To je moje tajemství!

V životě každého rodiče přijde chvíle, kdy si jeho potomek na krabici od bot napíše „Tajné! Neotvírat!“ Jak s takovým tajemstvím naložíme, to ovlivní náš vztah s dítětem dost podstatným způsobem.

Přijdete domů, uvaříte večeři a začnete svolávat rodinu ke stolu. Ani jedno z dětí se dlouho neobjevuje, jdete se tedy podívat, co se děje. Jindy jsou u večeře už dávno a dnes nic… Ale ouha, narazíte na zavřené dveře do dětského pokojíčku. Na klice se pohupuje čtvrtka s umně vyvedenou lebkou a zkříženými hnáty a pod ní nekompromisní nápis: „Dospjelím vstup přýsně zakázán“ a tři vykřičníky, které tomu dodávají důraz.

Děti milují tajemství. Mít tajemství, to je jedna z nejzábavnějších dětských záležitostí a nejpozději ve chvíli, kdy se dítě naučí aspoň trochu psát, se nějaký nápis podobného obsahu objeví snad na každých dveřích do dětského pokoje. A to se děti dost často pokoušejí o ochranu svého soukromí daleko dřív. Různé ty varovné blesky, namalovaná strašidla a podobně, případně cedulky vzniklé na objednávku u starších sourozenců se objevují už daleko dřív. Je to na jednu stranu pro rodiče zábavné, vždyť sami jsme měli určitě nějaké své tajnosti, a dobře si na ně vzpomínáme, na druhou stranu ale trochu zneklidňující.

Najednou se naše dítě, ve kterém jsme četli jako v knize, před námi začíná uzavírat. A co když jsou ty jeho tajnosti nějak nebezpečné? Neměli bychom radši trvat na tom, aby se nám se vším svěřovalo, tak jako dřív?

Ukaž mi nos, jestli si nevymýšlíš!

Dokud jsou děti ještě úplně malé, vnímají samy sebe jako úplně závislé na rodičích. Tam není pro nějaké přísně střežené tajemství místo. Potřebují asi pět let života a zkušeností, než pochopí, že to, na co myslí, a co se jim v noci zdá, znají jen ony samy, že žádný jiný člověk neví, co se jim honí hlavou. My rodiče se snažíme děti obvykle co nejdéle udržovat v přesvědčení, že jim do hlavy „vidíme“. Je pravda, že některé myšlenkové pochody jsou navenek pro zkušeného rodiče opravdu viditelné (stačí, aby se dítě začalo typickým způsobem kroutit a je nám úplně jasné, že by se mělo co nejrychleji jít vyčůrat, ačkoliv to vehementně popírá), zasněný pohled směrem ke krabici čokoládových figurek je zrovna tak nepřehlédnutelný, obzvlášť, je-li doprovázený rychlým a „nenápadným“ ohlédnutím se, ve snaze zjistit, jestli se na dítě (plánující právě tajný nájezd na čokoládu) nikdo nedívá. Často jsme schopni z dětí přiznání „vymámit“, třeba za pomoci generacemi osvědčeného varování, že jim lež „vidíme na nose“. (Vzpomínáte si? Měkká špička potomkova nosu značí, že si právě vymýšlí… to by bylo, aby se dítě nezačalo smát a nepřiznalo tak, že si trochu zabájilo). Někdy nám dost záleží na tom, abychom se od dítěte dozvěděli všechno co nejdéle, hlavně tedy to, co by nám nejradši zatajilo.

Tajemství jako cesta k osamostatnění

Jenže přijde čas, kdy děti pochopí, že to s naší rodičovskou vševědoucností není tak úplně pravda. Dojde jim, že ostatní mohou vědět jen to, co jim sami řekneme.

A to je důležitý krok ve vývoji dítěte směrem k samostatnosti a autonomii.

Právě proto, aby se posilovala jejich nezávislost na nás, rodičích, a dítě se vyvíjelo zdravým způsobem, potřebuje zažívat pocit, že si může něco nechat jen pro sebe, že může samo rozhodovat o tom, co, komu a kdy řekne.

A v tu chvíli přichází na řadu zákazy: potomek zakáže mamince otevírat bez jeho svolení šuplík vpravo dole, protože skrývá něco, co dospělí nesmí vidět.

Shromažďuje „poklad“ v krabici od bot, skrytý v nejzadnějším rohu pod postelí, který pravidelně za přísných bezpečnostních podmínek kontroluje a doplňuje. Snaží se prostě osvobodit se z rodičovské všemohoucnosti, osamostatnit se a získat větší nezávislost.

A pak jsou tu kamarádi a kamarádky. Je v tom i špetka romantiky, sdílet s „partou“ nějaké tajemství. Jen si vzpomeňte třeba na slavnou Knoflíkovou válku a tajné boje mezi Loverňáky a Velraňáky, při nichž obě strany podstupovaly strašlivá muka (odřezání všech knoflíků atd.) z rukou nepřátel, ale raději přijímaly tresty z rukou rozčílených rodičů, než by prozradili, jak došlo k tomu, že jim padají kalhoty a boty mají na provázek…

V každém druhém časopise pro děti najdete návod na tajné písmo, které se objeví jen za určitých okolností, na šifry a tajnou řeč, kterou se děti mohou mezi sebou dorozumívat. Sdílet s nejlepší kamarádkou společné, ostře střežené tajemství, to dává dětem pocit, že k sobě patří. Nejen že takové tajemství je potvrzením důvěrnosti, která mezi nimi panuje, ale je, a to v neposlední řadě, testem důvěryhodnosti a spolehlivosti. I proto musí mít děti mezi sebou tajemství - aby se trénovaly v dovednosti je uchovat.

Jenže rodičům je někdy zatěžko tolerovat takové tajnůstkářství. Ono to trochu zamrzí a zabolí, vždyť to vypadá jako začátek konce důvěrného a výlučného vztahu mezi nimi a dítětem. Jenže mít k někomu důvěru, to neznamená smět mu otevřít všechna šuplata a zkontrolovat zápisky v tajném deníčku, zatímco je ve škole. To nechcete ani vy sami, ani by si to nepřálo vaše dítě.

A co když je to něco nebezpečného?

Někdy si rodiče dělají starosti, že to, co nezjistí, může být potenciálně nebezpečné, že to může být něco špatného. Bůh ví, říkají si třeba, co to naše dítě venku vlastně s tou svou „partou“ kamarádů vyvádí, když kolem toho dělají takové tajnosti…. Když se domlouvají, kdy půjdou na hřiště, šeptají do telefonu, nebo dokonce vypovídají maminku z pokoje, aby nic nezaslechla.

Holčičky se hihňají a dávají si sraz, aby si mohly všechno „v klidu“ povědět.

Obavy jsou ale obvykle zbytečné. Málokteré děti se domlouvají na něčem opravdu nebezpečném.

Obvykle jde jen o úplně normální věci - od tajného doupěte ve vzrostlých keřích přes svěřování se s tím, co dělat, aby se rodiče co nejpozději dozvěděli o špatné známce.

Poklad v zásuvce nebo krabici od bot pod postelí bývá něco, co bychom nejspíš nejraději dávno vyhodili - vystříhané obrázky, vyřazené a „zachráněné“ auto bez koleček, sponky do vlasů, děsivý kámen ve tvaru lebky (Vidíš to? Má to zuby! To tu nechala nějaká zombie!!!!).

Sladkosti, tajně nastřádané „do zásoby“. Anebo tajné dopisy…

Jako rodiče bychom se měli vyvarovat chyb. Čím víc se budeme snažit z dětí vymámit jejich tajemství, dozvědět se o něm a jeho světě všechno, tím menší je naše šance, že dosáhneme svého. Možná že dítě donutíme jen k tomu, aby si nacházelo stále důmyslnější výmluvy a triky, jak svá malá tajemství před naším vyzvídáním uchránit. A to určitě není něco, co bychom chtěli dosáhnout.

Budeme-li naopak respektovat výstražné cedulky na dveřích našich dětí, byť jsou v nich pravopisné chyby, budeme-li klepat na dveře zavřeného pokojíčku, než vejdeme dál, nebudeme-li se pokoušet dozvědět se o životě svého dítěte tajným čtením jeho deníčku, dáme mu tím najevo, že ho respektujeme, že chápeme jeho potřebu autonomie a že mu důvěřujeme. Děti, které cítí, že jim rodiče důvěřují, se pak daleko pravděpodobněji svěří s tím, co je opravdu důležité.

Snažme se nenaléhat

A proto na děti nenaléhejte, aby se vám svěřily s nějakým tajemstvím, o kterém víte. Možná, že se zrovna snaží dokázat nějakému kamarádovi, že je na něj spolehnutí a že dokáže „nevyzvonit“ něco důvěrného. To je stejně důležité jako otevřenost vůči vám. Když dokážete přijmout odpověď „To ti říct nechci,“ snížíte tím riziko, že vás dítě bude příště obelhávat…

Jsou děti, ze kterých tajemství vymámíte celkem jednoduše. Co na srdci, to na jazyku - a i když se snaží, rodičovskému naléhání nakonec snadno podlehnou. Jenže možná se potom budou samy na sebe zlobit, že nedokázaly udržet slovo, a na rodiče, kteří je donutili slib porušit, dvojnásob. Proto si dobře rozmyslete, jestli má opravdu cenu naléhat na dítě kvůli této konkrétní věci. Opravdu musíte vědět, do koho je „zamilovaná“ spolužačka vaší dcery ve druhé třídě? Nebo že spolužák od něj opsal o přestávce úkol z matematiky? Proč by právě kvůli naší zvědavosti mělo naše dítě zradit své kamarády?

Špatná tajemství jsou pro děti zátěží

Jsou tu ale jiná tajemství, která mohou být i nebezpečná. Co když máte podezření, že spolužák vašeho syna nosí do školy kradené věci a prodává je ostatním, nebo že kamarádka krade ostatním peníze z aktovky. Takové věci se rodiče dozvědět musí, aby mohli zasáhnout. Pokud vám dítě věří (a má zkušenost s tím, že v méně důležitých situacích nenaléháte), nejspíš se vám svěří nakonec samo. I tak je ale v takovém případě namístě se snažit dítěti vysvětlit rozdíl mezi „dobrým“ a „špatným“ tajemstvím, které znamená, že se nedá zabránit něčemu špatnému, co se děje. Dítě by mělo vědět, že tajemství, kvůli kterému umožníme, aby se někomu dělo něco nespravedlivého, nebo aby někdo někomu ubližoval, se mohou a mají vyzradit. Když už se nějakou podobnou informaci dozvíte, pokuste se hledat řešení společně se svým dítětem, a zacházet s informací tak, abyste své dítě nedostali do situace „zrádce“. Jinak si můžete být jisti, že příště už se určitě nikomu nesvěří.

A na závěr ještě jedna poznámka: jsou situace, kdy si děti samy přejí, aby z nich někdo jejich tajemství vymámil. Třeba ocitnou-li se v pasti: například muži, kteří sexuálně zneužívají děti, jim obvykle přikáží, že o tom nesmí s nikým mluvit, jinak… Podobně jsou zastrašovány i šikanované děti svými spolužáky. A mnoho dětí jim věří a nic neřeknou. Jen vysílají nenápadné signály. Najednou prudce změní své chování. Odmítají k někomu konkrétnímu chodit na návštěvu. Občas pronesou podivnou poznámku. Takové signály berte vážně. Neuklidňujte se myšlenkou, že nic takového se přece stát nemůže. Dejte dětem najevo, že je rozdíl mezi akceptovatelným a ničivým tajemstvím…