Dítě se zrakovým postižením se může ocitnout v sociální izolaci

Proto je důležité pracovat s ním odmalička. Ve výchově nevidomých dětí a dětí se zbytky zraku se podle Jany a Markéty Vachulových a Kláry Kochové osvědčuje důslednost a systematičnost. A mnohdy se podaří dítě se zrakovým handicapem integrovat mezi zdravé vrstevníky.

Vada zraku je hodně široký pojem. Co vidí a nevidí dítě se zbytky zraku?

Jana Vachulová: To, jak dítě vidí, zjišťujeme na začátku rané péče funkčním vyšetřením zraku. Když se narodí dítě s těžkou zrakovou vadou, jede se“ po lékařské linii, stanovuje se diagnóza, rodiče dostávají informace od lékařů… Rodina ale potřebuje dítě nějak vychovávat, přijmout ho jako dítě.

Funkční vyšetření zraku dává odpověď na to, jak si dítě dokáže poradit se svou situací. Můžete totiž mít dvě děti se stejnou oftalmologickou diagnózou, ale každé se bude chovat jinak – jedno tak, jako by prakticky nevidělo, a druhé zvládne skoro všechno. Je důležité uvědomit si, že zrak není jen záležitost oka. Oko je nástroj k vidění, ale člověk vidí mozkem. Lidé si někdy myslí, že když má dítě oči v pořádku, musí vidět dobře, ale pokud dítě prodělalo složitý porod a proběhlo u něj krvácení do mozku, může mít centrální vadu zraku. Například přibližně čtyřicet procent dětí s dětskou mozkovou obrnou má i postižení zraku mozkového původu.

Funkční vyšetření zraku se dá udělat už i s malinkým miminkem. Nepotřebujete, aby dítě řeklo, co vidí nebo ne. Děláme preferenční vyšetření, při němž se dítěti ukazují dva podněty a dítě vždycky dříve zaměří pozornost na podnět, který je pro něj viditelnější. Postupně snižujeme rozdíly mezi oběma podněty a zjišťujeme tak, kdy ještě dokáže rozlišit rozdíl a kdy už ne.

A jak vypadají ty podněty, o nichž mluvíte?

Jana Vachulová: Používáme standardizované testy. Metodu jsme převzali od finské oftalmoložky Ley Hyvarinen, která ji rozšířila po celém světě. Jsou to černobílé proužky nebo obrázky a kontrast mezi černou a bílou je na nich odstupňován. Také se liší v množství podnětů na určité ploše.

Jak těžká vada zraku ovlivňuje psychický vývoj? Jak se vyvíjí dítě nevidomé nebo se zbytky zraku?

Jana Vachulová: To je široká otázka, protože neexistuje žádné „vzorové“ dítě nevidomé nebo se zbytky zraku. Navíc velká část dětí, které mají závažnou zrakovou vadu, jsou děti s kombinovaným postižením. Před dvaceti lety měla většina našich klientů diagnózu retinopatie nedonošených, dnes převládají děti s těžkým perinatálním poškozením mozku. U těchto dětí je vůbec otázka, co vlastně ovlivňuje jejich vývoj. Jejich problémy se sčítají a umocňují. Je důležité podpořit všechno, co dítěti zbývá, aby se vyvíjelo co možná nejlépe.

Spolupracujete i s dalšími odborníky? Pokud jde například o dítě s DMO, určitě je potřeba komplexní péče.

Jana Vachulová: Je to tak. Navíc někdy jsou přístupy odborníků proti sobě. Například by kvůli rozvoji zrakového vnímání rodiče potřebovali, aby dítě sedělo. Ale fyzioterapeut, který s ním cvičí podle Vojtovy metody, chce, aby dítě – pokud samo nesedí – bylo na zemi a do zvýšené polohy se dostalo až tehdy, kdy to dokáže samo. Musíme najít nějaký kompromis, umožnit dítěti, aby alespoň část dne strávilo ve zvýšené poloze, samozřejmě s dobrým polohováním. Proto v našem týmu máme fyzioterapeutku, která je zároveň poradkyní rané péče, a ta nám pomáhá právě s polohováním dětí. Dobrá poloha umožní dítěti dobré koukání. Rodičům se to snažíme ukázat názorně. Třeba kdybyste si sedla na velký balon a měla byste přitom nohy zvednuté do výšky, dá vám velikou práci vyrovnávat svou pozici a už vůbec nemáte čas se dívat, protože veškerou energii spotřebujete na rovnováhu svého těla. Když ale sedíte na židli a máte pevně opřené nohy, máte úplně jiný pocit, máte energii rozhlížet se kolem. Děti se zrakovým a kombinovaným postižením toho mají „na práci“ tolik, že jim často na vidění nezbývá energie.

Co dítě, které nevidí nebo vidí jen malinko, potřebuje? Tedy kromě toho, co potřebují vidomé děti…

Jana Vachulová: Pokud má alespoň malinké zbytky zraku, potřebuje si především uvědomit, že vůbec vidí. Používáme metodu stimulace zraku, která dítěti pomůže uvědomit si, že něco vidí a že stojí za to se na to soustředit. Metoda zahrnuje různá cvičení s dítětem a také úpravu prostředí. Naše poradkyně pracují s celými rodinami, navštěvují je doma. Mohou přitom třeba zjistit, že dítě má postýlku postavenou tak, že ho oslňuje světlo, případně si všimnout, zda dítě, které většinou leží, má nějaké podněty i nad sebou.

Takže se dívají na prostředí dítěte z jeho perspektivy?

Jana Vachulová: Ano, přesně tak. Pokud si to rodiče přejí, můžeme jim pomocí simulačních fólií, které se dávají na oči, umožnit, aby si prožili, jak asi vidí jejich dítě. Nikdy nenasimulujeme reálnou situaci dítěte, už proto, že vidíme a máme spoustu zrakových informací v hlavě (navíc v případě kombinovaného postižení to nikdy „nenamixujeme“ stoprocentně), ale může to třeba pomoci rodičům uvědomit si, jak je pro dítě jeho situace únavná, pochopit, že když se dostane například na oslavu, kde je hodně lidí a hodně podnětů, může být naštvané. Nemělo by to ale rodiče svést k tomu, že budou dítěti věci ulehčovat, kazit jeho povahu.

Jak se malé děti učí orientaci v prostoru? Mohou používat nějaké pomůcky? Zatím jsem nepotkala malé dítě se slepeckou holí…

Jana Vachulová: Použití „ofi ciální“ bílé hole je u dětí sporná záležitost. Někteří odborníci tvrdí, že dítě by hůl mělo začít používat až ve chvíli, kdy ji bude umět držet správným způsobem. To mi přijde podobné, jako bychom dávali dětem do ruky pastelky až ve chvíli, kdy umějí malovat. Děti ale spontánně berou do ruky všechno, co se jim namane, najdou si třeba v lese klacek a mávají s ním kolem sebe nebo před sebou tlačí kočárek s panenkou. Různé strkací hračky jsou jakýmsi předstupněm bílé hole. Používá se také „před-hůl“, což je pomůcka, která se dá vyrobit. Někteří rodiče dávají dětem hůl už v předškolním věku a myslím, že to není špatné. Je to otázka jejich odhodlání. Tím, že dají dítěti hůl, vyjdou na veřejnost s tím, že dítě nevidí.

Dítě se zrakovým postižením se ale musí také naučit hodně poslouchat, vnímat své okolí celistvě, být co nejpozornější. Když dospělí na kurzech prostorové orientace dostanou do ruky hůl, často se soustředí jen na ni a na informace, které jejím prostřednictvím získali, a jakoby zapomenou, že je tady spousta dalších, jemných signálů, jež jim pomohou.

Jak zabránit tomu, aby si dítě nenatlouklo?

Jana Vachulová: Nevidět je skutečně špatné, a je to i nebezpečné. Nemůžeme rodičům nevidomých dětí slibovat, že si jejich dítě nikdy nenatluče. Na druhou stranu, občas si natluče každé dítě. Musíme se snažit zajistit, aby dítě třeba nespadlo ze schodů nebo někam nepropadlo, ale na druhou stranu mu i umožnit, aby získalo také negativní zkušenosti. Musíme mu dovolit sáhnout na věci, které se kolem něj vyskytují, protože když ho budeme jen chránit před překážkami, o nichž ale dítě netuší, jak vypadají a co jsou zač, nedávalo by to smysl. Když jsem učila na škole pro nevidomé, „naše“ děti často přicházely o hole tak, že jim spadly do kanálu – v kanále u školy se to holemi úplně bělalo. Děti nerozuměly tomu, že to, o co se jim hůl zarazila, je mříž, v které jsou díry, a že když tam něco spadne, už tam pro to ruku nestrčí. Když necháte malému dítěti osahat i tu kanálovou mříž a dítě si ozkouší, že když tam hodí třeba klacík, tak to tam „zahučí“ a nikdo to nedostane ven, bude mít lepší představu o překážkách, které na něj čekají.

A když na malé nevidomé dítě, ale i na dospělého zavoláte „pozor“, neví, co má dělat. Má utíkat? Stoupnout si? Padnout k zemi? Je to zavolání vůbec určeno jemu? Rodiče nevidomých dětí musejí být důslední, srozumitelní, jasní. Třeba jedna maminka dnes již dospělé nevidomé dívky si hodně dávala záležet na tom, aby dceři všechno už napoprvé vysvětlovala slovy, která by mohla používat znovu. Aby když si zapamatuje, že se něčemu řekne tak, aby to tak bylo vždycky. Důslednost a systematičnost jsou velmi důležité.

Klára Kochová: Ta dívka, kterou zmiňovala Jana, byla nedávno na jednom pobytu, kde byly i romské děti. Vrátila se nadšená, protože tyhle děti nemají žádné obavy a zábrany, prostě ji chytily za ruku a někam vedly. Nevidomá slečna samozřejmě občas zakopla nebo do něčeho narazila, protože to ty děti nezvládly, ale ona hodně oceňovala jejich přirozenost. I když si natloukla, bylo pro ni důležité, že se její „průvodci“ chovali bezprostředně, nebyla tam žádná křeč.

Je asi hodně těžké nevychovat takové dítě k úzkostnosti.

Jana Vachulová: Hodně záleží na povaze rodiče i dítěte, ale tohle nebezpečí tam být může. A co nácvik sebeobsluhy? Tam se asi zrakový handicap také odráží.

Jak si poradit s tím, aby se dítě „společensky nevymykalo“? Je určitě dobré, když se dítě dokáže čistě najíst a obsloužit na toaletě a vůbec zachovávat čistotu, už kvůli jeho společenské integraci.

Jana Vachulová: Tohle je „běh na dlouhou trať“. Je důležité, aby dítě co nejdříve dostávalo do ruky věci denní potřeby, aby si hrálo s věcmi, které bude později používat. Ostatně všechny děti přirozeně tíhnou k reálným věcem. Jednou jsme na pobytu rodin s nevidomými dětmi dali dětem na koberec na výběr spousty věcí. Byly tam hračky a předměty denní potřeby. A po deseti minutách měla většina dětí v ruce vařečky, sítka a trychtýře. Tyhle věci byly materiálově i hmatově mnohem zajímavější. Nevidomým dětem bychom neměli nabízet pouze plast a plyš.

Je také důležité, aby se děti podílely na běžném provozu domácnosti. Ani není nutné vymýšlet dítěti nějaká speciální hmatová cvičení, ale nechat je, aby se účastnilo všeho, co se každodenně odehrává. Jedna moje kolegyně doporučuje, aby když dítě učíme například oblékat, aby se začínalo od té závěrečné fáze – aby dítě bylo úspěšné. Takže při oblékání bychom měli dítěti nechat nasadit si čepičku nebo vrazit ruce do rukávů. U oblékání je nesmírně těžké najít způsob, jak dítěti položit oblečení před ně tak, aby bylo přehledné, aby dítě vědělo, kde je který otvor a rukáv. Ideální je, když maminka dokáže nebýt nervózní z toho, že je všechno kolem upatlané a rozházené.

Ono jí asi ale nezbude nic jiného než se s tím smířit.

Markéta Vachulová: Nebo bude dítě stále oblékat sama.

Jana Vachulová: Může se to stát. Někteří rodiče jsou sami úzkostní a nemají kolem sebe rádi nelad a nepořádek. Ale špinavé dítě je dobrá vizitka rodiče nebo vychovatele. Když nevidomé dítě není špinavé, nemůže si na všechno sáhnout, je na tom podobně, jako kdybychom vidícímu dítěti zavázali na procházce oči, aby si je neunavilo. Když mu nedovolíme, aby na věci sahalo, sebereme mu druhý, kompenzační smysl.

Markéta Vachulová: Ještě bych se vrátila k jídlu. Určitě záleží na tom, kolik mu je a co ho budu učit. Ale je hodně důležité učit ho to z jeho pohledu, z jeho strany. Dítě, které má zrak v pořádku, krmíme tak, že sedíme proti němu – vidí, jak bereme lžičku, jak mu ji strkáme do pusy. V případě nevidomých dětí je ale zrcadlové podávání hodně problematické. Dítě nevidí, co se děje, jen vnímá doteky. Je proto dobré stoupnout si za ně, zejména když se učí jíst příborem, a chytit je pravou rukou za pravou a levou za levou. A dělat to, co děláme sami, když jíme.

Jana Vachulová: Někdy musíme zvolit jinou posloupnost. Pro nevidomé dítě bývá jednodušší začínat vidličkou – když na ni něco naberu, tak to většinou do pusy donesu. Ale když to naberu na lžíci, tak se mi to někdy „ztratí“. A když dítě drží lžíci za rukojeť, má malou kontrolu nad její druhou částí. Je dobré, když má lžíce takový tvar, který mu umožňuje kontrolu nad její polohou. A když se dítě teprve učí jíst samostatně, je nejlepší, když jí rukama – musí vědět, co to jídlo je, jakou má konzistenci (zdůrazňuje). Když dítě třeba bramborovou kaši nabírá rukou a dává si ji do pusy, snáze pochopí, co to je. Pro nevidomé dítě je sahání do jídla stejně přirozené jako pro nás to, že se na jídlo díváme. Rodiče si také někdy stěžují, že dítě na první dvě lžičky jídla prská a pak mu to nakonec chutná. Jenomže dítě na začátku neví, co má očekávat. Neví, jestli to bude tuhé, tekuté, neumí jídlo vyhodnotit podle pachu, takže neví, jak to bude chutnat. Tohle také zkoušíme s rodiči formou simulace. Zavážeme jim oči a dáváme jim něco k jídlu. Nevědí, jestli to bude okurka, banán nebo třeba pudink, a každý se na první dvě lžičky šklebí.

Je možné, aby dítě s těžkou vadou zraku chodilo do běžné školky nebo školy?

Jana Vachulová: Pro nás z rané péče je nástup dítěte do školy nebo školky, a to často i té běžné, závěrečnou fází naší služby a spolupráce s rodinou. Pomáháme jí najít předškolní zařízení podle toho, jak to rodina cítí – jestli bydlí ve městě, kde je výběr, nebo na vesnici, kde je školka jedna. Každá rodina to vnímá jinak, ale jsme moc rádi, že už existuje možnost volby. Vůbec se nedá říci, že pro přijetí dítěte do nějakého školského zařízení je podstatná jeho diagnóza. Někdy je dítě s těžkým handicapem přijato velmi otevřeně a je mu poskytnuta výborná péče, a na druhou stranu se přijetí nedaří u dítěte, které je hodné, velice chytré a „jen“ nevidomé. Záleží i na podpoře speciálněpedagogických center, která také fungují různě. Je to prostě individuální. V zásadě se ale vždycky nějaké předškolní zařízení najde a i integrace má samozřejmě svá úskalí.

Jaké máte zkušenosti s integrací nevidomého dítěte?

Markéta Vachulová: V loňském roce jsme s Klárou mapovaly integraci žáků a studentů se zrakovým postižením. Objížděly jsme školy a mluvily jsme s dětmi i s jejich asistenty a učiteli, s vedením školy a s rodiči. Zjišťovaly jsme, do jaké míry je dnes integrace možná, jaká jsou její úskalí a co vede k tomu, že se dítě dostane právě do určité konkrétní školy nebo školky. Jana zmiňovala, že ne každá rodina volí integraci jako tu nejlepší variantu; a také se nedá říci, že by integrace byla nejlepší varian tou pro každé dítě se zrakovým postižením. Záleží na osobě učitele, zejména na prvním stupni nebo ve školce, na asistentovi a na otevřenosti školy jako takové. V případech, že všichni zúčastnění byli s průběhem integrace spokojeni, rodina byla pro integraci rozhodnutá, rodiče do ní vložili spousty energie, hledali podporu u rané péče nebo SPC, sháněli peníze na pomůcky a učebnice. A učitel, ačkoli třeba neměl moc zkušeností, se do integrace pustil i přes prvotní obavy a přesto, že on sám vykročil do neznáma.

Jana Vachulová: Myslím, že pokud se objeví obavy, není to špatně. Naopak. Pokud učitel řekne: „Tak ano, vždyť o nic nejde,“ není to dobré, je vidět, že není připraven o věci hlouběji přemýšlet.

Markéta Vachulová: Setkali jsme se třeba s rodinou, která dítě do vytipované školy nepřihlásila, protože ředitel na první zavolání řekl, že dítě přijme. Nechtěl schůzku s rodiči, nezajímal se o to, jaké dítě je, myslel si, že všechno ví. Dali přednost škole, kde měli obavy, ale řekli: „Sejdeme se, domluvíme se, řeknete nám, jaké vaše dítě je, my vám řekneme, co vám můžeme nabídnout, a zkusíme to.“

A máte nějaký konkrétní příklad integrace?

Klára Kochová: Setkali jsme se například s klukem, který byl integrovaný v mateřské škole. Všichni zúčastnění se o věc hodně zajímali, chtěli se dozvědět co nejvíc, nebylo jim to jedno. Velmi dobře tam fungovala komunikace, která je pro integraci hodně důležitá. Nikdo se nebál s ostatními mluvit o všem, co přišlo, zjišťovali si informace od odborníků a nestyděli se ptát. Sešli jsme se s nimi na jednom kurzu věnovaném integraci. Přijeli tam všichni – paní učitelka z mateřské školy, asistentka, maminka i paní učitelka, která měla dítě dostat o rok později ve škole. A dá se říci, že integrace se povedla, i když je samozřejmě čeká spousta další práce.

Jana Vachulová: Hodnocení úspěšnosti integrace je hodně subtilní záležitost. Někde jde rodině o to, aby dítě co nejdéle nemuselo dojíždět nebo aby nemuselo na internát. Ale jinde mají další, oprávněné požadavky. Ostatně jde o vzdělávání. O integraci diskutujeme s dospělými nevidomými, kteří ji nezažili, protože tehdy ta možnost nebyla. A říkají – někdy oprávněně –, že děti z integrace jsou rozmazlené a že jejich možnosti nejsou „dotažené“. Někdy s nimi musím souhlasit. Integrace dětí se zrakovým postižením má prostě spoustu nebezpečí a úskalí. Někdy se třeba stává, že asistent dítě izoluje od zbytku třídy nebo se k němu chová jako babička. Je mi líto, že se těmito příklady zpochybňuje integrace jako metoda, protože podle mého názoru tady jde o špatně provedenou integraci.

Integrace je především individuální záležitost.

Markéta Vachulová: Ano, je to tak. A profese asistenta nebo pedagoga, který integruje, také není pro každého. Učitel, jenž integruje, se dostává do složité situace. Má ve třídě další dospělou osobu, tedy asistenta, což je pro některého učitele, který je zvyklý pracovat „bez dozoru“, náročný moment. A u asistenta je důležité, aby jeho přístup k dítěti nebyl kontraproduktivní, aby dítěti nepomáhal až moc. Musí si uvědomit, že je asistentem pedagoga, a pomáhat učiteli; nedělat věci za dítě, nechávat mu potřebnou volnost. Měl by také dávat prostor pro vzájemnou interakci mezi dětmi, například o přestávkách, kdy je běžné, že učitel ze třídy odejde a nechá ji dětem. Dítě se zrakovým postižením ale má u sebe asistenta pořád, což vede k tomu, že si nevytváří kamarádské vztahy, protože ostatní děti se ostýchají, nebo asistent mluví za dítě a organizuje mu interakci s ostatními. Dítě si tak nezvykne být samostatně ve společnosti, což může vést k tomu, že bude rozmazlené a nebude umět samostatně komunikovat. Setkali jsme se třeba s chlapečkem, který má zrakové postižení a zároveň autismus a jeho integrace probíhala tak, že měl speciální malou třídičku, kde se s asistentkou učil, aby měl dostatečný klid od spolužáků a oni od něj. Někdy takové uspořádání pomůže tomu, že se dítě lépe vyvíjí, ale také to leckdy svědčí o tom, že zúčastněné osoby nejsou schopné přemýšlet, jak to udělat jinak.

Jana Vachulová: Někdy se i ukáže, že ve třídě není největší problém s dítětem se zrakovým postižením, ale třeba s dítětem, které nemá žádný viditelný handicap, ale je to takový ten „rušivý typ“. Učitelé mnohdy pochopí, že těžká zraková vada sama o sobě není až takovou komplikací v provozu třídy. Nesmí se na to ale hřešit, musí se stále sledovat, co dítěti se zrakovým handicapem uniká.

Klára Kochová: Pro dítě může být v jednom jeho životním období integrace přínosem a v jiném ne. Některé děti projdou speciálním vzděláváním i integrací a je to pro ně dobře.

Může dítě se zrakovým handicapem malovat nebo cvičit?

Markéta Vachulová: Zraková vada může dítě limitovat v pohybu. Je to pro ně o něco nebezpečnější a o něco složitější, nepůjde si třeba odpoledne zaběhat kolem domu. Nemá s kým jít, je to pro ně nebezpečné, protože by se mohlo zranit. Proto je třeba na cvičení dbát. Tyto děti mívají například špatné držení těla, protože nemají zrakovou kontrolu, nevidí, jak chodí ostatní. Objevují se u nich i různé stereotypy, třeba kývání. To ale více souvisí s tím, že se potřebují zabavit. Když si zavážeme oči, také se po čase začneme kývat nebo třeba bubnovat do stolu. Když vidíme, máme kolem sebe ohromný počet vjemů, ale když zavřeme oči, začneme se nudit. Setkáme se však třeba i s tím, že dítě dělá dlouhé kroky, vykopává nohy, čímž si vlastně osahává prostor. Je to logické, ale vypadá to prostě divně, upoutá to pozornost okolí. Proto se při cvičení zaměřujeme na tyhle základní věci a také na fyzickou zdatnost jako takovou. I dítě se zrakovým postižením potřebuje pohyb. Pokud se při tělocviku dítě nemůže zúčastnit všeho, například rychlých míčových her, musíme to kompenzovat jiným cvičením. Existují také pomůcky pro tělocvik, například ozvučené míče. Prodává se dokonce elektronický míč, který vydává jiný zvuk, když se hýbe rychle nebo pomalu, takže se dítěti nezakutálí.

Při tělocviku je důležitá orientace v prostoru a pokyny. V tom mu může pomoci asistent, nebo dítěti můžeme v tělocvičně vymezit určitý prostor, kam si dokáže samo dojít třeba podél žebřin. A pokyny musíme dávat tak, aby tomu mohlo rozumět i dítě se zrakovým postižením. Neříkat „tady“ a „támhle“, stoupnout si za dítě a udělat ten pohyb s ním. Navíc dítě nevidí, že se díváme na všechny, takže ani nemusí vědět, že mluvíme i na ně. Někdy učitelé dávají pokyny v jednotném čísle: „Stoupni si.“ Mluví vlastně na „imaginárního“ žáka a dítě se zrakovým postižením může lépe rozumět tomu, že se mluví i na ně.

Jana Vachulová: Někteří učitelé se zeptají, co je cílem tělocviku u dětí určitého věku. Třeba v pubertě to je fyzická síla a zdatnost, mrštnost. Takže na jedné škole, kam chodil dospívající nevidomý kluk, zařídili posilovnu, a když se chlapec nemohl smysluplně zapojit mezi ostatní, posiloval. A bylo to na něm vidět.

A co ta výtvarná výchova?

Klára Kochová: Výtvarná výchova má význam pro všechny děti. Rozvíjí estetické vnímání, práci s abstraktnem, přispívá k rozvoji představ. Pro člověka se zrakovým postižením má zásadní význam zejména ono tvoření představ a výtvarná výchova může být i důležitým cvičením hmatu.

Když dítě vůbec nevidí, nebude kreslit pastelkami, ale je tu spousta dalších možností, třeba rytí do fólie nebo použití hmatových barev, které zanechávají stopu. Může tvořit koláže tím, že nalepuje různé hmatově dobře rozlišitelné materiály, modelovat…

Jana Vachulová: U toho nalepování je ale problém, že spousta nevidomých dětí nemá ráda „patlání“. Když si „namatlají“ konečky prstů lepidlem, je jim to nepříjemné.

Markéta Vachulová: To je ale individuální. Někomu to nevadí vůbec a jiný to nesnese.

Je možné u dětí s těžkou zrakovou vadou nějak rozvíjet hmatové vnímání? A může dítě ke hmatu využít i jiné části těla než ruce? Může hmatat třeba zády?

Jana Vachulová: Na to v klientských rodinách v rané péči hodně dbáme. U hmatání rukama je důležité, aby dítě odmalička dostávalo do rukou různé materiály, nejen plast a plyš, ale i dřevěné, kovové, keramické a jiné věci. Písek, tráva, roští, šiška, to všechno se musí vyskytovat v jeho dosahu.

Sama jste ale řekla, že nejde jen o hmat rukama, ale celým tělem. Malé děti by měly mít v postýlce zajímavé věci, které mohou nahmatat i bosýma nožičkama. Je to důležité pro budoucí orientaci v prostoru, kde vnímáme i povrchy, po nichž chodíme. Rodiče také masírují malé nevidomé děti různými voňavými olejíčky na pažích a nohách, aby si uvědomily, že mají i jiné části těla než chodidla a dlaně. Říká se, že člověk, který zcela nevidí, může mít problémy s představou sebe samého a svého fyzického těla. Masáže, hlazení a různé masážní podložky pomohou uvědomit si tělesné hranice.

Markéta Vachulová: Když má dítě možnost ohmatat si různé materiály, vytvoří si své preference, což může učiteli později pomoci při přípravě pomůcky. Nevidomé děti například většinou nesnášejí smirkový papír. Ale učitel může mít tendenci ho použít, protože je dobře hmatově rozlišitelný. Pokud chceme, aby si dítě nějakou hmatovou ilustraci opravdu „prohlédlo“, ale dáme tam něco tak nepříjemného jako smirkový papír, jeho motivace tím naprosto zmizí. Můžeme se ale setkat s dítětem, kterému bude nepříjemný dotek kožešiny; některé děti kožešinu opravdu nesnášejí. Musíme si ozkoušet, co má dítě, s nímž pracujeme, rádo, co se mu líbí, a to pak používat. Měli bychom používat i materiály, které nepreferuje, kvůli diferenciaci, ale motivovat ho tím, co má rádo.

Klára Kochová: Nesmíme zapomenout ani na instrumentální hmat, který dítě využívá, když začne chodit s holí. Dítě by mělo mít možnost používat různé nástroje ke zkoumání svého okolí.

Jana Vachulová: Nástroj je ale pro nevidomého hodně složitá věc. Má v ruce jenom jeho část a často mu i zabraňujeme v tom, aby si zkoušelo, co dělá ta další část, protože to je někdy nebezpečné. Když jsem zkoumala pojmy a představy nevidomých dětí, setkala jsem se s velmi chytrou holčičkou, která když měla vymodelovat nůžky, vytvořila dvě kolečka. Ztvárnila to, co drží v ruce, ale neměla představu o čepelích, které jsou součástí nůžek. Jiná holčička nepoznala nůžky, když jsme je nalepili na podložku. Obě však běžně nůžky používaly.

Na to ale laik sám nepřijde.

Jana Vachulová: Náš život je tak ovlivněn tím, co vidíme, že je téměř nemožné se od toho odpoutat.

Přiznám, že se spíše setkám s nevidomými dospělými než s dětmi.

Jak bychom měli správně přistupovat ke člověku s bílou holí, abychom mu svou „partyzánskou“ snahou o pomoc spíše neublížili?

Klára Kochová: Možná to bude znít banálně, ale často se zapomíná na jednu věc: nejdřív se musíme zeptat, jestli nevidomý vůbec o naši pomoc stojí, jestli chce někam odvést a kam. Nedávno jsem měla sraz se svojí nevidomou sestřenicí. Psala mi SMS, že se omlouvá, že přijde později. Stála na nástupišti a nějaký „dobrák“ ji nacpal do metra, které jelo na opačnou stranu. Vůbec se jí nezeptal. Stála tam, evidentně byla nevidomá, tak jí „pomohl“.

Jana Vachulová: Můj kamarád zase říkal, že už si nikdy nebude domlouvat sraz někde na rohu u křižovatky, protože byl dvanáctkrát převeden tam a zpátky. Už se tomu ani nebránil, protože lidi si potřebují vybarvit okénko modrého života, převést slepce přes ulici.

Klára Kochová: Když zjistíme, že ten člověk opravdu chce někam odvést, nabídneme mu loket, za který se může chytit.

A když má hůl, mám si stoupnout na druhou stranu?

Klára Kochová: Spíš ano, ale důležité je především nevidomého člověka před sebou netlačit. Je to manipulativní, navíc když ho „strkáme“ před sebou, jak se to někdy stává, dotýkáme se ho víc, než mu může být příjemné. Je to nebezpečné a nedůstojné. Když nabídneme loket, chytí se nás, jde přibližně půlkrok za námi a my ho přirozeně vedeme. Někdy můžeme třeba zvednutím ruky naznačit, že půjdeme do schodů. Jednou jsem vedla pána, který danou ulici dobře znal, a on mě upozorňoval, co tam bude.

Markéta Vachulová: Když vedeme dítě, měli bychom se zeptat, jak je zvyklé být vedeno. Některé jsou zvyklé na vedení za ruku, jiné, ty starší, se za to třeba už stydí. Musíme respektovat, co jim vyhovuje. A zároveň bychom měli nevidomým dětem předvést, jak obvykle vedení vypadá, aby je to nepřekvapilo.

Klára Kochová: Někdy, když jdeme s nevidomým, si neuvědomujeme, že jsme na všechno dva. Když se třeba ztratíme, nemusíme to řešit sami.

Jana Vachulová: Když nevidomé dítě třeba bramborovou kaši nabírá rukou a dává si ji do pusy, snáze pochopí, co to je. Sahání do jídla je pro něj stejně přirozené jako pro nás to, že se na jídlo díváme.