Rodinné setkání nemusí být nuda

Zvlášť, když strýc s tetou mají zanedlouho kulaté výročí svatby - o pravidelných návštěvách u rodičů ani nemluvě. Rodinná setkání však nemusejí být jen nudná povinnost, kterou je třeba absolvovat.

Povinnost je něco jako svěrací kazajka, ne moc dobře se v ní dýchá. Není divu, že „povinné“ návštěvy dopadnou většinou nevalně. V povinnosti není obsaženo tolik lásky jako v prostém „chtění“. Proč se sami dobrovolně takovou kazajkou sešněrováváme místo toho, abychom na celou záležitost začali nahlížet uvolněněji? Co činí z rodinných návštěv to nejvíce problematické? Je to skutečně to, co náš příbuzný řekl, udělal nebo neudělal, nebo to jsou spíše pocity, jaké v nás vzbuzuje naše hodnocení druhých?

Významný psycholog 20. století Carl Gustav Jung řekl, že na co se soustředíme, to se zvětšuje. Nebo použil ještě jiná slova: „Čemu odporujeme, to přetrvává.“ Máme tedy na výběr - buď se soustředíme na to, co se nám na našich příbuzných nelíbí, budeme o tom přemýšlet, budeme o tom hovořit a budeme příště očekávat opět jen to, co nám na nich vadí. Ejhle, příští rodinné setkání se kupodivu zopakuje ve stejném duchu. Opět jsme naštvaní, máme zkaženou náladu a vůbec jsme tam vlastně neměli chodit.

Máme však na výběr ještě druhou variantu - budeme si všímat toho, co se nám na druhých líbí, co na nich můžeme ocenit a obdivovat. Zastavíme tak koloběh potvrzování si a zvětšování tchánových či tetiných nedostatků ve vlastních očích. Přestaneme se zabývat tím, kým by měl dotyčný být a není, co by měl dělat a nedělá, a co by mohl dokázat, ale je tak líný nebo neschopný, takže to nedokáže. Co by se stalo, kdybychom si prostě všímali pouze toho, co nám imponuje a co dokážeme upřímně ocenit? Určitě bychom začali mít lepší pocit. A možná bychom si návštěvu i trochu užili a možná bychom se na tu další začali vlastně i těšit. Pro psychohygienu rodinných vztahů je klíčové přestat druhé kritizovat, hodnotit a posuzovat. Většinou si myslíme, že víme lépe, co by měl náš strýc nebo teta dělat jinak. Chceme, aby naše děti naplňovaly naše představy. Babičky a dědové jsou tací a makoví. A málokdy si uvědomujeme, že kritika je špatný stmelovač vztahů a že pokud máme potřebu tolik kritizovat, souvisí to hlavně s naší vlastní nespokojeností. V našem světě jsme zvyklí svalovat to, jak žijeme, na okolnosti nebo na druhé. Považujeme se za bezmocné cokoliv změnit, tedy i naše zaběhnuté rodinné vazby. Tady lze společně s Arthurem Schopenhauerem vykřiknout, že mnoho limitů, které si sami klademe do cesty, považujeme za limity okolního světa. Pokud budeme k sobě přistupovat s láskou a respektem, budeme tak snáze přistupovat i k druhým. Pokud jsem spokojený sám se sebou a se svým životem, přirozeně nechávám být druhé tím, kým jsou.

Co tam budeme dělat?

Lepší než babičku nechat vyjmenovávat, co měla za celý týden k obědu (jde nám přece o její zdraví!), je vzít ji na procházku. Na čerstvém vzduchu přijdeme všichni na příjemnější myšlenky. Také máme možnost povídat si o psíkovi, který nás právě očichal, nebo opětovat dětský úsměv nebo jen zkrátka obdivovat to, co je kolem nás.

Pokud z jakéhokoli důvodu nechceme nebo nemůžeme společně vyrazit ven, ať už na procházku, nebo do kavárny, pak je mnoho možností, jak si návštěvu zpestřit. Být tím aktivním článkem rodinné návštěvy je nejlepší prevencí proti nudě a otrávenosti, až naštvanosti: Pohovořit nad fotkami o starých zážitcích, zavzpomínat na ty milované, kteří již s námi nejsou, přečíst nějakou pasáž z knihy, která nás v poslední době oslovila, zahrát si stolní nebo společenskou hru. A už jen samotnou volbou témat můžeme průběh návštěvy směřovat tam, kde se cítíme dobře. Jak říká psycholog Thomas Moore ve své Knize o lásce a přátelství, existují v našich životech truhly, které by druzí neměli otevírat. Ničemu neslouží nahlížet jejich obsah. A tak nechme truhly zavřené, a naopak se bavme o věcech, které v nás vzbuzují pocit klidu a radosti. Thomas Moore nás i v jiných svých knihách nabádá k humoru. Apeluje na nás, abychom se nebrali tak vážně, abychom nebrali druhé tak vážně a abychom nebrali celý život tak vážně. Úlevné kouzlo humoru jistě známe každý sám ze své zkušenosti, proč si ho nedopřát i na rodinném setkání?

Pokud se rodinné návštěvy odehrávají v láskyplném duchu, představují pak rituály dodávající pocit soudržnosti a nevykořeněnosti. Zvláště pro děti se stávají velkou inspirací pro jejich vlastní budoucí rodinný život. Podle rodičů nemusí být sice pro děti dědečkovo nadávání na politiku to pravé, ale ony se tím také učí. Mohou se učit vzájemné toleranci a důvěře. A také se tím učí rozeznávat své životní vzory, co by se jim v jejich životě líbilo a co ne. Co by dělat chtěly a nechtěly. Setkávání s příbuznými je tak obohacuje.

Aby si neřekli…

Co si o mě rodina pomyslí? Musím se chovat tak a tak a musím říkat jen to, co si myslím, že chtějí slyšet, a pak je snad uspokojím. Pak snad konečně budou šťastní. Takové smyčky si sami pouštíme v hlavě a stylizujeme se do člověka, o kterém předpokládáme, že ho příbuzní přijmou. Ale každý své štěstí musí najít prvotně v sobě. Dokud v sobě nenajdeme odvahu být sami sebou, být přirození, neuhýbat, neschovávat se, nevymlouvat se, pak se těžko můžeme cítit dobře. Pak můžeme těžko vytvářet spokojené rodinné vztahy plné uznání, porozumění a podpory.

Na téma rodinných vztahů jsem krátce hovořila s Michaelou Podanou, ředitelkou Agentury Motivace, jejímž poselstvím, jak ona sama říká, je zdůrazňovat význam rodiny a lásky pro smysluplný život. Ve své agentuře pracuje převážně s lidmi středního a staršího věku a vždy je motivuje k laskavým rodinným vztahům, ať už k jejich vnoučatům, dětem či rodičům. Čerpá ze své vlastní bolestné zkušenosti, kdy ztratila maminku, když jí bylo třináct let. „Na střední škole jsem se vždycky zlobila na své spolužačky, když ošklivě mluvily o svých maminkách. V pubertě si myslely, že rodiče ničemu nerozumí a že jsou staří a pro jejich život nedůležití. Snažila jsem se jim otevřít oči, aby si uvědomily, že v rodičích mají ohromný dar. Mám úžasného tatínka, ale maminka mi přece moc chyběla. Pouto k rodičům je podle mého názoru jedno z nejsilnějších, a to by se mělo také odrážet v našich životech. Rodiče nám od malička věnují čas ve dne v noci, a i když se staneme dospělými a samostatnými, jsou neustále s námi ve svých myšlenkách a v přání toho nejlepšího. Myslím, že my děti bychom jim měly lásku a péči, kterou nám rodiče věnovali v našem dětství, oplatit stejnou měrou ve chvílích, kdy oni naopak více potřebují nás.“

Každý na rodinné vztahy pohlížíme z vlastního úhlu pohledu na základě svých zkušeností. Největší psychohygienou pro rodinné návštěvy a rodinné vztahy vůbec je, pokud se ve svém jednání necháme inspirovat tím, jakou rodinu si přejeme mít.

Literatura:
Jung, C. G. (2003). Duše moderního člověka. Praha: Atlantis Moore, T. (2007). Kniha o lásce a přátelství. Praha: Portál

Autorka je psycholožka a poskytuje soukromé psychologické poradenství ve FTN Praha