Jsem profesionální dobrovolnice

„Od svých deseti let žiji převážně v USA, ale v rámci častých nájezdů na Česko se občas zabydlím v Praze. S manželem vychováváme naše dvě mláďátka -v češtině, angličtině i v romštině, a tudíž s velkým optimismem. Zajímám se o práva nezletilých a lidí se zdravotním nebo vývojovým znevýhodněním. Ráda učím. Mám specifický, nenasytný smysl pro humor,“ píše o sobě na svém blogu Petra Gelbart.

Váš otec v roce 1986 odjel do Washingtonu za prací a zbytek rodiny ho přesně rok před revolucí následoval. Co se vám vybaví, když se řekne první třída?

Vybaví se mi milá paní učitelka a buchtičky se šodó, ale také počáteční nuda. Máma mě totiž ve třech letech naučila písmenka a ona ta čeština je jednoduchá na čtení, když člověk zrovna nemá nějakou poruchu učení… První pokusy o matematiku a psaní jsem ale zažívala s nadšením. Pamatuji si na slavnostní předání plnicího pera. Také ale vím, že kdybych byla tmavší, všechno mohlo dopadnout jinak, protože v našem okolí se do jisté míry odehrávala segregace romských dětí.

Co oceňujete na škole, kam chodí vaše děti?

Moje děti chodí na dvě různé základní školy s výborným individuálním přístupem, který si většina škol bohužel nemůže dovolit. Šestiletá dcera má kromě naměřené vysoké inteligence také vývojovou dysfázii s předpokládanou těžší dyslexií, a navíc nosí naslouchadla. Škola se všemi dětmi intenzivně pracuje na rozvoji jazykových schopností a od prvního dne výuky používá účinný dyslektický program. Malá tak zažívá ve čtení úspěchy místo nekonečné frustrace, která je pro její kombinaci poruch běžná. Bohužel u většiny ostatních dětí, tj. předškoláků bez jasné jazykové poruchy, není zdaleka tolik předvídatelné, jestli budou mít dyslexii, ani neexistuje možnost včasné a efektivní nápravy. Osmiletý syn chodí do školy, která kombinuje programy pro žáky na autistickém spektru, děti s poruchami učení nebo se zdravotním znevýhodněním a také zavádí osnovy pro vysoce akademicky nadané děti. Značná část těchto dětí má Aspergerův syndrom nebo vysokofunkční autismus. Jelikož jsme s manželem obě děti adoptovali, a tudíž se potýkáme i s následky ústavní deprivace, je příjemné, že na obou jejich školách fungují také podpůrné skupiny pro adoptivní rodiny.

Je nějaká propast mezi státními a soukromými školami v místě, kde žijete?

Ano, propast uvnitř města je místy obrovská, i když s řadou newyorských městských čili státních škol nemám žádný problém. Když jsme se sem stěhovali, vybírali jsme bydliště mimo jiné podle školy. Místní základka je pro většinu svých žáků velmi dobrá, ale ukázalo se, že při celkovém počtu přes třináct set žáků nebyla kapacita, a ze strany učitelky ani ochota dostatečně pracovat se speciálními potřebami, a to navzdory existenci zvláštního programu. Například děti s nízkým svalovým tonusem (hypotonie), který je ve speciální třídě zákonitě běžný, jsou okřikovány za to, že nevydrží sedět rovně. Další příklad: můj syn neměl sebemenší problém naučit se číst a od šesti sedmi let čte plynně jak anglicky, tak česky. Jenže kvůli zrakovým potížím k tomu potřeboval mnohem větší písmena než ostatní děti, a ani tuhle jednoduchou věc mu škola, navzdory technickému vybavení, nebyla schopna poskytnout. Vyjednali jsme mu tedy přestup na jinou státem financovanou školu, která je však poměrně nezávislá a dokáže si poradit se vším, co takový klučina potřebuje. U dcery jsme se rozhodli přeskočit fázi pokusného králíka a rovnou jsme ji zapsali do „polosoukromé“ školy. Jinak ale zámožní newyorští rodiče často přehánějí, co se týče údajné nutnosti vzdělání v prestižních soukromých školách. Pokud dítě spadá pod dobrou školní zónu a nemá žádné znevýhodnění, státní škola jeho vzdělání nijak neublíží, a je zcela možné, že je pro jeho celkový vývoj lepší.

Jsou v Česku podle vás porušována nějaká práva?

Snad všude jsou porušována nějaká práva, Ameriku rozhodně nevyjímaje. Dle mého názoru má Česko oproti jiným zemím největší problém se zohledňováním práv a potřeb dětí žijících mimo vlastní rodinu. Naštěstí existuje hned několik neziskových organizací, které úspěšně poukazují na zásadní problémy s ústavní výchovou a snaží se změnit zákony i praxi tak, aby byl kladen důraz na sanaci původní rodiny, stejně jako na možnosti náhradní rodinné péče. Jeden paradox, o kterém se málo mluví, tkví v tom, že romské děti v Česku dlouho čekávají na nové rodiče, přičemž jim ale není dostatečně umožňována adopce do zahraničí. Argument, že dítě má právo vyrůstat v zemi a kultuře svého původu, by byl platný pouze v případě, že by se pro tyto děti našel dostatek romských náhradních rodin. Co se týče vzdělávání nejen Romů, ale i jiných menšin nebo lidí s postižením, vidím situaci jako krajně nedořešenou. Raná péče je v Česku nesystematická, byť jsou jednotliví terapeuti zlatí. Nedůvěra vůči škole uvnitř některých, a zdůrazňuji některých, romských komunit se prohlubuje, když učitelé spolu se systémem dávají přímo nebo nepřímo najevo své předsudky. Můj doktorský výzkum bohužel potvrdil řadu vážných bariér k integraci menšin a k rozvoji kritického myšlení mezi celkovou populací. Je nutné, aby se lidé spojení s ministerstvem školství naučili rozlišovat mezi problémovými rodinami a jejich dětmi, mezi retardací nebo sociální patologií a menšinovou kulturou, a aby často využívali úspěšné jedince z řad menšin jako zdroje ve vzdělávání naprosto všech dětí. Multikulturní programy ve školách s vysokým počtem Romů nestačí.

Úřad vysoké komisařky OSN pro lidská práva, Dětský fond OSN a Evropská komise kritizovaly Českou republiku za velký počet dětí umístěných v ústavních zařízeních a malý počet dětí v pěstounské péči. Prezident Klaus vetoval zákon o sociálně-právní ochraně dětí krom jiného také s odůvodněním, že novela byla přijata pod tlakem mezinárodních institucí. Co si o tom myslíte?

Myslím si, že pan prezident svým arogantním a nevědeckým jednáním soustavně dělá České republice ostudu. Připomíná mi jihoafrického prezidenta Thaba Mbekiho, který svého času naznačoval, že AIDS v Africe je právě něco jako výmysl pod tlakem mezinárodních, respektive západních institucí. Václav Klaus se prý bojí, že nový zákon způsobí častější odebírání dětí, ale já si naopak myslím, že děti se nezřídka odebírají, protože je pro ně v ústavech místo. Profesionální pěstounství má rozhodně svá úskalí. To však neznamená, že ústavní péče je lepší, že jsou ústavní děti chráněny před zneužíváním a podobně. Mám řadu zážitků jak z ústavního prostředí, tak z pěstounských rodin. Průměrný profesionální pěstoun bude vždy o hodně úspěšnější než sebelepší „kojeňák“ a panu prezidentovi bych přála, aby strávil jednu jedinou noc s dítětem trpícím těžkými následky ústavní deprivace. To pak už není záležitost názoru, ale lékařsky podložených fyzických příznaků.

Prezident také vyjádřil obavy, „že nebudeme mít ani pěstouny, ani ústavy a děti budou končit na ulici“.

Co se týče nedostatku pěstounů, prezidentovy obavy do určité míry sdílím, ale například Slovensko se nedávno potýkalo se stejným problémem a zatím se s tím vyrovnává. Mimochodem, drobet by pomohlo, kdyby se znormalizovalo náhradní rodičovství homosexuálů, ale to by pan Klaus samozřejmě nepřipustil. Pan prezident také neví, že v současné době kvůli upřednostňování ústavní výchovy řada pěstounů a alternativních zařízení nedostává šanci konkrétní děti vychovávat v rodinném prostředí. Stačí zmínit osudy některých dětí s Downovým syndromem. Český systém, včetně mnohých lékařů, stále bere jako přijatelnou, ne-li samozřejmou variantu, že tyto děti budou „ze zdravotních důvodů“ vyrůstat v ústavech, a jejich rodičům není poskytována dostatečná podpora k tomu, aby své děti vychovali doma. V zemích s prominutím vyspělejších je toto považováno za naprosto absurdní - jenže to už jsme zase u mezinárodního tlaku, že ano. Zároveň si ale myslím, že je nedostatečně využívána mezinárodní adopce. Na děti s Downovým syndromem američtí náhradní rodiče čekají v pořadnících. Také malá právně volná romská miminka by si spousta zahraničních čekatelů na adopci odvezla hned, kdyby se nečekalo tak dlouho, jestli se náhodou větší počet českých rodin nebude hlásit o jejich adopci, přičemž to je nepravděpodobné, a navíc další romské dítě by se pro české adoptivní rodiče určitě našlo. To strašlivé čekání je o politice, nikoli o zdravém vývoji kojence, a to ani nemluvím o zbytečných průtazích s právním uvolňováním v případech naprostého nezájmu původní rodiny. Snad v tomto ohledu pomůže právě profesionální pěstounská péče.

A co říkáte prezidentovým obavám, že „hlavní motivací pěstounů napříště už nemá být jejich zájem o děti, jejich altruismus a soucit s dětmi, které nemají vlastní rodinu, ale motivace finanční“?

Finanční motivace jsou v současné době velkou součástí systému náhradní péče, protože se jedná ve velké míře o zaměstnance ústavů. Někdo z nich dostane peníze za výbornou práci a někdo dostane stejný obnos za práci mizernou. Nedokážu si představit, že lépe odměňovaná pěstounská práce by představovala větší problém. Pan prezident nemá dostatečné osobní zkušenosti s pěstouny, aby mohl posoudit motivace lidí, kteří se rozhodnou přijmout dítě se zvýšenou potřebou péče. Já mám díky adopci dvě vlastní děti, nikdo mi je nemůže vzít a nic na ně nepobírám, ale to neznamená, že bych jim dokázala dát všechno, co potřebují, kdybych od začátku musela chodit na plný úvazek do práce nebo kdyby nám širší rodina nepomohla zaplatit výdaje spojené s tím, abych se mohla dětem věnovat podle jejich vývojových potřeb. Ne každý má ten luxus, a proto je nutná dostatečná finanční odměna pěstounů.

Na čem momentálně pracujete nebo spolupracujete?

Tak toho je hodně, a sama se v tom ztrácím! Začínám se věnovat muzikoterapii a práci s mladými lidmi žijícími s těžkým autismem, učím na dvou vysokých školách, chystám se na úklid pracovního stolu a tak dále.

Co se snažíte předat svým vysokoškolským studentům?

Na základě nových znalostí o hudebních stylech rozvíjím jejich kritické myšlení a psaný projev. Učím je strukturu operní árie, teorii indonéské orchestrální hudby, dějiny některých konfliktů mezi muslimy a hinduisty nebo koncept vážné či klasické hudby a jeho širší význam v různých kulturách. To je několik příkladů a samozřejmě se to liší podle kurzu.

Raději přednášíte, nebo jsou vaše vysokoškolské semináře interaktivní?

Přednášet se musí a já neustále musím krotit vlastní výřečnost, ale rozhodně mám raději interaktivní vyučování. Debatujeme o mezilidských vztazích, o významu písňových textů, jazzový bas napodobujeme chůzí, hrajeme na indickou flétnu a učíme se přitom rozdíly mezi pravidly evropské a indické hudby a podobně.

Jak budete trávit letošní Vánoce?

Letos zůstaneme doma v New Yorku, přijede moje sestra s partnerem a přiletí moji rodiče. Co se týče večeře a tradic, obvykle děláme nějakou směsici českých, vegetariánských a romských Vánoc, ale tentokrát nevím. Bude vařit převážně můj manžel a on je původem americký Žid, takže jsme všichni moc zvědaví. Ale budeme zpívat koledy, hlavně ty české, a přijde Ježíšek jako každý rok.

Chystáte opět v létě nějaké semináře v Česku? Čeho se budou týkat?

Ano, plánuji se zúčastnit několika vícedenních akcí s pěstounskými a adoptivními rodinami. Hlavní z nich vede Mgr. Martina Vančáková. S rodiči pracujeme na otázce identity romských a poloromských dětí v náhradní rodinné péči, a s dětmi nebo spíš s celými rodinami dělám něco jako „romskou kulturu všemi smysly“.

Z čeho čerpáte svůj optimismus?

Asi ze sladkého pečiva? A z toho, jak dobře se spolu s účastníky seminářů nebo vzdělávacích koncertů bavím, přičemž se ale navzájem učíme důležité věci. V neposlední řadě mi dodává sílu, co všechno už dokázaly moje děti. Jedno hraje šachy a Bacha, druhé umí namasírovat a postarat se o kohokoli. Vím, že podobné věci můžou dokázat i jiné děti s počátečním znevýhodněním, když se jim to umožní.

Petra Gelbart je lektorka „západní“ i „východní“ hudby na Newyorské státní univerzitě, zpěvačka, brnkačka, textařka, vedoucí Iniciativy pro romskou hudbu na Newyorské univerzitě (Ph. D. z Harvardovy univerzity v oboru muzikologie) a něco jako profesionální dobrovolník v práci s dětmi.

Další informace naleznete v časopisu Rodina a škola.