdílejí stejné názory a hodnoty. V oblibě jsou i ty z dospělých dětí, které se drží společenských norem a žijí blízko rodičů. A stejně jako dřív i v dospělosti lpí matky především na nejmladších dětech a cítí se s nimi v užším spojení než s dětmi prostředními. A dospělé děti dobře vycítí, kdo ze sourozenců je oblíbencem. Ti méně oblíbení mívají často méně intenzivní vztah k rodičům.

Tolik výsledky vědeckých analýz. Přesto si zachovejme chladnou hlavu – statistika je jen statistika a rozhodně to neznamená, že každý z nás rodičů dává přednost jednomu ze svých dětí. Kdyby tomu tak bylo, snad by bylo nejjednodušší si pro klid svědomí pořídit jedináčka. Berme proto výzkumy oblíbenosti spíše jako zajímavou inspiraci.