Moje děti, tvoje děti, naše...

Žijí-li původní partneři společně, oni i děti vnímají rodičovský a partnerský pár jako totéž. V okamžiku, kdy spolu partneři přestanou sdílet čas a prostor a pár se rozdělí, vzniknou páry nové - pár partnerský a pár rodičovský. „Už nejsme partnery, ale zůstáváme rodiči dětí.“

Naváže-li třeba matka nový vztah, vzniká nový partnerský pár, na jehož základě později může vzniknout i nový pár rodičovský, který vlastní a nevlastní děti bud‘ přijmou, nebo odmítnou.

Z hlediska dětí je nový pár asymetrický, ať je systém rodičovské péče dohodnut jakkoli. S výjimkou případů, kdy dojde k adopci, je v něm totiž za své děti zodpovědný pouze jeden z rodičů.

Partnerský a rodičovský svazek

Veškeré potíže rozloučených párů s dětmi vyplývají z následujícího rozporu: jeden z rodičů nežije se svými dětmi, mezi rodiči zanikl partnerský vztah, ale je nutné, aby si budovali vztah založený na sdílené rodičovské zodpovědnosti. Minimem, které je v této situaci třeba, je respektovat nepřítomného rodiče a uznávat jeho rodičovskou roli, ptát se, jak se mu daří, hovořit o něm a radit se s ním. Jen tak lze dát dítěti najevo, že původní rodičovský pár nepřestává existovat.

To může být pro rodiče, kterému byly děti svěřeny do péče, opravdu náročným úkolem. Je také nutné, aby si dítě udrželo kontakt s pokrevními příbuznými, naučilo se vnímat své kořeny a rozvíjet tak svou identitu.

Je běžné, že partneři z původního rodičovského páru se od sebe čím dál více vzdalují. V novém svazku se jim třeba narodí další dítě, odstěhují se daleko od sebe, změní životní styl, prohloubí se mezi nimi kulturní rozdíly nebo se vzdálí jeden druhému tím, že začnou používat různé výchovné modely. Bývalí partneři bývají někdy v pokušení udělat tlustou čáru za minulostí. Zachovat pouta mezi biologickými rodiči a dítětem se tak v důsledku vzdalování životních drah rodičů stává úkolem velice náročným. Je to ale nutné.

Respekt k rodinné hierarchii

Hovoříme-li o hierarchii, myslíme tím, jakou pozici zaujímají v rodině její jednotliví členové a jakou mají zodpovědnost.

Nové rodiny vnímají tyto záležitosti obzvlášť citlivě, protože prošly citovými otřesy nebo zažily porušení vztahové rovnováhy v životních obdobích, v nichž mají lidé sklon hierarchické vztahy zaměňovat nebo úplně převracet - syn třeba začne hrát roli otce a manžela.

Nastanou-li podobné situace v ohraničeném časovém období, jsou-li odpovědí na momentální krizi a trvají-li omezeně, nemusí na životě rodiny zanechat žádné stopy. Ale v případě, že tyto modely přetrvávají delší dobu, vzniká v hierarchii rodiny zmatek, v jehož důsledku je role otce oslabena a dítě musí hrát roli, která mu nepřísluší.

Něčeho podobného si můžeme všimnout u obzvláště hodných a pilných dětí. Někdy jsou takové proto, že se nechtějí znelíbit rodičům, znervózňovat je. Místo toho, aby se cítily svobodné a rozvíjely se, skrývají své pocity, nechtějí, aby si rodiče dělali starosti. Obsadí-li dítě pozici dospělého a začne za něho přebírat zodpovědnost, převrací se hierarchie; dítě se pokouší učinit rodiče šťastným a začíná o něj pečovat, zatímco správně by to mělo být naopak - rodič by měl pečovat o dítě.

Je také třeba dát velký pozor na excesy opačného druhu, tedy na situace, kdy rodiče z pocitu viny z rozchodu začnou dítě rozmazlovat a nedokážou mu nic odmítnout. Dělají to z pocitu studu a selhání - jako by svým chováním chtěli dítěti nahradit bolest, kterou mu způsobili rozchodem.

Pečlivě rozlišujte role a funkce

Když se někdy tážeme svých dospělých klientů, koho v dětství vnímali jako významnou osobu, kdo je vedl, pomáhal jim nebo od koho čerpali podněty ve svém vývoji, slýcháme často jiná jména než jména biologických rodičů. Rodičovskou roli v jistém slova smyslu často hraje třeba profesor v hudební škole, strýček nebo některý z prarodičů. Tito lidé dětem naslouchají nebo jim poskytují vedení, ale nejsou skutečnými biologickými rodiči.

Jejich prostřednictvím se děti identifi kují s dospělým, který hraje roli rodiče z titulu svých schopností a osobnostních kvalit, aniž by byl jejich skutečnou matkou nebo otcem. K něčemu podobnému dochází v nových rodinách s biologickými a nevlastními rodiči.

Dítě bude prostě hledat - a často najde - osoby, které dokážou hrát rodičovské role a plnit rodičovské funkce, které ke svému rozvoji potřebuje. Těmito osobami nebudou vždycky jeho biologičtí rodiče ani rodiče, které získá vytvořením nové rodiny.

„Ztracené mise“

Děti si často vytyčují úkol zachovat v rodině jakousi rovnováhu, konzervovat ji ve stavu, v jakém se právě nachází. Hlavně ať se nic nemění! Platí to alespoň pro menší děti.

Když trošku vyrostou a v partnerství rodičů se objeví násilí, stává se, že jeden ze sourozenců se postaví do role ochránce rodiče, jemuž je ubližováno, a druhý na sebe vezme hrdinské poslání zprostředkovatele míru -postaví se mezi rodiče a dělá všechno pro to, aby násilí přestalo.

K odpovědnosti rodičů patří všimnout si, jaké „mise“ na sebe děti berou. Věnuje-li se totiž dítě nejen obraně sebe, ale také obraně rodičů nebo sourozenců, může být narušen jeho vývoj. Nechá se zavalit úkoly a bude se snažit dosáhnout cílů, které mu nepřísluší, jež mohou poznamenat vývoj jeho osobnosti a ovlivnit v pozdější době například způsob, jakým bude navazovat partnerské vztahy nebo vykonávat své rodičovské povinnosti.

Nová rodina je založená na citech

Nová rodina představuje jednu z možností pokračování původní rodiny. Původní rodina vděčí za svou existenci prostě jen tomu, že jednoho dne vznikla, a zaniká v okamžiku, kdy dochází k rozchodu původního páru, okolo něhož se vytvořila. To však neznamená, že zanikla zcela! A to je třeba mít na paměti při případném vzniku nové rodiny, tedy tehdy, kdy se buduje důmyslná stavba, jejíž úspěch závisí na umění balancovat mezi tím úplně novým a tím, co už tu je - je nutné být přístupný změně, ale přitom dokázat do současnosti začlenit stále živou minulost.

Je nutné umět se vyrovnat s faktem, že svazky založené na citech jsou nestálé, ačkoli je lidé chápou jako projekt, u něhož předpokládají jistou formu stálosti, a že pokrevní svazky, které utrpěly v důsledku rozvodu nebo rozchodu těžkou ránu, trvají.

Nová rodina se buduje na základech postavených z citů, pro něž je charakteristické, že jsou podmíněny svobodnou volbou. A to představuje jisté riziko. Největší výzvou nové rodiny je tedy přežít.

Bylo by riskantní neuvědomit si, že vztahy v původní i nové rodině ovlivňuje právě tento paradox. Každý musí najít svůj vlastní způsob, jakým bude bojovat proti ochabnutí milostného vztahu, ztrátě jeho smyslu, nebo dokonce zániku.

Věčně pohyblivé základy nové rodiny nutí její členy k neustálé ostražitosti a přezkoumávání vazeb, které rodinu spojují.

Nová rodina se bez přestání ocitá tváří v tvář možnosti svobodné volby, kterou mohou její členové činit neustále a opakovaně. Proto může přetrvat pouze v případě, že dospělí, kteří ji tvoří, uznají nutnost neustále se tázat, jaká je kvalita vztahů, které rodinu udržují při životě.

Nová rodina se buduje na základech postavených z citů, pro něž je charakteristické, že jsou podmíněny svobodnou volbou. A to představuje jisté riziko. Největší výzvou nové rodiny je tedy přežít.

Podle knihy :Jean-Paul Sauzéde Anne Sauzéde-Lagarde Spokojené soužití v nové rodině Vydal Portál 2012