tisk-hlavicka

Děti truchlí jinak...

5.3.2013 Kateřina Krtičková Psychologie Dnes 3 názory

Co když se dítě ocitne v roli pozůstalého, v roli sirotka? Umíme mu opravdu porozumět? Umíme mu pomoci?

Míváme falešný pocit, že dítě a smrt jsou témata, která se nehodí spojovat. Co když se ale dítě ocitne v roli pozůstalého, v roli sirotka? Umíme mu opravdu porozumět? Umíme mu pomoci?

Máma byla celá v černém, uplakaná,“ vzpomíná dvanáctiletý Lukáš. „Všichni říkali upřímnou soustrast a třásli rukou mamince, mně i tříleté sestře. Ani nevím, jestli tátu znali, ale podle těch zdrcených výrazů v obličeji jsme asi mnohem větší rodina, než jsem si původně myslel,“ dodává s lehkým nádechem ironie. Lukášova tříletá sestřička stála u květinových věnců a utrhávala gerberám okvětní lístky. Nějaká paní ji okřikla, že to nesmí dělat: „Tatínek tě pozoruje z nebíčka.“ Holčička začne hlasitě plakat. „Maminka se rozplakala ještě víc, slyším, jak lidi říkají ‚chudáci děti‘, a pak ‚chudák ženská, teď je na ně sama‘,“vzpomíná Lukáš. „Taky mi říkali: ‚Musíš teď mamince pomáhat‘ a ‚Nesmíš ji už zlobit, je toho na ni moc‘.

S chlapcem jsem se sešla poprvé, když mu bylo šestnáct. Dostal se ke mně do psychoterapie po nezdařeném pokusu o sebevraždu. Poslouchám dál jeho příběh:

Když táta umřel, nastalo peklo, mamka pořád brečela, ale časem začala hodně nadávat na tátu, jak nám to mohl udělat. Myslel jsem si, že za tu bouračku nemohl. Mamka ale řekla, že byla u nějaký paní s kyvadlem a ta jí řekla, že manžel měl podvědomé přání odejít z tohoto světa, a tak se mu to splnilo. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Řekl jsem si, že musím pomáhat a dobře se učit. Začal jsem nosit dobrý známky, ale moc mě nepochválila. Začal jsem školu flákat a hodně jsem se zhoršil, mamka zase brečela a řekla, že jí dělám starosti. ‚Ty mě utrápíš!‘ slýchával jsem.

To jsem ale opravdu nechtěl. Táta mi hrozně chyběl, hrál se mnou fotbal a bral mě na vodu, taky jsme si povídali a byla s ním legrace. Asi dva měsíce po tátově smrti jsem si začal psát deník, kde jsem se s ním bavil. O tom, co jsem zažil, taky jsem se s ním radil. Někdy jsem měl pocit, jako bych slyšel jeho hlas. Po dvou letech si máma přivedla přítele a ten si myslel, že musí zvládnout všechno, co mamka ve výchově zanedbala, a začal mě tlouct. Pak se ale stal ten průšvih. Šli jsme se sestrou na koupaliště a já hrál s klukama fotbal. Sestře jsem řekl, ať se na nás dívá a nikam nechodí. Když jsem slyšel, že někdo křičí ‚Topí se dítě‘, udělalo se mi zle. Dej na ni pozor, zařvaly mi v uších slova, se kterýma mě mamka posílala ven. Nějak jsem tušil, že to je Janka. Hned ji sice vytáhli, kašlala vodu, brečela, ale doma jsem to schytal. Za trest celý prázdniny doma, ale nejhorší byl mámin pláč. ‚Jak jsi mi to mohl udělat, copak nevíš, čím jsem si prošla?‘, znělo mi v hlavě. A to byl důvod, proč jsem potajmu začal sbírat prášky, který měla mamka na nervy. A pak když jsem myslel, že už jich je dost, všechny jsem je spolykal.“

Lukášův příběh v lecčems ukazuje, co prožívá dítě, jemuž zemře rodič. Některé rysy jsou typické a některé zase ryze individuální – odpovídají osobnosti jedince, vývojovému období, odolnosti vůči zátěži a prožité zkušenosti. Dospělé truchlení

Pozůstalý dospělý člověk prochází jednotlivými fázemi, které však na sebe nemusejí nutně navazovat, mohou se mísit, přeskakovat a opakovaně se navracet.

1. období – popření (To přece nemůže být pravda)
Těsně po úmrtí blízkého se člověk ocitá v jakémsi světě na pomezí reality a tragického snu. Realita je spojená s výkonem neodbytných záležitostí. Lidé mluví o období jakéhosi „robota“, automatického vykonávání povinností bez přítomnosti emocí. Na síle popření se podílí i povaha smrti (očekávaná po dlouhé nemoci, nebo náhlá).

2. období – fáze s chaotickými emocemi
Nejtěžší je prožít první rok a všechny významné okamžiky (narozeniny, Vánoce, výročí svatby, první výročí úmrtí…). Ochranná slupka popření se rozlamuje, je třeba přijmout, že dotyčný skutečně zemřel: „Už ho nikdy neuvidím, už se ho nikdy nedotknu, už se ho nikdy na nic nezeptám.“ V emočním světě přichází pláč jako výraz smutku. Deprese se plně projevuje nechutenstvím, plačtivostí, nesoustředěním, poruchami spánku, ztrátou chuti dělat cokoli, co nás dříve těšilo. Mohou se objevit různé psychosomatické potíže (bolesti hlavy, zad atd.). Pozůstalí však mohou být překvapeni, že prožívají i návaly zlosti vůči zemřelému: „Jak jsi mě tady mohl nechat?“ Zejména při úmrtích po dlouhodobé nemoci a náročné péči prožívají pozůstalí úlevu – a v terapii se často ptají, jestli to není nepřiměřený, morálně nedovolený stav.

3. období – fáze hledání viníka
Obvykle se projevují pocity viny a hledání viníka: „Kdybych ho tam neposlala, tak by neboural“, „Kdybych na ni víc tlačil s doktorem, tak by se určitě uzdravila“. Samostatnou kategorii tvoří sebevrazi, kteří rodinu zanechají v tápavých, nezodpovězených otázkách. Sebeobviňování prohlubuje depresi a blokuje znovunastavení ozdravných vnitřních sil každého člověka.

4. období – nový vztah k sobě a ke světu
Pokud truchlení probíhá adaptivním způsobem, daří se i vlivem plynutí času tragickou událost vnitřně zpracovat. Čas je ovšem velmi relativní a záleží na mnoha faktorech – vztah se zemřelým, životní období, zkušenost se smrtí, nalezení nového partnera, osobnost jedince, širší rodina, péče o děti, vliv prarodičů…

Truchlení v dětském světě

Zatímco dospělý člověk prochází poměrně předvídatelnými fázemi období, jež nazýváme truchlení, u dítěte je tomu jinak.

1. popření, chaotické emoce, hledání
Dítě mnohem více využívá svého imaginárního, snově vykonstruovaného světa, ve kterém zemřelý rodič žije dál. Dítě má zpravidla s tímto světem kontakt, který může mít charakter představ i „skutečných zážitků“. Malé děti máme tendenci utěšovat, že dušička odešla do nebíčka, a pak se divíme, že děti tento kontakt s dušičkou v nebíčku udržují.

Období truchlení může trvat i několik let, a to skrytě, bez adekvátních vnějších projevů. Na vědomé, reálné rovině může dítě fakt úmrtí přijmout až podivně poklidně. Na nevědomé úrovni si dále pěstuje vztah se zemřelým. Ne vždy se musíme obávat tohoto vztahu jako výrazu patologie, protože tvořivější děti mladšího věku kontakt se zemřelým přijmou jako způsob jakési komunikační hry.

Markétce je pět a půl roku, tatínek jí zemřel před dvěma lety. Maminka s ní přišla kvůli náhlým změnám v chování a prožívání. Chce vědět, jestli to může mít souvislost se smrtí manžela. Holčička kreslí „rodinu začarovanou do zvířat“, maminka má poznávat začarované. Celému obrázku dominuje cosi „s hřívou“. Holčička se směje, jak maminku nachytala, protože nepoznala tatínka. „On je totiž Vítr a já jsem se nakreslila jako Neviditelná. Vítr je totiž všude, projde zdí a já se mu schovávám“. „Povídáš si někdy s Větrem?“ „Pořád,“ odpoví Markétka. „Je to totiž legrace a v tom Větru slyším taťkův hlas.“ Maminka je nakreslená jako pardál, Markétčino oblíbené zvíře, také dominuje hříva jako společný rodičovský rys.

Jako Neviditelná se sama nakreslila do bezpečného místa mezi pardálem a sedmikráskovou vílou (dědou). Markétčina kresba umožnila velmi užitečně nahlédnout do prožitkového světa téměř šestileté holčičky, zmapovat ho a především pomohla matce zorientovat se v nové situaci (ukázalo se, že holčička má změny chování jen v přítomnosti nového matčina přítele).

Děti nedávají jasné signály o tom, co právě prožívají, neví, co je opravdu problém a jestli by o tom vůbec měly mluvit. Dítě si může zhoršit prospěch ve škole, záškolačit, mohou se projevit různé psychosomatické potíže. Také projevy agrese nemusejí být výjimkou.

Někdy nás může překvapit svým klidem, dělá dojem, „že mu to nedošlo“. Může se zdát, že netruchlí, protože nepláče. Ze zkušenosti vím, že starší děti se snaží potlačovat pláč, aby ještě nepřidělávaly starost pozůstalé mamince nebo tatínkovi.

Někdy naopak může dítě propadat záchvatům plačtivosti a zoufalství, objevují se poruchy spánku. Menší děti se mohou přechodně pomočovat a mít logopedické obtíže. Nezřídka se přechodně projeví stav regrese, to znamená, že se dítě projevuje jakoby na vývojově nižším stupni, chová se jako mnohem menší, mladší.

Pokud dítě nepláče nebo jiným způsobem neuvolní emoce, objevují se zpravidla po půl roce až do roka psychosomatické potíže či těžší stavy deprese.

2. dětské pocity viny
Pocitům viny je třeba věnovat velkou pozornost, protože citlivá dětská duše dokáže být k sobě velmi krutá a děti na sebe nezřídka berou břemeno domnělé odpovědnosti. Jejich logika ještě nemá pevnou kauzální strukturu (příčina – následek), a tak se opírají o fantazii a magický svět. Často se v tomto světě samy ocitnou v roli čarodějů, kteří zlo zavinili a přinesli do rodiny. Nesou si těžké pocity viny, mívají tendence k sebetrestání, až sebepoškozování.

Asi dva měsíce po tátově smrti jsem si začal psát deník, kde jsem se s ním bavil. O tom, co jsem zažil, taky jsem se s ním radil. Někdy kdy jsem měl pocit, jako bych slyšel jeho hlas.

17letá Hanka přišla kvůli obsedantním příznakům (ritualizované kontroly a nutkavé myšlení) a úzkostným stavům. „Zabila jsem mámu,“ říká mi. Pak se rozplakala a vyprávěla o tom, co v sobě držela 12 let. Vzpomínala, jak se jako pětiletá holčička na ulici mamince vytrhla a nechtěně ji bolestivě bouchla do hrudníku. Maminka do půl roku onemocněla karcinomem prsu, a ačkoli prodělala operaci, chemoterapii i radioterapii, zemřela. Hanka se považovala za příčinu jejího onemocnění a úmrtí. Její psychické potíže byly výrazem nevědomého sebetrestání za úmrtí matky.

Chování dospělých k dítěti

Z pohledu dítěte jsou některé projevy dospělých téměř absurdní a mohou vyvolávat zmatek. Zpočátku je dítě v roli tolerovaného chudáka, zejména ve škole je věnována pozornost především pláči. Jako by existovala korelace pláč = pochopení.

Ovšem to, co zpočátku bývá tolerováno, se po několika týdnech rozplyne. Citlivost okolí se začne vytrácet. Jenomže to někdy teprve začíná doba, kdy celá situace začíná dítěti docházet. Namísto pochopení ve škole i doma se začne očekávat běžný výkon. Dítě nemůže ztrátu unést a začnou problémy. Pokud dítě fakt úmrtí potlačuje, samo nerozumí tomu, jaká se s ním děje změna.

V souvislosti s tím, že tatínek či maminka zemřeli, nemůžeme klást automatické požadavky typu: musíš pomáhat, nesmíš zlobit, musíš se učit.

Martinův otec byl pohřešovaný a později nalezen oběšený, spáchal sebevraždu. 13letý chlapec začal až po několika měsících projevovat agresi vůči své učitelce poté, co do podrobností rozebírala smrt kočky. Martina se téma velmi osobně dotklo a na učitelku sprostě vyjel.

Je vhodné nasadit pychofarmaka?

Samotný pláč není dobré tlumit léky. Měli bychom si položit zásadní otázku, jestli máme starost o dítě a jeho stav, nebo sami nemůžeme unést jeho pláč a jsme bezradní. Pokud spánkové a úzkostně depresivní potíže přetrvávají po 3–6 měsících, je třeba vyhledat terapeutickou pomoc. Po delší době je porada o lécích na místě. Konzultovat můžeme přímo s dětským psychiatrem, s pediatrem, doporučení může zvážit i klinický psycholog. V žádném případě by se rodiče neměli uchylovat k tomu, že dítěti podají „tabletky na uklidnění nebo na spaní“. Většina těchto léků je totiž z řad anxiolytik (sice tlumí úzkostné projevy, ulehčují navození spánku, ale také způsobují závislosti).

Léky by měly být nasazeny při kvalitativních a kvantitativních poruchách spánku, při projevech skutečné deprese.

Pozor na mýty o dětském truchlení

Především bychom si měli být vědomi mýtů o dětském truchlení a nenechat se jimi ošálit. Jsou to zejména: je ještě malé, ono mu to nedochází; nepláče, tak není smutné, asi to nepochopilo; nemluví o tom, tak ho to už netrápí; když pláče, je v depresi; mluví se zemřelým, začíná bláznit.

V žádném případě nepodceňujme úvahy dítěte o smrti (pokusy o sebevraždu nejsou ojedinělým jevem, navíc dítě může řešit krizi a dilema „jít za tím, kdo na mě čeká a kdo mě má rád“).

Nezatajujme okolnosti smrti, nevymýšlejme si (to se týká choulostivých úmrtí, jako je sebevražda a vražda). Dítě se leckdy dozví tvrdá fakta z médií nebo od spolužáků. Krutost pravdy je třeba obalit únosným, věku odpovídajícím způsobem. Když jsme bezradní, je lépe říct „nevím, co se přesně stalo“ než si vymýšlet báchorky, které se mohou nepříjemně obrátit proti nám.

Autorka je klinická psycholožka a rodinná terapeutka.

Názory k článku (3 názorů)
Přijmout smrt není jednoduché Jája 5.3.2013 10:59
*Re: Přijmout smrt není jednoduché Kreaty 5.3.2013 20:0
Táhněte do háje - všichni pryč - chtěl s... TS Garp 6.3.2013 16:37




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Fotky podle věku

Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.

Naše milovaná ---ADELINKA-----ADELINKAFilípekEliška 3.8.2010Naše ADÉLKA ve školce:-)(ve fialovém tričku)FotbalistaFotbalistaTo jsem pěkná čarodějka .....ADÉLKA.......Naše princezna AdélkaADÉLKA A PEJSEK

Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.

Přihlásit k odběru

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě

(C) 1999-2016 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.

Zajimavé odkazy:
   Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.