Babičce se už všechno v hlavě plete

„Včera jsme byli ve Lhotě u babičky a dědy. Byla tam velká legrace – ještě tam s nima bydlí moje prababička a pořád si nás všechny plete. Na mě volala Rézinko, ale tak se jmenovala moje babička, když byla malá. A bráškovi jedno řekla Azorku,“ vypráví ve školce šestiletá Markétka. Ostatní děti se smějí a diví se: „Copak si někdo může splést kluka s vlčákem?“

Zkušenosti dnešních dětí s generací prarodičů, nebo dokonce praprarodičů se značně liší. Některé vyrůstají v městských bytech jen s mámou, tátou, případně se sourozenci a za babičkou a dědou občas dojíždějí a tráví s nimi část léta. Pokud prarodiče bydlí blízko, bývají kontakty těsnější – vyzvedávají vnoučata ze školky, některá odpoledne v týdnu se o ně pravidelně starají. V rodinných domcích v menších obcích nebo v satelitních městečkách se ale postupně vrací i tradiční model soužití více generací. „Když dítě odmala vnímá prarodiče či praprarodiče, získává přirozeně zkušenost s tím, jak se člověk v průběhu času mění. Pokud s nimi nevyrostlo a vidí je jen občas, je třeba mu změny související se stárnutím, a hlavně s úbytkem fyzické i psychické kondice víc vysvětlovat,“ konstatuje poradenská psycholožka PhDr. Ivana Halíková. Zvlášť je to třeba v krizových situacích, kdy si rodina bere k sobě (pra)rodiče, který zůstal sám, onemocněl nebo se o sebe po úraze či mozkové příhodě nedokáže postarat.

Vzorem, i když nechceme

Podle doktorky Halíkové se otevírá obrovská možnost naučit dítě toleranci, úctě k odlišnostem a pomoci osobám z nejrůznějších důvodů oslabeným. „A dvojnásob tu platí, že nejvíc vychováváme v těch chvílích, kdy si toho nejsme vůbec vědomi,“ dodává odbornice. „Děti vnímají, jak reagujeme na své rodiče a prarodiče, a učí se. Naše chování jim poskytuje vzory, návod, jak se jednou jako dospělí budou chovat k nám. Prožitá zkušenost je nejcennější.“

Pětiletá Verunka je například jednou za tři týdny pravidelně svědkem stále se opakujícího scénáře při návštěvě maminčiny babičky. Víkend je ve znamení nákupu, velkého úklidu, balení špinavého a vybalování vypraného prádla a matčina „motivačního“ monologu na téma: „Proč jsi pořád tak pasivní? Jdi si na procházku nebo si s tou babčou od vedle zajděte do cukrárny – máš ji přece za rohem! A kontroluj si věci v lednici, zase tam máš plesnivý knedlíky, copak to nevidíš? Taková jsi byla hospodyně! Seber se! Kdybys byla nemohoucí, tak neřeknu, ale ty se vůbec nesnažíš! V tom to je!“ Ke konci je už maminka rozzlobená a křičí, v autě cestou domů naštvaně mluví o tom, že babička určitě ani pořádně neocení, co všechno pro ni dělají, a jak je to stejně k ničemu.

Lidé se obecně lépe vyrovnávají s fyzickým omezením druhého člověka než s psychickým onemocněním – a ve vztahu k rodičům a prarodičům to platí dvojnásob. Dospělé děti bývají zpravidla svým způsobem připraveny na to, že jejich stárnoucí rodiče mohou být kvůli artrotickým bolestem nebo osteoporóze méně mobilní, že jim začnou ubývat síly, takže budou potřebovat pomoc s údržbou domku a zahrady, s větším nákupem, s cestou k lékaři. Že mohou mít problémy se zrakem nebo budou nedoslýchaví. Daleko hůř se vyrovnávají s projevy mentálního chátrání, demence či s náhlou ztrátou soběstačnosti, duševních schopností a řeči po mozkové příhodě.

„Zapomínání, zmatenost a postupné odbourávání korektivních mechanismů může vést k tomu, že člověk v pokročilém věku může být protivnější, než kdysi býval, dokonce i zlý. Zvládat takové situace vyžaduje toleranci, nadhled, často pomůže i smysl pro humor. Ale starého člověka už nemůžeme vychovávat jako dítě, i když máme pocit, že se chová dost podobně,“ upozorňuje psycholožka. Může se samozřejmě stát, že ve vypjaté chvíli nám ujedou nervy. Pokud je dítě svědkem takové scény, měli bychom se mu snažit vysvětlit, že nás situace zaskočila, že jsme bezradní a smutní a nereagovali jsme tak, jak bychom si přáli, že nás to mrzí, zkusíme to napravit a podobně. Ovšem „intelektuální“, dobře kontrolované promluvy o tom, jak se máme chovat laskavě a být tolerantní, které jsou v rozporu s naším běžným chováním, dítě příliš hluboce neovlivní – žitá zkušenost je mnohem silnější. Dítě by nemělo být svědkem úplně všeho. Pokud si nejste jisti, že situaci zvládáte, raději je nechte u druhé babičky nebo s kamarádkou.

Pokud prarodič například zapomíná jméno, je důležité dítěti vysvětlit, že i tak jej má rád a že mu může klidně své jméno připomenout. „Nechte se inspirovat i vzdělávacími pořady pro děti o tom, co se děje v lidském těle, které se věnují nervové činnosti, mozku a ukazují, jak v průběhu života fungují a jak mohou některé funkce ztrácet. Zároveň je třeba, aby rodina, i přes péči o starého nebo nemocného člena, dávala dítěti též jiné podněty, aby se všechno netočilo jen kolem starostí a únavy zúčastněných,“ upozorňuje doktorka Halíková.

Jak reagovat ve školce?

Co dělat ve školce ve chvílích, kdy Markétka vypráví, jak prababička volá na jejího bratříčka jako na psa, a ostatní děti se smějí? A když Verunka líčí, jak maminka na babičku křičí? „Podle situace jde použít všechno od zkorigování dětského vyprávění po odvedení pozornosti jinam. Každopádně by to mělo vyznít tak, aby starý člověk nebyl zesměšňován. Můžeme dětem vysvětlit i to, že někdy se dospělý rozčílí na dospělého, že se nepohodnou, ale pak si dokážou odpustit a usmířit se. Každopádně je to signál, že stojí za to se tématu stáří, mezigeneračním vztahům a pomoci druhým věnovat,“ říká odbornice.

Využít se dá množství tematických her, zaměřit se na rozebírání různých rolí a propojit vše s poznatkovou částí. „Můžeme si s dětmi povídat o tom, co je zdraví a co nemoc, co všechno může mít člověk nemocné. Zmínit lze problémy s pamětí, zrakem, sluchem, jež přicházejí s věkem a které dělají starého člověka v očích dítěte směšným a nesoběstačným, protože v jeho světě to všechno funguje. Stáří ani neduhy, které s ním mohou být spojené, není třeba před dětmi tajit,“ dodává Ivana Halíková. V rámci těchto tematických aktivit můžeme pomoci dětem „vytvořit program“, jak se chovat: Pokud jsou ve školce starší děti zvyklé pomáhat mladším s oblékáním, přirozeně přijmou informaci o tom, že starému člověku mohou pomoci tím, když mu něco podají, přinesou, najdou mu brýle, které hledá, když si s nimi budou povídat a podobně. Dá mluvit i o tom, co mohou kluci a holčičky udělat, pokud potkají například zmateného stařečka u autobusové zastávky – určitě by ho neměli sami nikam vodit (i když vědí, že je to pan Novák od sousedů), ale upozornit někoho dospělého.

Pokud se děti zmíní o generačních konfliktech vícekrát, je to podle psycholožky Halíkové důvod promluvit si s maminkou – samozřejmě ve vhodnou dobu a na vhodném místě, beze svědků. Nejprve tedy můžeme maminku požádat, aby si někdy ráno nebo odpoledne udělala čas na krátký rozhovor. „Mnohdy stačí, když mamince v klidu vylíčíme, co její dítě vypráví – už to pro ni může být důležitá korekce. Uvědomí si, že ventilovat všechno před potomkem není ideální, že možná má vůči němu dluh, že mu něco podstatného zapomněla vysvětlit. Je hodně pravděpodobné, že od učitelky, která je také svým způsobem odbornicí na péči, maminka ráda přijme radu, aby využila sociální služby, které v bydlišti rodičů fungují, že by ji praktický lékař mohl nasměrovat na pečovatelskou službu, že existuje respitní péče, aby si i unavený pečující mohl odpočinout, a podobně. Pokud je totiž rodina zaskočená krizovou situací, mnohdy je to nenapadne,“ dodává.

Koledy v domově seniorů

V adventní čas bývá zvykem, že děti zpívají koledy a předvádějí krátké vánoční scénky nejen na besídce pro rodiče, ale i v blízkém domově seniorů. Některé z nich v takovém zařízení nikdy nebyly, možná ani nemají zkušenost se starými lidmi, někdo naopak může mít v podobném zařízení (pra)babičku nebo (pra)dědečka.

Takže pokud se připravujeme s dětmi na vystoupení, rozhodně bychom jim to neměli prezentovat jako návštěvu opuštěných, odložených a osamělých lidí (ať si osobně myslíme cokoli). „Opět můžeme vyjít z povídání o tom, kdo kdy potřebuje pomoc – kluci a holčičky ještě nedávno potřebovali, aby jim někdo pomohl obléct bundu a zapnout boty, někteří staří lidé už mají málo síly, a tak jsou rádi, že nemusí uklízet velký byt, ale jen malý pokojíček a ještě jim s tím někdo pomůže,“ navrhuje doktorka Halíková. Mluvíme s dětmi o tom, že jdeme dědečkům a babičkám ukázat, co umíme, a chtěli bychom jim udělat radost – neměli bychom tam ovšem podsouvat myšlenku, že moc jiných radostí už ani nemají. „Několikrát jsem viděla domov důchodců v blízkosti mateřské školy, třeba i s částí společné zahrady – a zdá se mi to sousedství užitečné pro obě strany,“ uzavírá psycholožka.

Autorka je šéfredaktorkou časopisu Psychologie dnes.