Jiný stav přináší i jiný svět

Psychologové neváhají těhotenství přirovnat k vývojové krizi. Svět ženy prochází obrovskou životní proměnou – těhotenství provází rozsáhlé fyziologické změny, některé z nich jsou nevratné. Nevratné jsou i některé změny v psychosociální oblasti – dítě zásadně změní vztahovou strukturu rodiny, přináší s sebou novou roli. Jako každá změna, u níž není předem jasné, jak dopadne, znamená i těhotenství pro ženu zvýšený stres a napětí. Krize je zejména na počátku provázena strachem, úzkostmi a nejistotou z průběhu těhotenství a z nové psychosociální role. Žena si uvědomuje, že se jedná o důležité a existenciální období pro ni i pro její dítě a že záleží především na ní, jestli se celý proces podaří.

Dva v jednom těle

Vznik nového života a těhotenství jsou podle psycholožky Marie Pečené příliš složité děje, zahlcené celým spektrem smíšených pocitů, které lze jen těžko korigovat. Na jednu stranu může žena prožívat pocity štěstí, radosti a naplnění. Ty však bývají na druhou stranu rychle vystřídány pocity bezmoci a neschopnosti. Čeká-li žena první dítě, její těhotenství je navíc výrazně spojeno s fantaziemi a nejistotou, jak bude průběh těhotenství vypadat a jaké to bude, až se dítě narodí. „Řada žen z počátku o těhotenství raději ani nemluví, mají pocit, že by mohly něco zakřiknout,“ říká. „V souvislosti s fyziologickými a psychosociálními změnami se ale i u těchto šťastných žen objevuje pocit ambivalence. Jsou šťastné, ale zároveň prožívají obavy, aby těhotenství dobře dopadlo, aby se neobjevily nežádoucí komplikace. Vnitřně už směřují k porodu a těší se až budou mít těhotenství za sebou.“

Nejzávažnější okolností, která ovlivňuje první pocity těhotné ženy a která ovlivňuje i celý další průběh těhotenství a formování vztahu k dítěti, je podle Marie Pečené fakt, zda je dítě očekáváno a vítáno, nebo zda těhotenství partnery zaskočilo. Žena, která dítě plánovala a chtěla, těhotenské změny vítá a těší se na ně. „Postoj ženy závisí do značné míry na zkušenosti z původní rodiny,“ říká Marie Pečená. „Pokud byl pro její původní rodinu fakt, že žena čeká dítě, že ho bude kojit, že se o dítě postará běžný a samozřejmý, nemusí těhotenství a rodičovství jako zátěž vnímat. Neproblematizuje fyzické obtíže, je jistější a vyrovnanější. Žena, která tuto pozitivní zkušenost a tuto jistotu nemá, se těhotenství bojí. Neví, jak bude sama reagovat, bojí se toho, že nebude schopná se rychle adaptovat a že mezitím něco pokazí. Je nervóznější, nespokojená, nedůvěřivá a častěji přichází se stížnostmi a strachy.“

Pokud partneři dítě neplánovali a jeho příchod nevítají, stává se těhotenství pro ženu velice problematické. V mnoha případech taková žena své pocity ambivalence a odporu k dítěti a k těhotenství potlačuje a stydí se, že se jí nepodařilo vyvolat kladné emoce k dítěti. Má také pocit viny, že ve svém historickém poslání selhala. Okolí se o tomto jejím stavu dozvídá často až díky vystupňovaným psychosomatickým potížím, kdy neustává nausea a nucení ke zvracení. Její pocity mají podobu strachů, které jsou převážně vázány na obavu o své tělo, o své zdraví a o svůj život během těhotenství a porodu.

V případě, kdy žena dítě vědomě a otevřeně odmítá, je zpravidla postavena před volbu mezi dvěma zly – nechat si nechtěné dítě, anebo podstoupit interrupci. Pro takovou ženu je ukončení těhotenství často řešením, v případě vystupňovaných a komplikovaných situací ho často vnímá dokonce jako šťastné řešení. Marie Pečená upozorňuje na často rozšířený mýtus o traumatu velkého množství žen, které se rozhodly interrupci podstoupit. „Žena, která se spontánně rozhodne podstoupit interrupci, postinterrupční trauma ve většině případů neprožívá, naopak může prožít pocit hluboké úlevy. Jakmile ale v sobě žena začne správnost svého rozhodnutí diskutovat, může ji toto trauma postihnout,“ říká.

Pokud je dítě sice plánované, ale paradoxně zároveň nechtěné, žena racionálně přijme fakt, že by se měla stát matkou, a to většinou na základě výzvy partnera, který by chtěl rodinu založit, ví, že od ní okolí očekává naplnění určité úlohy, sama přitom ale ještě není na těhotenství dostatečně připravena a může vnímat sebe sama jako oběť. Prožívá těhotenství spíše formálně a všechny snahy zpřítomnit dítě vnímá jako nesmyslné. Dodržuje sice pečlivě všechny zdravotní pokyny, v těhotenství a v přípravě na porod se ale nijak neangažuje.

Péče o sebe a o dítě

S pokračujícím těhotenstvím se ambivalentní vztah mění stále více na vztah pozitivní a stále více žen těhotenství vnímá jako chtěné. Ve druhém trimestru začíná viditelná změna proporcí těla, což vyvolává řadu různých pocitů – některé ženy si připadají krásnější a mají radost z postupujícího těhotenství, jiné mají obavu z komentářů ze strany okolí a zejména ze strany partnera a bojí se ztráty jeho zájmu. „Vztah ženy k těhotenství a k blížícímu se rodičovství se může lišit,“ říká Marie Pečená. „Žena se může těšit na to, až těhotenství skončí, protože jí nevyhovuje změna těla a tělesnosti vůbec. Přitom nemusí mít problém s nastupujícím rodičovstvím. Týká se to zejména žen, které jsou zvyklé zakládat si na své postavě a musí svůj styl života podřídit těhotenství. Svazuje je to a nedělají to rády. Cítí se lépe, když jsou fyzicky zodpovědné jenom samy za sebe, a v případě, že by si něčím škodily, budou škodit jenom samy sobě. Na druhou stranu znám řadu žen, pro které je těhotenství velmi bezpečné a příjemné, protože jim potvrzuje samotnou podstatu ženství.“

V období druhého trimestru se ženy nejčastěji obávají, aby byly výsledky všech testů v pořádku, aby jejich dítě bylo zdravé a aby i další průběh etapy těhotenství nebyl zdravotně a psychicky komplikovaný. Pokud není průběh těhotenství úplně v pořádku, žena může začít mít obavu o sebe nebo o dítě. U některých žen jsou obavy o sebe i o dítě vyvážené. Čím více se žena angažuje ve směru rodičovství a čím více je zaměřená na to, aby se dítě narodilo v pořádku, tím spíše své obavy zaměřuje na dítě, což bývá v případech léčené sterility páru nebo při předchozích neúspěšných těhotenstvích. Naopak u nezralých, infantilních, hysteroidních nebo narcistických žen jsou obavy více zaměřeny na osobu ženy. Dítě je do těchto obav zahrnuto spíše pod společenským tlakem.

I když je toto období psychologicky nejstabilnějším obdobím, stěžují si ženy na kolísání nálady, na zvýšenou citlivost a podrážděnost a někdy se u nich objeví bezdůvodně špatná nálada. Emoce bývají v těhotenství velmi intenzivní, přitom jsou podle výzkumů jen málokdy vysloveně pozitivní. U těhotných žen běžně nacházíme stavy, které bychom v netěhotné populaci označili jako patologické – vysoká hladina úzkosti, deprese, náladovost, poruchy kognitivní funkce a magické myšlení. Kromě úzkostí, které nejsou během druhého trimestru tak intenzivní, se objevují i fobie – strach ze smrti, z nemoci. U poloviny těhotných žen se také setkáme s tzv. benigní těhotenskou encefalopatií, která se projevuje zapomětlivostí, dezorientací a stavy zmatenosti. Její příznaky jsou ovšem velmi mírné a po porodu samy ustupují.

Během těhotenství dochází v bezprostředním okolí ženy k rozsáhlým sociálním změnám. Žena odchází ze zaměstnání, ztrácí svou ekonomickou soběstačnost a stává se závislejší na partnerovi. Tato okolnost bývá těžší pro ženy silně profesionálně angažované, které se mohou cítit někdy jako oběti. V souvislosti se snazší zranitelností a emoční labilitou vyžaduje žena od partnera více pozornosti a ocenění, a to zejména ä

ä v souvislosti s těhotenskými změnami, které jsou pro ni zdrojem nejistého a nejasného sebehodnocení. Ze strany partnera očekává podporu a jasně vyjádřenou ochotu ženu i dítě zabezpečit, a to zejména psychicky, ale také ekonomicky a existenčně. Daleko důležitější než skutečné ekonomické možnosti partnera je jeho vnitřní postoj. Žena potřebuje vědět, že on udělá vše, co bude v jeho možnostech, aby ji i dítě zajistil, i kdyby se museli hodně uskrovnit.

Těhotenství ovšem aktivizuje ještě jeden důležitý vztah, a tím je vztah těhotné ženy a její matky. Vztah k osobě matky je pro ženu významný ze dvou důvodů – jednak se matka stává pro ženu důležitým záchytným bodem a oporou a jednak vztah mezi ženou a její matkou slouží jako model pro vytváření vztahu mezi těhotnou ženou a jejím dítětem.

Žena, která se ocitne v jiném stavu, se stává zranitelnější a vyžaduje od svého okolí větší péči a poskytnutí ochrany. „Podobně je to i u zvířat,“ říká Marie Pečená, „březí samice jsou vždycky ve středu skupiny, tak jsou chráněny před okolím. I těhotná žena očekává zvýšenou ochranu. Sama se nemůže dostatečně bránit, protože své síly musí věnovat ochraně dítěte. Ve chvíli, kdy je člověk zranitelnější, se dostává do regrese. Ta ho zpětně propojí s jeho vlastní pozicí dítěte. Bezmoc a závislost aktivizuje vztah k rodičům, zejména k matce, která uspokojovala pořeby dítěte, když bylo bezmocné a závislé.“ Kromě toho si žena uvědomuje, že už není jenom sama tím malým, zranitelným dítětem, ale že má ve svém těle ještě bezmocnější dítě.

Aby si žena dokázala být ve své pozici těhotné ženy dostatečně jistá a aby si dokázala vytvořit ke svému dítěti dobrý vztah, potřebuje se opřít o zkušenost těhotenství své vlastní matky. Vědomí, že nebyla pro svou matku břemenem, jí pomáhá přijímat těhotenství jinak než jako nevyhnutelné břemeno, přestože se musí kvůli dítěti hodně přizpůsobit a přestože je pro ni těhotenství náročné. Pokud byl její vztah k matce dobrý a ona si mohla vytvořit pocit základní důvěry ve svět, dokáže svému dítěti také poskytnout pocit bezvýhradné lásky a dokáže čelit i rizikovému průběhu těhotenství s optimismem a důvěrou v dobrý konec. Jestliže však byl její vztah k matce narušen a pocit důvěry ve svět si vytvořit nedokázala, bude mít pravděpodobně sama problémy předat tento pocit svému dítěti a v prožívání svého těhotenství bude znejistěna.

Nemůže-li se žena opřít o svůj vztah k matce, začne se podle Marie Pečené vázat mimořádně silně na svého manžela. Potřebuje, aby se jí v takovém případě stal zprostředkovatelem péče a základní důvěry ve svět on. Není-li ale sám dostatečně osobnostně zralý, může se stát, že tuto nečekanou změnu v chování své ženy nezvládne a před tímto požadavkem se bude snažit uniknout. Žena, jejíž vztah s matkou byl narušený, jíž matka ochranu neposkytla a která nemůže očekávat tuto ochranu ani od svého muže, může propadnout panice a pocitu úplné sociální izolace a obavám, zda vůbec bude schopna svůj stav unést.

Porod jako vyvrcholení těhotenství

Jestliže je hlavním problémem na počátku těhotenství přijetí dítěte matkou, stává se v druhé polovině těhotenství problémem dostatečná diferenciace mezi matkou a plodem. „Některé matky jsou s dítětem natolik identifikovány, že o sobě mluví v množném čísle jako o ‚nás‘. Snaží se onu dvojakost, která je pro ně neobvyklá, nějak uchopit a mluví o sobě a o dítěti, jako by byly jedno tělo a jedna duše,“ říká Marie Pečená. „Některé matky odmítají tuto dvojjedinost rozdělit a umožnit dítěti samostatnou a nezávislou existenci. Vyskytují se u nich proto s blížícím se porodem retenční, zadržovací sklony, jakoby si ani nepřály, aby od nich dítě odešlo a rozbilo jim iluzi neomezené symbiózy, kterou mimo těhotenství nezažijí. Tyto problémy s ohraničením vlastního ‚já‘ se vyskytují často u žen, které obtížně přijímaly své dítě, a když ho přijaly, nedokážou se od něj odloučit.“

V období pozdního těhotenství a v období kolem porodu se u žen znovu objevují úzkostné stavy. Tentokrát je jejich obsah téměř výhradně zaměřen na blížící se porod a na možné komplikace, které se mohou v souvislosti s porodem objevit. Sny jsou velice živé a obsahují scény z porodu. Ten je emočně nejvýraznější událostí, která v sobě shrnuje emoční prožívání celého těhotenství. Bývá chápán jako magická událost, je spojován s krví, bolestmi a se strachem ze smrti nebo z bezvědomí. „V této souvislosti je velmi důležité, jaké informace žena o průběhu porodu obdržela,“ říká Marie Pečená. „Některé ženy se ve svých vyprávěních o průběhu porodu rády předhánějí v jeho barvitém popisování. Vyprávění o téměř nesnesitelném porodu potom přímo ovlivňuje i vzrůst předporodní úzkosti u ženy.“

Ženy tyto úzkosti většinou zpracovávají „přípravou hnízda“ na příchod nového člena rodiny. Jelikož fyzické nepohodlí dosahuje vrcholu, přeje si žena „mít už všechno za sebou“ a touží vidět a dotýkat se dítěte, které zatím pouze cítí. Rovněž všechny metody přípravy k porodu směřují k tomu, aby prožitek porodu mohl podpořit ženino mateřství a zanechal v ní dojem dobrého zvládnutí celého těhotenství i porodu.