Učení mučení?

Mateřská škola je součástí vzdělávací soustavy, takže nejde jen o to pohlídat předškolní dítko v době, kdy jsou rodiče v zaměstnání, ale také rozvíjet jeho znalosti, schopnosti a dovednosti v nejrůznějších oblastech. Čím je dítě starší, tím víc si i rodiče uvědomují, že má jít o všestrannou přípravu na vstup do školy.

Ne že by rodiče předškoláků očekávali notýsek se známkami a povinné domácí úkoly, nicméně široce pojatá příprava na školu se od státních mateřských škol předpokládá. I učitelky v prvních třídách nesou nelibě, když předškoláci přicházejí nepřipravení – když neumějí správně držet tužku, nepoznají kolečko od čtverečku, nemají věku přiměřenou slovní zásobu a místo srozumitelné řeči patlají.

A děti přirozeně zvídané jsou. Touží zkoušet nové věci, dozvídat se „proč“ a zkoušet „jak“. Obvykle ale za předpokladu, že jsou v bezpečném prostředí, a tak na druhou stranu vyžadují předvídatelnost a opakování, které jim přináší pocit jistoty ze známého. K tomu je třeba přičíst i relativně krátkou dobu, po kterou jsou schopné se cíleně soustředit. „U tří čtyřletých dětí bohatě postačí 10 minut určité činnosti, předškolák vydrží maximálně 20–25 minut,“ upozorňuje poradenská psycholožka PhDr. Ivana Halíková. „Raději se zaměřme na 15 minut, po které je dítě schopné pracovat pořádně, než aby pracovalo delší dobu, ale nedbale,“ dodává psycholožka. Při nácviku určitých dovedností (typicky např. úchop tužky) je zároveň důležité sledovat, že se je děti učí správně (už před lety profesor Zdeněk Matějček upozorňoval, jak je obtížné, pro dítě demotivující a únavné špatný návyk přeučovat).

Práce, nebo hra?

Do vzdělávacího programu vedení mateřské školy spolu s učitelkami určitě vtělilo mnoho pozitivních vzdělávacích a výchovných cílů, které mají jedinou nevýhodu – tak, jak jsou formulované, je děti rozhodně nebudou mít chuť plnit. „Je potřeba ošetřit je režimem, dostat je do her,“ říká psycholožka Halíková. V době, kdy se v rodinách i různých zájmových uskupeních podporuje myšlenka „svobody a volnosti“ (děti k ničemu nenutit, dát prostor jejich přirozeným sklonům) odbornice doporučuje: „Všechno bych nenechala na dobrovolnosti, jsem pro strukturovaný program typu: tahle skupinka předškoláků půjde ke stolku a tohle tam udělá. Kdo bude první, může si jít hrát. Když si dítě zažije, že dřepí u stolečku, zatímco si ostatní už hrají, zjistí, že pospíšit si je pro jeho dobro. Příště si dá pozor a bude spolupracovat.“ Existují i další účinné strategie, jak vtáhnout ke vzdělávacím a rozvojovým aktivitám děti, které právě tyhle činnosti moc neberou. Například cíleně začít tím, co jde dítěti dobře, a pak je vtáhnout do ostatních aktivit. „K těmto účelům jsou vypracované a dostupné metodiky, které učitelky mateřských škol určitě znají. Ovšem na druhé straně, pokud dítě určitou aktivitu vyloženě nechce dělat, je to námět na individuálnější práci,“ upozorňuje psycholožka s tím, že jde o situaci typičtější v případě některých chlapečků. (Holčičky jsou obvykle sociálně zdatnější a pochvala, případně pocit, že udělají paní učitelce radost, je víc motivuje). Doktorka Halíková doporučuje použít tzv. neadekvátní stimulaci – zkrátka pochválíme všechno, co dítě udělá, a postupně je vedeme k tomu, aby si zvyklo, že pochvala je příjemná, a zároveň že není zadarmo.

„Nikdy nebudou stoprocentně reagovat všechny děti. Předškoláci by si ale měli pomalu zvykat, že dělají, co chce paní učitelka, aby pak ve škole nebyli nemile překvapení, že tam se dělat musí,“ lakonicky dodává odbornice.

A jak se učí předškolní děti?

V první řadě přirozeným způsobem pomocí povídání a pohybu – scénky, hry, písničky slouží nejen k zábavě, ale i k učení. Dále pak nepřímo pomocí příběhů, pohádek, hádanek, napodobováním, rozvíjením příběhů díky velké představivosti a samozřejmě zapojením více smyslů (manipulační činností, psychomotorické hry, pohybové a hudební aktivity). Také prostřednictvím kratších, živých a pestrých celků, střídáním činností s ohledem na vývojové možnosti soustředění a opakováním, které dodává pocit jistoty a sebedůvěry. I při skupinových činnostech je důležitý individuální přístup (oční kontakt, dotek, pochvala atd.). Motivací k dalšímu učení je zažít úspěch. Pochvala přichází i za projevenou snahu.

Zaměstnejte rodiče

Pokud některé z předškolních dětí opakovaně odmítají pracovat podle instrukcí, doporučuje poradenská psycholožka Ivana Halíková zásobit maminku pracovními listy, aby si zažila reakci na odmítání. Zároveň se tím začne připravovat na situaci, že o náplni volného času nebude pořád rozhodovat její sladká holčička, ale že splní, co dostane za úkol. „Tímhle postupem nikomu neublížíme,“ ujišťuje psycholožka a dodává: „Většina rodičů tuší, že předškolák už by měl něco dělat, takže na to dobře slyší a navíc jsou rádi, že jejich názor další zodpovědná osoba potvrdí.“

Nicméně faktem je, že nekonformní jedinci mívali už od dětství problém plnit instrukce – není vyloučeno, že nějakého takového budoucího umělce či aktivistu ve své třídě máte. Jejich procento ovšem není nijak závratné, takže za „nekonformitou“ předškoláků se mnohem častěji skrývají chybějící hranice a absence norem v rodinné výchově. „Pokud je dítě předškolního věku nápadnější právě tím, že odmítá pracovat podle zadání, můžeme uvažovat o tom, jestli mu skutečně rozumí, zda problém není v jeho rozumových schopnostech, ve vývojové dysfázii,“ upozorňuje doktorka Halíková. Pak je namístě navrhnout psychologické vyšetření dítěte.

Autorka je šéfredaktorkou časopisu Psychologie dnes.