tisk-hlavicka

Lež má krátké nožičky

3.9.2012 Rodná Kateřina Děti a my 5 názorů

Když nám dítě zalže, můžeme se vyděsit. Záměrné lhaní ale vyžaduje vyspělé myšlení, schopnost rozlišit skutečnost od fantazie a vcítit se do ostatních.

Také to občas říkáte? „Ukaž, já ti sáhnu na nos, jestli si nevymýšlíš!“ je taková jednoduchá a všestranně použitelná rodičovská metoda k otestování míry věrohodnosti toho, co nám dítě právě vylíčilo jako svou verzi skutečnosti. Nosy sice (ale to si necháváme pro sebe) při lži samovolně neměknou, zato obvykle „vyměkne“ malý pokušitel a začne mu cukat v koutcích, nebo se zatváří trochu provinile.

A my víme své…

Z obýváku se ozvala rána, doprovázená typickým zvukem rozbitého skla. Když se vzápětí ozývá srdceryvný ryk malého dítěte, je už maminka na chodbě a vbíhá do dveří. Na zemi vedle obývací stěny leží rozbitá porcelánová mísa a mezi jejími žalostnými zbytky motiv celé katastrofy, čokoládové sušenky. Tříletá Eliška je naštěstí celá, jak maminka zkušeným okem zkonstatuje, a natahuje, protože se lekla. „Kdo to shodil tu mísu?“ zlobí se na Elišku maminka. Dobře ví, že ji dávala do vyšší police, aby Eliška k sušenkám nemohla, a Eliška zase dobře ví, že lovit sušenky bez dovolení je zakázáno. „Já nevím,“ tvrdí Eliška, „to asi vítr.“

V tuto chvíli rodinné drama opustíme – všichni si asi umíme představit několik variant pokračování. Co nás zajímá, nejsou výchovné zásahy maminky ani osud sušenek. Zajímá nás, proč malá Eliška tak naivně lže. A je to vůbec lež, když tvrdí, že mísu shodil vítr?

Malí sedmilháři

Podle mnoha moudrých jsou děti andělé a nepopsané listy, prosté všech zlých a nečestných úmyslů. Teoreticky je to pravda, ale proč pak lžou, až se jim od pusy práší, jen co se naučí mluvit? Někdo by dokonce mohl s nadsázkou tvrdit, že přísloví o lži, která má krátké nožičky, se zrodilo ne proto, že daleko nedoběhne, ale proto, že děti tak často upravují skutečnost, až je to pro ně příznačné. Ale možná je to s tím dětským lhaním úplně jinak.

Jedna ze známých filosofických škol tvrdí, že něco jako objektivní pravda vlastně neexistuje. Každý z nás vnímá realitu kolem sebe trochu jinak, a jednu událost může každý z pozorovatelů popsat natolik odlišně, že zapochybujeme, zda mluví o stejné věci. Své o tom vědí manželští poradci i policisté, kteří vyslýchají svědky.

Všichni při vnímání reality vycházíme z toho, co víme o světě, z našich zkušeností i z očekávání, a samozřejmě se do našeho vnímání zapojují i emoce. A to jsme dospělí, světaznalí lidé, schopní rozlišovat mezi realitou a fantazií, alespoň většinou.

Jenže malé dítě takové znalosti a zkušenosti nemá. Navíc na rozdíl od nás žije v přítomnosti, teď a tady, a nevnímá, aspoň ne vědomě, události v širších časových souvislostech. Čtyřletá holčička právě sebrala sedmiletému bráškovi autíčko pod rukama. Ten do ní na oplátku strčil. Holčička jde žalovat: „On do mě strčil a já mu nic nedělám!“ Je to její realita, pošťouchnutí od brášky vnímá jako křivdu a se sebraným autíčkem si ho vůbec nespojuje.

Hrdinou bez bázně a hany

Čtyřletý Martínek přijde ze školky s vykulenýma očima. Celý se třese, jen aby už vyprávěl o svém dnešním hrdinském činu, kdy díky své odvaze a rychlosti zachránil celou třídu, paní učitelku a možná celou školku před zlodějem dětí, který obcházel kolem s velkým pytlem.

Důvod k zasmání nebo k pokárání, aby si nevymýšlel? Možná ani jedno, ani druhé není na místě. Děti mají velkou fantazii a ve školkovém věku ještě nerozlišují tak docela mezi svým přáním a skutečností. Když jinak spíš ustrašené dítě mluví o svém hrdinství, není za tím snaha lhát, ale projevuje se tak jeho touha být opravdu silný a odvážný. Konec konců, i my dospělí si občas živě představujeme, jak to „natřeme“ protivnému šéfovi nebo jak oslníme vtipnou odpovědí. A je tu ještě jeden moment, který je naopak pozitivní. Je přece známé, že přehráváním si nějaké obtížné situace v duchu se vlastně připravujeme na možnost, že bychom se do takové situace mohli doopravdy jednou dostat – a řešení už máme promyšlené. Ne že by se Martínek, nedej bože, dostal do situace, kdy musí utíkat před zlodějem dětí, ale připravuje se na situaci, kdy musí překonat strach a něco podniknout.

Proto berme představy malého Martínka takové, jaké jsou – jako výraz jeho přání a představ o sobě samém. Posměch není správnou reakcí, daleko lepší je mu dát najevo, že důvěřujete tomu, že by se tak odvážně doopravdy mohl zachovat. Proč nehrát chvíli hru s ním, i když oba víte, že to s tou pravdou není tak „úplně“ přesné.

Umění lsti se musíme učit

O skutečném, úmyslném lhaní můžeme mluvit až ve chvíli, kdy je dítě schopné velmi dobře odlišit skutečnost od přání a fantazie a kdy záměrně a úmyslně, proto, aby získalo nějakou výhodu, říká nepravdu. Dítě dokáže skutečně lhát teprve tehdy, kdy chápe, že „objektivní“ skutečnost“ a to, co někdo může považovat za skutečné, se může lišit. Lhaní je vždy spojené s úmyslem.

Úmyslné lhaní vyžaduje od dítěte značný duševní výkon, kterého, jak se shodují odborníci, je schopné tak zhruba od pěti let. V Max Planckově institutu v Mnichově kdysi přišli s nápadem, jak otestovat, kdy děti dokážou vědomě lhát. Udělali to zajímavým způsobem: skupinkám dětí zahráli kašpárkové divadlo, ve kterém se snažil lupič ukrást poklad, ukrytý v pokladnici. Když se dětem podaří lupiči zabránit v tom, aby truhlu vykradl, mohou si poklad nechat pro sebe. Jednou z možností, jak toho dosáhnout, bylo lupiče obelhat – přivést ho na falešnou stoupu tím, že mu ukážou jinou, prázdnou truhlu na jevišti. A jak to dopadlo?

Když se zlý lupič dětí zeptal, ve které truhle se ukrývá poklad, skoro všechny tříleté děti přiznaly pravdu. Ještě totiž nechápaly, že je možné úmyslně říkat něco jiného, než je pravda. Mezi čtyřletými už to chápala zhruba polovina dětí a pětileté děti už na tento „trik“ přišly téměř všechny.

Někdy se přiznají i k tomu, co neví

S pravdou u dětí, tedy tou naší „objektivní“ pravdou, je to někdy vážně těžké. Kromě toho, že děti vždy spolehlivě nerozlišují mezi přáním a skutečností, jsou také dost ovlivnitelné, sugestibilní. „Nemůžu najít klíčky od auta, Adámku, nevíš náhodou, kde jsou? Nehrál sis s nimi?“ pátrám při odchodu z bytu a můj syn školkového věku to váhavě připouští. Následuje společné prohledávání všech míst, kde by se klíče mohly skrývat.

Neúspěšné – jsou zapadlé v kabelce…

Buďme velkorysí, a pro jistotu započítejme i děti, které na rozdíl mezi skutečností a fantazií přijdou trochu později. Počítejme s tím, že o opravdovém, záměrném lhaní můžeme u dětí mluvit až od školního věku.

Proč děti lžou?

Od školního věku, kdy děti spolehlivě chápou i abstraktní pojmy, jako je lež nebo spravedlnost, už bychom měli zpozornět, když dítě přistihneme při lži. Neexistuje lež bez důvodu. Za lhaním se vždy skrývá snaha něco získat nebo se něčemu vyhnout. Děti lžou ve chvíli, kdy si myslí, že je to jediný možný způsob, jak něčeho dosáhnout. „Děti lžou v zásadě tehdy, když věří, že prostřednictvím pravdy nemohou dosáhnout splnění svých přání a potřeb,“ říká k tomu Heike Baum, autorka knihy o lhaní u dětí.

Kdo smí říkat pravdu, ten lže jen zřídkakdy, zní známá poučka. Rodiče a ostatní dospělí kolem dítěte by mu hlavně měli dát možnost, aby říkalo pravdu. Aby se nemuselo bát, že když třeba přizná vinu za něco, co udělalo, ať je to rozbitá váza nebo špatná známka z písemky, nenastane konec světa. Někdy je totiž strach z (nepřiměřené) reakce dospělých daleko silnější než hlas svědomí… A když už se dítě rozhodne pro „obtížnější“ variantu a řekne nepříjemnou pravdu, je na dospělých, aby místo výbuchu zlosti dítě nezapomněli pochválit za jeho odvahu. Potom teprve přijde řada na hovor o tom, co se stalo, a také o tom, jaké to bude mít důsledky – a jak to napravit.

A ještě jednu věc je třeba dodat: nejen ten, kdo smí říkat pravdu, ale i ten, kdo si smí zachovat určitou míru soukromí, nemá důvod lhát. Na to totiž často pozapomínáme. Čím jsou děti větší, tím víc bychom měli respektovat jejich potřebu nechat si něco „pro sebe“.

S něčím se nám prostě nemusí chtít svěřovat a vyzvídání by nebylo namístě. Možná se nám časem dcerka svěří, proč třeba nemluví s kamarádkou – anebo se to nikdy nedozvíme. Trvat na odpovědích je někdy na škodu.

Lhář musí poznat pravdu, upravit ji podle sebe a vymyslet a podat upravenou verzi tak, aby měl naději, že mu ostatní uvěří. Kdo smí říkat pravdu, ten lže jen zřídkakdy, zní známá poučka.

Přistižen při lži

Když přijdeme na to, že nám dítě lže, měli bychom reagovat klidně a rozumně, tvrdí odborníci. Především bychom měli dítěti vysvětlit, že lhaní ničí to nejdůležitější: důvěru. Neznamená to, že od této chvíle už dítěti nebudeme věřit ani slovo. Jen se můžeme dohodnout na nápravě a případných sankcích. Když nám osmiletý školák tvrdí, že si čistí zoubky, a my víme, že už několik dní je večer jeho kartáček suchý (a že omylem nepoužívá cizí, samozřejmě…), bude si napříště čistit zuby pod dozorem. Po dvou třech dnech mu zase můžeme dát šanci… „Představ si, že bych chtěla jít na celé odpoledne nakupovat a tobě bych řekla, že jdu jen vysypat smetí a hned jsem zpátky, jak by ses cítil? Myslíš, že bys mi příště zase věřil?“ Tak nějak můžeme menšímu dítěti vysvětlovat, že důvěra je základní podmínkou pro dobré vztahy mezi lidmi.

Když mluvíme o lhaní ve školním věku, neměli bychom ale malovat realitu úplně narůžovo. Samozřejmě se setkáme i se lhaním, které není zaviněno jen strachem z trestu nebo tím, že dítě nemá možnost prosazovat (přiměřeně) svoje představy a zájmy. Děti mohou bohužel lhát i z hlubších příčin a jejich motivace může být složitější. V takovém případě je důležité, aby okolí dítěte nezlehčovalo situaci a nepřijímalo jeho lži s jistou úlevou za skutečnost, ve snaze vyhnout se konfrontaci.

V mnoha rodinách se lhaní považuje za něco neslýchaného a nepřijatelného. Když pak rodiče zjistí, že jim jejich dítě lže, bývá to šok: „Lež je to nejhorší, co může být!“ Ale berme to s rozvahou a nepropadejme panice. Malé děti žijí na pomezí reality a fantazie – a lhaní těch větších bývá spíš výzvou k zamyšlení. Čestné slovo!

Názory k článku (5 názorů)
Děti (možná někdy) lžou, ale co teprve d... Jája 3.9.2012 11:50
*Re: Děti (možná někdy) lžou, ale co te... Etraska 3.9.2012 15:48
**Re: Děti (možná někdy) lžou, ale co ... Jája 3.9.2012 18:7
***Re: Děti (možná někdy) lžou, ale c... Etraska 3.9.2012 18:49
Mikuláš, Ježíšek, čáp…“ Jája 4.9.2012 13:44




Článek se vztahuje k období asi

Podobné články


Další od autora Rodná Kateřina >>


Vyhledávání článků podle věku

Fotky podle věku

Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.

Naše milovaná ---ADELINKA-----ADELINKAFilípekEliška 3.8.2010Naše ADÉLKA ve školce:-)(ve fialovém tričku)FotbalistaFotbalistaTo jsem pěkná čarodějka .....ADÉLKA.......Naše princezna AdélkaADÉLKA A PEJSEK

Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.

Přihlásit k odběru

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě

(C) 1999-2016 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.

Zajimavé odkazy:
   Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.