Nejen léky, ale i vlídné slovo léčí

Markéta Purkardová, která šest let docházela za svou vážně nemocnou dcerou Johankou, si myslí, že zdravotníci by se měli naučit dívat se na věc i z pohledu pacienta.

Na to, jak se u lékaře cítíme, má vliv nejen jeho profesionalita, ale také to, jak vystupuje, jak se k nám chová.

"Kvalitní komunikace je základem každého partnerského vztahu. Je úplně jedno, jestli jde o vztah lékaře a pacienta či o kolegy v práci nebo manžele. Myslím, že ve zdravotnickém prostředí je komunikace opravdu hodně důležitá, protože ovlivňuje naši psychiku. Stačí málo, vlídné, vstřícné slovo, které pacienta ‚podrží' a on pak má ke zdravotníkům větší důvěru. I léčba je pak úplně jiná, s pacientem se potom mnohem lépe pracuje," říká ředitelka Nadačního fondu Porozumění Markéta Purkardová.

Zajímalo mě, co se děje člověku, s nímž zdravotníci nemluví, nebo na něj mluví jen ode dveří a rychle. "Rozhodně to nevyvolává pocit důvěry. Jako pacient se v takovém případě stáhnu a necítím pocit bezpečí. Mám co dělat sama se svojí psychikou, necítím, že bych se nějak uzdravovala, že by mi bylo lépe. Hodně důležitý je především první kontakt pacienta se zdravotníkem. Stačí slušně a s úsměvem pozdravit, už tím se vytváří zdravý základ pro nějaký vztah. A to se týká každého oddělení. Také je potřeba pacienta dobře informovat. Někdy má lékař čas a může vysvětlovat, ale jindy tam tu informaci jen ‚prskne' a máte pocit, že lékař mluví čínsky a pacient maďarsky. Rozhodně se nedá říci, že by se v takové situaci pacient orientoval, spíše je z toho zmatený. Myslíme si, že by bylo dobré zavést institut ‚kontaktní sestry', která by byla přítomná při rozhovoru lékaře s pacientem a pak by všechny informace přeložila do ‚lidské' řeči. Kontaktní sestra je tu pro pacienta, může s ní mluvit tak dlouho, dokud situaci neporozumí, dokud nedostane všechny potřebné informace. Kontaktní sestra je ale v České republice zatím jen jedna, a to ve FN Motol," vysvětluje Markéta Purkardová. A zdůrazňuje, že i když je hodně důležité vytvářet partnerský vztah mezi pacientem a lékařem, nejsme na to u nás ještě příliš zvyklí. "Neměli bychom mít pocit, že zdravotník je někde nahoře, pacient je dole a nemá právo ani možnost se na cokoli zeptat. Někdy se neptá ze strachu a někdy proto, že na to ani nepomyslí. Ale my sami zodpovídáme za své zdraví. Lékař nám může dát možnosti, ale je na nás, co si vybereme. Stejně to platí i u rodičů hospitalizovaných dětí. I oni potřebují mít informace a možnost se rozhodnout."

Někdy mám dojem, že když si lékař oblékne bílý plášť, jako by vstupoval na pomyslný piedestal moci. Jistě že všichni lékaři nejsou takoví, ale všichni jsme se někdy s takovým setkali. "Lékařů, kteří takový syndrom nemají, si nesmírně vážím. Nejdůležitější je prožitek, skrze něj se dostáváme sami k sobě. Pokud je ale člověk odtržený od reality, neví, co se děje, jen těžko může pracovat sám se sebou. A jen těžko pak může k pacientovi přistupovat s pokorou a vcítit se do jeho situace. Jistě že zdravotník musí chránit sám sebe, aby u něj nenastal syndrom vyhoření," myslí si Markéta Purkardová. "Schopnost empatie má řada z nás ‚v sobě', víme, že laskavé slovo nás nic nestojí. Jsem přesvědčená, že se tahle schopnost dá naučit, pokud ale chceme. S tím by se podle mě mělo pracovat už na středních zdravotnických školách. Každý zdravotník by měl mít možnost si vyzkoušet, jak se cítí pacient. Až v kurzu bazální stimulace jsem si třeba uvědomila, že když ležím bez hnutí a mohu se dívat jen na jedno místo, je mi po deseti minutách úplně špatně, neorientuji se v čase, mohu mít i halucinace. Když si něco takového vyzkouší zdravotníci, možná pochopí, proč by měli pacienty polohovat, dávat jim do zorného pole nějaké podněty, které je samozřejmě třeba po čase měnit…" Zdravotník, který si něco takového nevyzkouší, může být v nemocnici dennodenně, ale nevidí, v jaké situaci se nachází člověk na lůžku.

"To jsem si uvědomovala i já. Šest let jsem docházela za dcerou do nemocnice – ten stereotyp vás úplně semele, nemáte od situace odstup. Mnohé věci mi v té době připadaly normální, a když se za nimi ohlédnu dnes, s ročním odstupem, vidím, že vůbec normální nebyly. Také si myslím, že málokdo se umíme podívat na věc i z pohledu druhé strany. Je potřeba sdělovat si navzájem, jak kdo situaci vnímá. Neměla by to být konfrontace, ale spolupráce," tvrdí Markéta Purkardová. Pokud máme málo informací, a když sebou musíme nechat vláčet, může to v nás vyvolat pocit závislosti. "Tak ale správný partnerský vztah nevypadá. Každý by měl být odpovědný za tu svoji část. Pokud ve mně zdravotník vyvolá pocit, že nejsem odpovědná za svůj život, je to chyba – já jediná jsem za něj odpovědná," říká Markéta Purkardová.

Spolupráce pomůže oběma stranám

Když se dítě ocitne v nemocnici, rodiče kromě strachu a obav cítí ještě pochyby o svém rodičovství. Nezanedbali něco? Neudělali někde chybu? Podle Markéty Purkardové by pomohlo, kdyby se rodiče mohli více zapojit do ošetřovatelské péče. "Pokud vás zdravotníci přijmou do ošetřovatelského týmu, máte pocit, že dítěti něco dáváte, že pro něj něco děláte. A také že jste dítěti v jeho situaci oporou."

Rodiče by též měli být přítomni většině vyšetření, které se dětem provádějí. "Samozřejmě jsou specifická vyšetření jako rentgen nebo magnetická rezonance, kam s dítětem nemůžete, ale u většiny vyšetření by rodič být měl. Dává tak dítěti pocit jistoty a bezpečí. Zároveň by rodič měl vždycky vědět, co se s dítětem bude dít. To platí ale i pro dospělé pacienty. Když nám zdravotník sděluje, co ‚bude', máme možnost se na výkon připravit. Ale když k vám někdo přijde, strhne z vás peřinu a píchne vám do zadku injekci, je to šílené. Stačí málo: ‚Teď ti budu dělat tohle, bude to trvat asi takhle dlouho. Možná to bude bolet.' A pak opatrně sundat peřinu, píchnout injekci, a je to. Není dobré chovat se rutinně, stereotypně. Lidské zacházení a individuální přístup tolik nestojí a hlavně se vyplácí – pacient je pak klidný, spolupracuje." Když jsem poslouchala, jak by měly probíhat běžné ošetřovatelské výkony, bezděčně se mi vybavila moje poslední návštěva kosmetičky. "Teď vám nanesu masku." "Za chvilku vám sundám tampony z očí." "Nelekněte se, mám trochu studené ruce." Průběžně mě informovala o tom, co mi bude dělat, a já jsem byla v klidu. Proč to jde na kosmetice a často to nejde v nemocnici? Je to tím, že v nás zdravotníci nevidí klienta? "Ono by stačilo, kdyby zdravotníci pacienta vnímali jako lidskou bytost. Sami nevědí, jestli jednou nebudou na druhé straně. Líbilo by se jim, kdyby z nich někdo strhl peřinu a začal jim ‚bez varování' něco dělat? Možná nevědí, proč by měli změnit přístup. Změna se ale vyplatí; když je pacient klidný, psychicky v pohodě, nemusí být nakonec v nemocnici ani tak dlouho. V našem těle se odráží to, co se nám děje v hlavě. A laskavý přístup nás nic nestojí."

Neztratit kontakt se sebou samým

Komunikaci zdravotníků s rodiči a větší otevřenosti nemocničních oddělení, například i rozvolnění návštěvních hodin, občas brání negativní zkušenosti některých zdravotníků s některými rodiči. Ano, lidé jsou různí, ale i s tím by profesionál měl umět pracovat. Je přece normální, že člověk, který úplně nerozumí situaci, v níž se ocitl, nebo je vystrašený, může reagovat útočně, působit zmateně a dezorientovaně, být hysterický a podobně. "Na to ale mají nárok. Zdravotníci by takové situace měli umět zvládnout. A také by v nemocnicích měly fungovat týmy odborníků různých specializací. Za šest let, kdy jsem docházela za dcerou, mi nikdo nenabídl pomoc sociální pracovnice, nikdo se neptal, jestli něco nepotřebuji, jestli si nechci promluvit s psychologem. Neříkám, že bych to využila, ale měla bych tu nabídku. Za ty roky, co jsem chodila za Johankou, jsem pochopila, že svému dítěti nejvíce prospěji pouze tehdy, když sama budu v pohodě. Že když jsem nervózní, nemá cenu, abych šla rovnou za ní, ale že je lepší, abych se na chvíli posadila v parku a za dcerou šla až tehdy, kdy mi bude dobře. I na tohle má rodič právo," říká Markéta Purkardová. Bohužel ani tohle někteří zdravotníci úplně nechápou. "Jak to, že ta máma není se svým dítětem. Jak to, že si někde pije kávu. Přitom sestřičky taky mají děti, i ony jsou maminkami. Tohle jsem taky moc nechápala. Říkala jsem si, jak se někdo, kdo má stejně staré dítě jako moje Johanka, může takhle chovat. Copak by chtěl, aby se někdo takhle choval k jeho dítěti? Je důležité uvědomit si, že veškeré pocity, které přicházejí s onemocněním nebo hospitalizací dítěte, jsou v pořádku, jsou normální. Každý prožíváme takovou situaci jinak a máme na to právo. A je i normální, když se cítíme jinak než další člověk v podobné situaci. Každý máme svůj životní příběh," pokračuje Markéta Purkardová. Pokud se zdravotník snaží naše pocity nějak bagatelizovat nebo nás neumí vyslechnout, je možné, že se sám podobných pocitů bojí.

Často se mluví o tom, že ve zdravotnictví není dost peněz. Souvisí s tím nějak přístup zdravotníků? "Myslím, že příčina malé motivace není v penězích. Když jsem docházela za dcerou do nemocnice, ptala jsem se sestřiček, jestli jsou finance důležité. A ano, jsou, ale do určité míry. Ale měla jsem pocit, že to není to hlavní. Když se jich však zeptáte, co by potřebovaly, často nejsou schopny odpovědět. Už nejsou v kontaktu samy se sebou, nevědí, co by je podpořilo. Se zdravotníky je potřeba pracovat od začátku, určitě by jim pomohla nějaká forma supervize, to by mělo být standardem," myslí si Markéta Purkardová. Zdravotníci bývají i přetížení, někdy má člověk dojem, že jsou rádi, že vůbec dýchají. Dalo by se s tím něco dělat? Někdy totiž kontakt s vyčerpaným zdravotníkem vede paradoxně k tomu, že se pacient sám snaží chovat empaticky a nějak lékaři či sestře "ulevit". "S tím jsem se také setkala. Pacient pak opečovává zdravotníka, což je vlastně postavené na hlavu. Dcera ležela na jednotce intenzivní péče. Myslím si, že dětská JIP je hodně zátěžové prostředí, a některé sestry tam pracují osmnáct dvacet let. To je nepředstavitelné. A jak taková zdravotní sestřička může fungovat? I kdyby se strašně moc snažila, musí být emočně nesmírně vyčerpaná, už těžko má z čeho dávat. Tohle je potřeba řešit, po třech pěti letech přejít na jiné oddělení a po čase se zase vrátit. Hodně důležitá je i motivace. Erudovaná staniční a vrchní sestra, které umějí se svými podřízenými pracovat, na nich hodně záleží. Musejí být dobré ve svém oboru, ale také to musejí být manažerky. Když vedení nenastaví nějaká pravidla a také samo nejde dopředu, vypadá podle toho i celý kolektiv," tvrdí ředitelka Nadačního fondu Porozumění.

Nadační fond Porozumění se snaží pomáhat na dětských klinikách a v Dětském centru při FTN. Fond se také věnuje výuce znakované češtiny pro širokou veřejnost, spolupracuje na projektu firemního dobrovolnictví, pomáhá Komunitnímu centru Motýlek – Sdružení na pomoc dětem s handicapy. Jednou z klíčových oblastí NF je snaha zlepšit komunikaci mezi zdravotníky a pacienty, resp. rodiči hospitalizovaných dětí. Cílem je dostat funkci "kontaktní sestry" do širšího povědomí a do sazebníku pojišťovny. Více na www.porozumeni.cz.