Integrace nevidomého dítěte v mateřské škole

Ochota pomoci by nestačila, je potřeba notná dávka pedagogické tvořivosti a velké nasazení. Ale stojí to za to.

Tomáš Rybařík se narodil s atrofií zrakového nervu, nevyvinul se mu nerv propojující oko a mozek. Jeho maminka Renata Rybaříková říká, že o integraci stáli především proto, aby Tomášek neztratil kontakty s dětmi ze svého okolí. „Nechtěli jsme, aby doma do budoucna neměl přátele. Tomáš je navíc docela soutěživý a se zdravými dětmi vše stíhá.“ Bez pomoci Střediska rané péče a SPC Litovel a také bez vstřícnosti mateřské školy ve Velkém Týnci by to šlo podle jejích slov těžko.

Mgr. Marcela Zajícová ze školky ve Velkém Týnci, kam Tomášek tři roky docházel, říká, že poté, co Tomáškovi rodiče podali žádost o přijetí nevidomého dítěte do mateřské školy, začali spolupracovat se Speciálněpedagogickým centrem pro zrakově postižené v Litovli. „Pracovníci SPC pomohli zajistit asistentku pedagoga. Integraci také předcházela žádost o navýšení finančních prostředků na asistenta pedagoga. Před začátkem školního roku se chlapec společně s maminkou přišel do školky podívat, ukázali jsme si třídu, hernu, umývárnu, WC, šatnu a zahradu mateřské školy. Ve třídě, do které chlapec docházel, jsme neprováděli žádné větší úpravy – pouze jsme na židličku, skříňku a háček na ručník zavěsili malého plyšového medvídka, aby si chlapec své místo lépe poznal (měl značku medvídka),“ vysvětluje Marcela Zajícová. Dodává, že mateřská škola spolupracovala se Speciálněpedagogickým centrem pro zrakově postižené v Litovli. „Konzultace ochotně poskytovala Mgr. Veronika Růžičková, Ph. D., z Ústavu speciálněpedagogických studií Univerzity Palackého v Olomouci. Zejména na začátku integrace nám informace poskytly také pracovnice Střediska rané péče pro rodiny s dětmi se zrakovým a kombinovaným postižením v Olomouci, se kterým rodina spolupracovala do nástupu chlapce do mateřské školy. Nesmím samozřejmě opomenout výbornou spolupráci s rodiči dítěte.“

Začátek byl náročný

Mnohé děti mají na začátku docházky do mateřské školy adaptační problémy. Nevyhnuly se ani Tomáškovi. „Nejtěžší bylo překonat počáteční adaptační problémy dítěte. Chlapec vyrůstá v malé vesnici. Najednou se dostal do třídy plné někdy i plačících dětí. Hluk a nové neznámé prostředí udělaly své. Po téměř dvou měsících se nám však podařilo adaptační problémy překonat. Chlapec chodil do školky rád, našel si zde nové kamarády, kterým byl rovnocenným partnerem. Žádný problém ve vztazích s ostatními dětmi se po celou dobu docházky nevyskytl,“ vzpomíná Tomáškova učitelka. Renata Rybaříková doplňuje, že Tomášek chodil od začátku na celý den.

Jak nevidomé dítě zvládalo pobyt mezi vidícími vrstevníky? Mělo asistenta? „Ve třídě pracovala po celou dobu docházky dítěte do MŠ asistentka pedagoga na plný úvazek.“

A co zdravé děti na přítomnost nevidomého kamaráda? „V mateřské škole máme třídy rozděleny podle věku dětí, chlapec tedy chodil celé tři roky do třídy se stejnými kamarády. V nejmladším oddělení děti příliš nechápaly, co znamená ‚nevidět‘. Snažili jsme se jim si tuaci přiblížit pomocí her (poznej se zavřenýma očima hračku, kamaráda), vysvětlovali jsme dětem, že i když chlapec nevidí, dokáže si věci ‚prohlédnout‘ pomocí ručiček a podobně. Postupně však děti přirozeně poznávaly, že nevidomý chlapec dělá některé věci jinak. Zejména si všímaly toho, že chlapec si věci osahává. Během času ostatním dětem nepřišlo nic zvláštního na tom, že jejich kamarád nevidí. Když chtěly nevidomému chlapci něco ukázat, řekly prostě ‚podívej‘ a vložily mu do rukou daný předmět. Když se dětí nevidomý chlapec ptal, kde je lego, vždy mu ochotně ukázaly, dovedly ho k danému místu. Přirozeně vycítily, že nestačí říct ‚tam‘ a ukázat. Líbila se mi situace, kdy jsem dětem vyprávěla příběh, během kterého jsem změnila hlas a mluvila jako medvěd. Kamarád, který seděl vedle nevidomého chlapce, mu hned, zcela automaticky řekl: ‚To není opravdový medvěd, to jen paní učitelka změnila hlas.‘ Některé děti Tomáška obdivovaly, že i přesto, že nevidí, dokáže se bez problému obléknout, najde si hračku, nají se a podobně. Některé děti, zejména ‚holčičky-pečovatelky‘ chlapci pomáhaly například se sebeobsluhou. Stalo se však, že jsme jejich pomoc časem museli ‚korigovat‘, nejraději by za chlapce udělaly vše (včetně krmení),“ popisuje Marcela Zajícová, jak se Tomášek zapojoval mezi své kamarády ve školce.

Zajímalo mě, jestli se Tomáškova maminka nebála, že se chlapci mezi vidícími a třeba i trochu divočejšími dětmi ve školce něco stane. „Naopak. Báli jsme se, aby Tom neublížil někomu kolem sebe, a zpětně můžeme prohlásit, že i tato myšlenka byla absolutně scestná,“ říká Renata Rybaříková.

Všechno dělal s námi

Může dítě, které nevidí, kreslit nebo malovat? Mohl se Tomášek zapojit do všech činností, které se ve školce děly? „Chlapec se zapojoval vždy do všech činností. Velmi rád měl kreslení a jiné výtvarné aktivity, při nichž mu pomáhala asistentka. Také se zapojoval do činností, které kvůli svému zrakovému postižení nemohl zvládnout. Bylo by nepřijatelné, kdyby učitelka řekla: ‚Teď budeme procvičovat barvy, ty s námi hrát nebudeš.‘ Mezi oblíbenou činnost patřila hra, při níž děti, které na sobě měly určitou barvu, plnily úkol. ‚Děti, které mají na sobě červenou, vyskočí.‘ V takovém případě asistentka řekla chlapci: ‚Máš na sobě červené tričko a modré tepláky‘ a chlapec se do hry zapojil naprosto bez problému. Při hře Čáp ztratil čepičku barvy hledala asistentka (nebo kamarád), která chlapce na místo dovedla. Nad takovou situací se nikdo nepozastavoval,“ říká Marcela Zajícová. Dodává, že při vycházkách chodil z důvodu bezpečnosti za ruku s kamarádem i s asistentkou. „V nejstarším oddělení některé děti zvládly chlapce upozornit na překážky (pozor schod). Chlapec se účastnil vždy všech výletů spolu s ostatními dětmi. Nikdy jsme neměli problém se na výletech domluvit, aby si chlapec vystavované věci osahal. Vždy se také účastnil divadélek. Každý měsíc jsme navštěvovali pásmo pohádek v kině. Při pohádkách, ve kterých se nemluvilo, doplňovala potřebné informace asistentka. Při návštěvě kouzelnického představení chlapci také ‚tlumočila‘ asistentka.“

Byl ve školce čas na věci, které dítě s těžkou zrakovou vadou potřebuje? Například trénink orientace v prostoru, hmatová cvičení. „Vzhledem k tomu, že ve třídě pracovala asistentka pedagoga na plný úvazek, nebyl problém, aby s dítětem kdykoli během dne prováděla individuální speciálněpedagogické činnosti. Buď s chlapcem pracovala ve třídě během ranního scházení dětí, nebo si chlapce vzala do sborovny, kde procvičovali činnosti, na něž je zapotřebí se více soustředit (seznámení s šestibodem, Pichtovým psacím strojem) nebo které vyžadují klid (sluchová cvičení).“

Integrace obohacuje všechny zúčastněné

„Myslím, že největším přínosem integrace je obohacení všech stran, které se integrace účastnily. Mám na mysli zejména děti, rodiče, učitele i veřejnost kolem mateřské školy,“ vysvětluje Marcela Zajícová. „Přínosem byla pro Tomáška – vyrůstá se svými vrstevníky z vesnice (integrace pokračuje i na základní škole), se kterými bez problému udržuje kamarádské vztahy. Není tak vytržen ze svého nejpřirozenějšího prostředí. Přínosem byla i pro ostatní děti v mateřské škole – v nejranějším věku se setkaly s kamarádem, který není úplně stejný jako ony. Myslím si, že jakoukoli jinakost budou přijímat mnohem snáze než děti, které si takovou zkušeností neprošly. Přínosem byla pro rodiče nevidomého dítěte – docílili, aby chlapec vyrůstal v tom nejpřirozenějším prostředí. Přínosem byla pro rodiče ostatních dětí – někteří se možná poprvé dostali do kontaktu s nevidomým dítětem, poznali, že chlapec je pro jejich děti rovnocenným partnerem. Přínosem byla pro učitele mateřské školy – přes počáteční obavy z integrace učitelky poznaly, že vše mělo smysl. Přínosem byla pro veřejnost – často jsem se setkávala s pozitivními ohlasy na integraci nevidomého dítěte, které není separováno od ostatních, vidících kamarádů. Mnohdy také veřejnost netušila, že nevidomý chlapec ‚může‘ chodit do běžné školky, a toto zjištění brali velmi pozitivně,“ shrnuje pozitiva integrace Marcela Zajícová.

A v čem vidí přínos integrace Tomáškovi rodiče? „Tomášek vyroste a pak bude mít v místě bydliště své přátele, v dospělosti se bude mít kam vracet. Je jasné, že jednoho dne si bude muset domov vytvořit podle vlastních představ, ale proč mu neumožnit ‚normální‘ dětství,“ říká Renata Rybaříková. Dodává, že Tomášek v tomto školním roce nastoupil do školy. „Podařilo se, že s Tomem do první třídy přešla i jeho asistentka, která ho opravdu vede správným směrem. Naše vize se začíná plnit – jeho kamarádi ze sousedství ho pořád berou za kamaráda jak ve škole, tak ve volnočasových aktivitách.“ Úspěšná integrace podle ní stojí spoustu práce. „Je to boj. Ale ne s větrnými mlýny. Když vidíte, jak se učí číst v Braillově písmu a zároveň se pokoušíme o klasickou abecedu, tak je to mnohdy dojemné a povznášející,“ uzavírá Renata Rybaříková.