Co prozradí volná hra?

Volná hra je úžasné okno do dětského světa. Kluci a holčičky nám při ní mimoděk dovolí nahlédnout do vlastní rodiny, a když si spontánně vybírají námět hry, máme přehled, co sledují v televizi a s jakými hrdiny momentálně žijí. Vidíme, kdo má v kolektivu skutečnou autoritu, zaregistrovat však můžeme i první náznaky šikany…

Chvíle, když se děti po ránu scházejí ve třídě, a odpoledne, když čekají na maminku nebo babičku, s níž půjdou domů, jsou typickou příležitostí pro volnou hru. Teď, s nadcházejícím létem patří spontánní hry do značné míry i na zahradu mateřské školy - tam mají dokonce výhodu, že si spolu někdy mohou hrát i kamarádi nebo sourozenci, kteří ve školce nechodí do stejné třídy. Půjdeme-li kolem plotu školní zahrady, uvidíme skupinku dětí kolem pískoviště, další bude na trávníku a kluci s velkým plastovým autem nejspíš na pevné cestě. Učitelky sedí na lavičce nebo postávají opodál a člověk, který nikdy neměl na starosti pár dětí v předškolním věku, si možná pomyslí: „Ty mají v práci Havaj!“

Čas volné hry není pro učitelku zdánlivě tak náročný jako řízené činnosti, ale „Havaj“ to rozhodně není. „Dětské nápady jsou opravdu různorodé, je třeba být pořád ve střehu - určitě to není chvíle na klidnou kávičku, jak si možná někdy myslí,“ usmívá se poradenská psycholožka Ivana Halíková. Učitelka má příležitost sledovat dětskou hru a chování jednotlivých kluků a holčiček tak trochu „zvenčí“, s větším odstupem. „Je to krásná příležitost uvědomit si, kdo hraje v kolektivu jakou roli,“ upozorňuje odbornice. „Kdo je ve třídě vůdčí a čí nápady mají mezi dětmi váhu, kdo je spíše ten snaživec, který se při řízených aktivitách snaží paní učitelce udělat radost, ale ostatní ho tolik neakceptují, kdo má agresivní sklony a zkouší se prosadit za každou cenu…“ Máma s tátou v ložnici Při volné hře děti přinášejí témata, s nimiž se setkávají ve svém „mimoškolkovém“ životě. Učitelka se do hry sice nezapojuje, zdánlivě jí možná ani nevěnuje pozornost (jinak by hra přestala být, zvlášť pro některé děti, skutečně volná), nicméně nenápadně zůstává v obraze. Když například zjistí, že hra na tátu a mámu sklouzne k tak naturalistickým podáním rodinných rozepří a konfliktů, nebo naopak intimit, musí zasáhnout a nasměrovat děj jinam.

„Nemyslím si, že je nutné hned od počátku základní rámec hry nějak ohraničovat a vymezovat. Učitelka by spíš měla být připravená zasáhnout a ,hasit požár‘, ve chvíli, kdy se hra ubírá směrem, který do školky nepatří. V řadě jiných případů je ale vhodné, aby sama přišla s aktuálním námětem k volné hře,“ vysvětluje doktorka Halíková. Například pokud mají děti před sebou výlet, divadelní představení nebo školku v přírodě, mohou si zkusit hrát na to, že jsou v restauraci horské chaty, že zrovna přišly z výletu, nebo že sledují herce na jevišti.

Když si děti spontánně hrají a samy si volí témata, měla by podle psycholožky Halíkové učitelka sledovat, jestli někdo nezůstává úplně sám mimo dění. Možná ho tahle hra zrovna nebaví, nenechá se přesvědčit, aby se přidal, a radši si s chutí staví hrad. Takové případy by ale učitelka měla umět odlišit od jiných, kdy by se klučík (nebo holčička) společné akce chtěl účastnit, ale ostatní ho mezi sebou nechtějí a verbálně či fyzicky mu to dávají najevo. S takovými projevy ostrakismu, předstupně šikany, se totiž ve školce běžně setkáváme. „Učitelka by měla vždycky včas zasáhnout tam, kde hrozí ublížení. Nejen fyzické, ale i psychické, když se děti někomu posmívají, dělají z něj troubu, nechtějí ho vzít do hry. Takové dítě musí cítit, že má nastavenou pomocnou ruku,“ vysvětluje psycholožka a dodává: „S celou třídou je potřeba pracovat, na místě - tady a teď, ale i promyšleně při řízených aktivitách, na jasném nastavení pravidel vzájemných vztahů.“ U nejmenších dětí možná ještě nejsou projevy odstrkování a znepříjemňování života konkrétnímu dítěti tak cílevědomé, promyšlené a dlouhodobé, pokud se jim ale nebudeme věnovat a nezneškodníme je hned v počátcích, bude se tohle chování upevňovat a časem i stupňovat. „Jakmile se člověk naučí prožívat utrpení bližního libě, už to nikdy nezapomene, podobně jako jízdu na kole nebo plavání,“ říká etoped Michal Kolář, náš přední odborník na dětskou šikanu.

Jen dětské škádlení?

„Když chvíli zpovzdálí a zdánlivě nezúčastněně pozorujete dětskou hru, možná budete velmi překvapení, kdy a u koho začíná agrese, protože po chvilce to vypadá, že konfl ikt způsobil někdo jiný - skutečný zdroj zůstává skrytý,“ upozorňuje poradenská psycholožka Halíková. Etoped Michal Kolář uvádí ve svém metodickém materiálu pro ředitelky a učitelky mateřských škol, který je dostupný na webových stránkách rvp.cz, konkrétní příklady prvků šikanování, kterých si můžeme všimnout právě při volné hře dětí ve školce: „Nedělej mi to, já si takhle hrát nechci.“ - Když učitelka zaslechne podobné věty, měla by zpozornět.

Pokud dítě pokračuje ve „škádlení“, přestože se to druhému nelíbí, je to minimálně signál, že nerespektuje jeho přání. Mnohdy nejen takové chování opakuje, ale ještě „přitvrdí“. Možná se mu dokonce začíná pocit převahy líbit…

„Mimino, mimino,“ pokřikují děti na Pavlínku. Je z toho tak nešťastná, že v noci křičí to ponižující oslovení ze spaní, svěřuje se učitelce Pavlínina maminka.

Jen si Vláďa vybere hračku, už je u něj Petr a bere mu ji. Učitelce se to zdá jako banální, opakující se tahanice a posílá oba kluky do kouta. Nevšimne si, že vše probíhá podle jednotného scénáře a ten, od něhož se chce, aby ustupoval, je vždycky Vláďa.

Jakmile měly děti chvilku volné hry, hrálo se na strážníky. Čtyři pět „strážců zákona“ chytilo „zloděje“, bilo ho, naráželo na zeď, kopalo. Učitelka zprvu zasahovala proti hře jako takové, až později jí došlo, že oběť se nemění…

Pokud se nepodíváme na podobné, zdánlivě nenápadné a banální případy dětského hašteření opravdu nestranným okem a z odstupu, můžeme snadno zaměnit prvky šikany za obyčejné, neškodné dětské škádlení nebo při hádce či rvačce potrestat dítě, jež se brání, protože se ocitlo v roli oběti.

Pořádné překvapení, kterému se učitelce možná ani zpočátku nechce věřit, může způsobit podrobnější pohled na dívčí ostrakismus a počátky psychické šikany - „jedou“ v nich totiž často chytré, sociálně zdatné holčičky, s nimiž nejsou sebemenší výchovné problémy.

Podle kazuistiky Michala Koláře dokázaly být tři pětileté dívenky tak rafinované, že spolužačce Aničce systematicky ubližovaly jen tehdy, když si byly jisté, že je učitelka nevidí (štípaly ji, kroutily jí ruce, vyhrožovaly jí, že jí umře maminka, tatínka zavřou do vězení a za samotnou Aničkou přijde otec jedné z dívek v boxerských rukavicích a zabije ji). Když se pak učitelka dozví, co se jí dělo za zády, aniž si čehokoli všimla, je to tak nepříjemné a šokující zjištění, že se s ním člověk těžko vyrovnává a zkouší situaci bagatelizovat a omlouvat: „Opravdu Anička těm hodným, šikovným holkám něco neprovedla?“

Téměř to vypadá, že by učitelky ke sledování volné hry měly absolvovat kurz tajných agentů. Odborníci ale ujišťují, že pedagogické vzdělání, jehož součástí je také schopnost objektivního pohledu na jednotlivce i kolektiv a profesionální korekce osobních sympatií a antipatií, by mělo stačit - zvlášť když si za pár týdnů budeme moci dopřát i zasloužený letní odpočinek od téhle náročné práce.