Z cesty! Uklízím!

Žít v nepořádku určitě nikdo nechce. A zvlášť když přijdou děti, je čistota důležitá. Ale všeho moc škodí. I uklízení, smýčení, cídění, dezinfikování a urovnávání…

Není úklid jako úklid. Takový ten obyčejný, kdy jednou za týden vezmete lux, kýbl a hadr a zbavíte byt rizika, že se utopí v prachu, je normální. Když si pořídíte děti, uklízíte častěji – prostě proto, že děti sem tam něco vylijí, vysypou nebo se nedá projít přes hromady hraček.

I to je úklid. Urovnávání, přerovnávání, hledání správného místa pro určité věci.

A také ten je v rozumné míře potřeba, abyste se doma vůbec hnuli. Ale co když je u vás někdo posedlý pořádkem a čistotou? Co když úklid ve vaší domácnosti nabyl extrémní podoby?

Ženské prokletí

Mnohem častěji tím bývají stižené matky, jež se ve snaze poskytnout dítěti nejlepší zázemí a domov a ochraňovat jej dostanou do šíleného extrému a nesnesou ani smítko na stole, ani drobek na zemi pod ním, neustále naklepávají polštářky a hlídají, aby se dítě nepohybovalo doma ani venku v něčem, co má na sobě jen náznak špíny. Takovou ženu totiž děsí spousta věcí.

Třeba domněnky, že její dítě by mohlo být ze „špíny“ nemocné, někdo by ji mohl pomluvit jako matku neschopnou udržet pořádek, nebo se může například obávat, aby místo slušného člověka náhodou nevychovala nepořádníka… Ale to je jen zlomek motivů, jež ji k neustálému uklízení vedou. V jeho počátcích je určitě výchova k pořádku z jejího vlastního domova – pro každou mámu i domácnost totiž znamená „mít uklizeno“ něco jiného.

Někde se musí lesknout i poslední čajová lžička, jinde stačí, když se na podlaze neválí kupa špinavých ponožek. A některé teorie praví, že se na míře pořádkumilovnosti hodně podepisuje i (ne)klid na duši dané maminky. Čím méně je v pohodě a jistá si sama sebou, tím víc se snaží mít naklizeno a srovnáno aspoň všechno kolem sebe. „Ano, toto spolu opravdu úzce souvisí. Pokud v sobě takové maminky cítí zmatek, stres, může je uklidňovat vyleštěná, takřka sterilní domácnost, v níž má každá věc své místo,“ potvrzuje Mgr. Ivana Vlková, psycholožka a speciální pedagožka (www.predskolnipripravka.cz).

Partnerská (ne)rovnováha

„Záleží také na tom, jaký je partner takové uklízecí maminky. Šlape jí na paty puntičkář, nebo má vedle sebe benevolentního chlapa, který na pořádku netrvá? Jedno i druhé může způsobovat přehnané uklízení. V prvním případě se může žena snažit partnerovi vyhovět, v tom druhém po něm zase zuřivě uklízí a snaží se dohnat to, co on by podle ní měl dělat sám. V každém případě jsou i toto vlivy, které mohou mít za důsledek přehnané uklízení. Jak můžete vidět, často je v tom nikoliv vlastní přesvědčení, ale touha po klidu v domácnosti!“ vysvětluje Mgr.

Ivana Vlková s tím, že žádaný klid se žel bohu dostavuje jen zřídka: „Ať má přehnané představy o pořádku maminka sama o sobě nebo je k nim dotlačena partnerem, pohoda domácího krbu se tím nenavyšuje. I když je jedním z cílů. Naopak rostou negativní emoce – napětí, strach z hodnocení partnera nebo návštěv, stres z neustálého, nikdy nekončícího uklízení.“

Očima dítěte

To, jaká atmosféra panuje doma, samozřejmě ovlivňuje i ty nejmenší. Jich se všechno, co se doma děje, dotýká vlastně nejvíce. „Už kolem čtvrtého roku intenzivně vnímají, na čem se u vás lpí, co mohou, nemohou, kvůli čemu se maminka zlobí, co se smí nebo nesmí. Úklid nevyjímaje,“ konstatuje Mgr. Ivana Vlková s tím, že je sice důležité vštípit dítěti jeho povinnosti a vymezit ho vůči prostoru, v němž žije, ale vše má své meze. A dodává: „Právě vymezování hranic se týká zajímavá kniha Nepořádek, kterou mohu jen doporučit. V ní se velmi pěkně popisuje, jak se chovat a pečovat o prostory společné, s čímž velmi úzce souvisí vnitřní spokojenost daná vzájemným respektem nebo úzkost způsobená omezováním jednoho či více členů domácnosti. Je to báječná příručka, která vám ukáže, jak nevychovat kvůli požadavkům na úklid neurotického, úzkostlivého tvora, který se bude těšit na jediné – až vás opustí.“

Naklizená budoucnost

O to jde vlastně především – uvědomit si, že svým extrémním přístupem formujete budoucí bytosti. Že děti v rámci tzv. sociálního učení se vstřebávají každou událost, rituál nebo požadavek, který se u vás doma zabydlí. A nesou si je dál do života. Ať už jako trauma, nebo vzor chování. „Právě my vytváříme dítěti vlastním příkladem normu, ukazujeme mu, co je pro nás důležité a jak by to mělo vypadat. Pak se přidávají zkušenosti z jiných domácností – babiček, tetiček, kamarádů, a dítě samo vyhodnocuje, co vnímá jako nejlepší. Přesto bych si dala pozor na přílišnou pořádkovou diktaturu. Znám totiž případ ženy, která má stabilně u postele vysavač. Co kdyby se náhodou objevila ve dveřích její máma a načapala ji, že si jen tak leží? Máma-pedant v ní totiž vypěstovala pocit, že jen při úklidu člověk něco koná a je to prospěšné. Tato žena si už od dětství nese celým životem úzkost z,pofl akování´ v extrémní formě a dál ji předává i svým dětem,“ popisuje Mgr. Ivana Vlková.

Stopy na duši

Kromě toho může mít ale váš nadměrný požadavek na úklid i jiné následky. Není to jen riziko neurózy, přenesení nadměrných uklízecích tendencí na další generaci. Hrozí totiž, že si tím dočista pokazíte vztahy s potomky, které by jinak mohly být pohodové.

Když se totiž na někoho v čemkoliv moc tlačí, dotyčný logicky utíká – to je ono předčasné opouštění rodného hnízda. V opačném případě, kdy potomek používá domov jako příslovečný mamahotel, nepociťuje vůči náročnému „strážci pořádku“ ani tak vděk jako spíš despekt. Potomek pod drobnohledem se pokouší o odpor, jsou z toho jen vyostřené hádky a výsledek… pomyslné jizvy na celý život. Otázkou je, jestli za ně ten chvilkový pocit „konečně uklizeno“ stojí.