Co nebude uklizené, vyhodím

A ono to tak krásně zabírá, alespoň na menší děti. Přesto se domnívám, že takto by rodiče se svými dětmi v žádném případě zacházet neměli.

Začněme modelovou situací ze světa dospělých. Záměrně až trochu nevkusnou a přitaženou za vlasy. Manžel říká manželce: "Miláčku, dnes večer se budeme milovat." Ona na to že se jí to nehodí, má kupu žehlení a v televizi bude oblíbený seriál. Načež on se ("spravedlivě") rozlítí, že takhle už je to aspoň pátý den v řadě a buď "něco bude" nebo půjde do nevěstince. Můžeme spekulovat, jak by se to odvíjelo dál, pravděpodobnější než submisivní "Tak dobrá." je spíš "No to by sis mohl zkusit!"

Co to má společného s titulkem článku? Hodně. V obou případech je na začátku legitimní požadavek (uklízet / milovat se) který je z nějakého důvodu nenaplněn. A v obou případech je tlačeno na dosažení původně legitimního cíle vydíráním.

S dětmi to funguje, že? Po několika dnech proseb a výhrůžek se rodič rozhodně že je třeba být "důsledný" a řekne onu kouzelnou větu: "Co nebude do půl hodiny uklizené, vyhodím." A ono to magicky zafunguje (alespoň u menších dětí). Rodič, povzbuzen úspěchem metody ji začne uplatňovat opakovaně a hojně. Co je na tom tedy špatně, když to tak pěkně zabírá a pokojíček je mnohem uklizenější než předtím?

Jedná se o klasické ovládání strachem, popsané již Machiavellim (zdroj Wikipedia: "Management by fear"). Dítě se nerozhodne uklízet, protože by chtělo (to chce opravdu málokteré) nebo pociťovalo, že by mělo (ať již proto že "nepořádek je špatný" nebo pro radost mamince / tatínkovi). Podnětem je jen a pouze strach o oblíbené hračky a obava agrese ze strany dospělého (vyhození hraček). Představa ztráty autíčka nebo pastelek má přitom stejný emoční náboj jako pro dospělého ztráta skutečného auta či televize.

Důsledky jsou devastující. U dítěte se buduje úzkost (z obavy o věci, "co když někde něco zas zapomenu a maminka/tatínek to vyhodí") a frustrace (jako u každého, kdo je závislý na silnějším jedinci, který s ním jedná z pozice síly).

Kdyby dítě přišlo se slovy "Půjč mi mobil nebo ti ho vyhodím do popelnice!" určitě by to málokterý rodič hodnotil jako vhodné chování. Jenže ono to má hodně společného: "Chci/potřebuji, aby sis uklidil (půjčit mobil), jinak hračky (mobil) skončí v popelnici!" Můžete namítnout, že je přeci velký rozdíl mezi chtěním hrát si s mobilem a potřebou uklízet, ale nezralá dětská osobnost nedokáže tento rozdíl rozlišit.

Krom destrukce vztahů v rodině tato taktika nevede ani k budování pozitivních návyků. Jakmile se teenager dostane ze sféry vlivu rodičovstva, dostaví se u něj úleva - "Konečně už si nemusím uklízet a nikdo mi to nebude vyhazovat!" Zpráva o tom, že chaos je špatný, byla zcela přebita hrůzou z potenciální ztráty věcí. Koneckonců, pokud tuto kouzelnou větičku používáte dost dlouho, jistě jste si už všimli, že přeci nic jiného nezabírá. Zcela pochopitelně, uklízení je u dítěte pevně spojené s negativním emočním prožitkem, takže se mu podvědomě vyhýbá.

Po mnoha odstavcích toho,, co nedělat určitě bažíte po tom, ať vám chytrák, co napsal tento článek, taky sdělí, co dělat. Rozhodně neradím rezignovat na nepořádek! Jako u všeho ostatního - stanovte si pravidla pro úklid a kde je tolerovaná hranice nepořádku. Je jen na vás a vašem výchovném stylu, jak přísná budou. A pak je dodržujte, komentujte určitě víc, co se povedlo než to, na co se zapomnělo. A taky si uvědomte, že v roce 2030 bude jedno, zda jste měli v srpnu 2012 doma uklizeno. Dokonce bude jedno, jestli jste měli celý rok 2012 a 2013 doma docela brajgl. Ale bude sakra důležité, jaký vztah máte se svou dcerou / synem a zda jsou oni v pohodě nebo si nesou v sobě stresy z dětství.