tisk-hlavicka

Nevlastní sourozenci: třaskavá směs

9.8.2012 Edwige Antier Portál 5 názorů

Máte oba z předchozího vztahu děti a myslíte si, že se hladce skamarádí?

Možná že ano, ale většinou je to alespoň zpočátku pro všechny spíš tanec v porcelánu. Jak situaci zvládnout s co možná nejmenší ztrátou nervů?

Měli byste vědět, že když vytváříte doplněnou rodinu s dětmi z obou stran, číhá na idylickém obraze („Děti si spolu budou výborně rozumět…“) množství nejrůznějších nástrah. Dokonce bych řekla, že samotný fakt, že má každý z partnerů děti, vytváří vysoce rizikovou situaci. Nic nemá silnější vliv na vznik krize a dohnání nového manželství k rozchodu než děti obou partnerů. Nejrůznější formy soupeření, žárlivosti, utrpení dětí a každého rodiče zvlášť představují ve vztahu nového páru opravdovou třaskavou směs. Každý své dítě chápe a brání nebo trpí tím, že nemůže chránit jeho citlivost, a nahromaděná zranění vyústí v hluboké krize. Zde jsou má doporučení napomáhající odminovat terén:

Urovnejte teritoriální problémy

Stejně jako ptáčata, i děti potřebují především přesně vymezit své teritorium. Jste-li žena, je zde osmdesáti- až stoprocentní pravděpodobnost, že vlastní dítě dostanete do své péče a že bude bydlet téměř po celou dobu u vás. Má tedy svůj pokoj celý pro sebe.

Jaké je však teritorium dítěte vašeho partnera, když k vám přijde na víkend? Jestli si smí pouze postavit tašku do rohu pokoje vašeho děcka a nemá žádný stůl nebo skříň, kde by našlo od poslední návštěvy své osobní věci, dá se snadno předpokládat, že nebude mít valnou chuť k vám chodit.

Nutně tedy musíte udělat všechno, co je ve vašich silách, aby partnerovo dítě mělo pokoj pro sebe, i kdyby se měly vaše vlastní děti podělit o jednu místnost.

V případě, že máte opravdu pouze jednu malou místnost, nacházíte se pochopitelně v dost choulostivé situaci. Pokuste se alespoň přidělit dítěti, které máte u sebe na víkend, nějakou skříňku a stůl se zamykatelnými šuplíky, které by pro ně představovaly jeho prostor, a když přijde, dbejte na to, aby mělo přístup do společného pokoje a nebylo přitom vystaveno nějakému ponižování ze strany vašeho dítěte. Na druhé straně to však neznamená, že by tomu mělo být naopak, že by mělo mít všechna privilegia a že by třeba ze žárlivosti nebo z potřeby provokace smělo dělat nepořádek v posvátných předmětech vašeho dítěte.

Mít možnost děti oddělit

Je proto neobyčejně žádoucí, aby každé dítě mělo své vlastní teritorium a vy jste děti mohli v případě konfliktu od sebe oddělit, aniž byste zjišťovali, co se stalo nebo kdo má vinu. Hledat předmět hádky bývá opravdu nejčastěji zbytečné, protože děti umějí velmi dobře manipulovat svými rodiči i rodiči nevlastními takovým způsobem, aby rodiče uvěřili, že daný spor vyprovokoval ten druhý. Nebývá vůbec možné zjistit, kdo kým manipuluje, aby se atmosféra uklidnila. Ideální je, když má každý svůj prostor; vysvětlete dětem, jakých nespravedlivostí byste se mohli nechtěně dopustit.

Pozor na časté přešlapy

Neváhejte a sdělte tomu vašemu, proč se vám občas může stát, že se o víkendu, kdy přichází dítě toho druhého, můžete zachovat nespravedlivě.

„Víš, nevídá tatínka často, tak se nediv, že na něj bývám spíš mírnější. Musím na něho dávat pozor, protože když je u nás, nemá u sebe mámu, a my na něj musíme být hodní.“

Nepoužívejte dítě vašeho partnera na hlídání mladších dětí. Často se totiž stává, že když vznikne po rozpadu staré nová rodina, dostane se vám toho štěstí, že máte s tatínkem miminko. U dítěte vašeho partnera, které k vám přichází na víkend, se někdy předpokládá, že si bude s malým hrát. Starší děti si mi však často stěžují, jak je malý nevlastní sourozenec obtěžuje, jak ho mají neustále v patách, kamkoli se hnou, a jak je ve všem napodobuje.

Pokud je například vašemu nevlastnímu synovi osm a vlastnímu jsou čtyři, neměli byste věřit tomu, že si při tak velkém věkovém rozdílu ti dva spolu „hrají“. Toho staršího může brzy začít unavovat, že má malého stále za zády a že ho malý napodobuje, zatímco rodiče si dávají siestu. Taková konfigurace je nechutná. O své malé dítě se musíte starat sami, hrát si s ním hry, které jsou pro ně vhodné, a stejně tak o to „velké“, jemuž budete navrhovat činnosti odpovídající jeho věku. Kromě toho však přece existují příležitosti, při nichž se zabaví obě děti, například když je vezmete s koly do parku.

Musíte zabránit, aby se mladší stále věšel staršímu na paty, proto musíte dbát na to, aby velký nevyužíval mladšího k vykonávání podřadných činností...

Pozor na projevy rivality související s prosazováním vlastní autority. Starší bývají často k mladším velmi tvrdí. Chovají se autoritativněji než rodiče. Proto musíte zabránit, aby se mladší stále věšel staršímu na paty, proto musíte dbát na to, aby velký nevyužíval mladšího k vykonávání podřadných činností: „Dojdi mi pro kolu… Tu kazetu si teď pustit nemůžeš, protože se právě dívám na film…“ atd.

Ale nejbolestnější je pro děti srovnávání s druhými. Když si váš partner uvědomí, že jeho syn ve škole nedrží krok s ostatními žáky, že má větší potíže s učením než ten váš, může to zasadit ránu jeho ješitnosti a hrozí, že začne mít spoustu výhrad vůči vašemu vlastnímu dítěti. Je třeba uvědomit si možnosti takového vzájemného soupeření a mluvit o tom velmi otevřeně s jeho rodičem. Doufám, že mu budete moci dát do ruky tuto knihu, konkrétně odstavce týkající se zraňujících poznámek na adresu partnerova dítěte, jež jsou naprosto nepřijatelné.

Kámen úrazu: různě nadané děti

Ze zkušenosti vím, že když mají dva nevlastní bratři nebo nevlastní sestry přibližně stejného věku velmi rozdílný prospěch ve škole, rodič toho méně nadaného dítěte má často tendenci ponižovat dítě s většími schopnostmi, aby tak posílil vlastní rodičovské ego. Tato tendence má na úspěšné dítě destruktivní vliv a dítěti, které problémy, nepřináší zhola nic. Proto je třeba si toto chování uvědomit a vystříhat se ho. Úcta, jsme povinováni vůči partnerovu dítěti, se musí projevovat v našem obdivu k jeho úspěchům.

Pokud mu pomáháte s úkoly a jde vám to spolu snadněji, než když se učíte se svým potomkem, neponižujte ani jeho (raněný rodič má často tendenci chovat se způsobem připomínajícím pendlovky: jednou se necitlivě dotkne toho nadanějšího, aby zapomněl na neúspěchy vlastního dítěte, jindy zase z bezradnosti vyčiní tomu vlastnímu, že nic neumí).

Co když se neučí stejně dobře?

Když mají děti velmi rozdílný prospěch, je třeba dát se více směry - předně dál chválit to, jemuž se daří, a také se podívat, proč má to druhé menší úspěchy.

Může to být věc:

  • organizace jeho přípravy do školy, která má upadající tendenci; v tom případě si o tom budete muset promluvit se svým partnerem a pokud možno i s druhým rodičem;
  • nebo jsou tu specifické potíže: dyslexie, hyperaktivita, problémy se soustředěním apod. K jejich zjištění bude nutný pohovor rodičů s učiteli, který eventuálně vyústí v konzultaci s pediatrem nebo psychologem a ve specifický přístup k přípravě na vyučování. Pokud tyto strategie selžou, je třeba si vzpomenout na slova známé psycholožky Francoise Dolto, že „každé dítě má na něco buňky“, a umožnit mu zjistit, pro co má nadání. Je možné začít tím, že mu navrhnete, aby se účastnilo činností, které škola nabízí v podobě kroužků a nepovinných předmětů (sport, umělecké disciplíny, práce na počítači). Existuje přece tolik příležitostí, které pro dítě znamenají možnost, aby projevilo svou osobnost.

Znovu však opakuji, že dítě, které má potíže, si zaslouží pochopení. Chceme-li, aby dělalo pokroky, je zcela zbytečné snižovat úspěchy toho schopnějšího.

V každé rodině lze snadno sledovat různé druhy soupeření, avšak v značně rozjitřené podobě se s nimi setkáváme zejména mezi nevlastními bratry a sestrami.

Vedle výzvy k obezřetnosti však musím konstatovat, že se setkávám i s takovými nově vytvořenými rodinami, kde se nové sourozenecké vztahy vydařily a jsou tak silné, že i když se nové manželství rozpadne, nevlastní bratry a sestry dál pojí hluboké citové vazby, nepřestávají se stýkat ani v době, kdy už studují, a dál se vzájemně považují za sourozence, ačkoli nemají společnou ani kapku krve. To dokazuje, že tyto děti si mohly mezi sebou vytvořit pouta překračující vzájemnou lásku mezi rodiči. Nepomíjející sourozenecký cit je však možný pouze tehdy, když se každé z dětí setkávalo s ohleduplností ze strany svého okolí, jeho velkou tolerancí a hlubokou úctou.

Ukázka z knihy Edwige Antier Dítě toho druhého, vydal Portál 2005.

Názory k článku (5 názorů)
Ano, ale.... Simča, dcery *1988 a 1997 9.8.2012 8:5
*Re: Ano, ale.... sun 15 9.8.2012 16:51
**Re: Ano, ale.... Girili 9.8.2012 17:22
*Re: Ano, ale.... Girili 9.8.2012 17:21
toto plalí u vlastních sourozenců BlankaRyb 13.8.2012 13:15




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.