tisk-hlavicka

Zážitek je třeba si zasloužit

3.10.2011 Eva Jedelská, Doc. PhDr. Jan Neuman, CSc. Děti a my 2 názory

Pokud jste někdy chystali program pro dětské odpoledne, školní výlet nebo tábor, dost možná jste čerpali hry a inspiraci z některé z knížek Jana Neumana.

Pokud jste někdy chystali program pro dětské odpoledne, školní výlet nebo tábor, dost možná jste čerpali hry a inspiraci z některé z knížek Jana Neumana. S vysokoškolským pedagogem a odborníkem na výchovu v přírodě jsme si povídali mimo jiné i o tom, proč děti ve škole nebaví tělocvik a jak je k pohybu v přírodě přimět - třeba i mírným násilím.

Umějí si dnešní děti ještě hrát? Dokážou prožít dobrodružství?

Malé děti určitě. Každé léto jezdím na jeden nebo dva dny na tábor za dětmi své mé dcery. Připravuji jim tam program, lanové překážky přes řeku, slaňování, dobrodružné hry, spaní na hradě - a děti jsou nadšené. Když se jich pár sejde na naší velké zarostlé zahradě, podnikáme výpravy do „džungle“. Jen co trochu povyrostou, je ale všechno jinak. Já jsem z vesnice na jihu Moravy, a když tam poslední roky přijedu a jdu na procházku, potkám venku tak nanejvýš jedno, dvě děti. Je to na venkově, v přírodě, ale děti ven nechodí - sedí doma a na něco se dívají. Trend k pasivnímu prožívání volného času ukazují sociologické průzkumy nejen u nás, ale na celém světě. Platí to i o mých studentech, říkám jim obrázková generace. I přednášky hodnotí podle toho, jestli se při nich něco promítalo. Potřebují se na něco dívat, moc o tom nepřemýšlet, moc se nenamáhat.

Vědí někde ve světě, jak na to, jak tenhle vývoj zastavit?

Nejdále jsou asi ve Skandinávii. Norové mají něco, čemu říkají „friluftsliv“ (něco jako „život na čerstvém vzduchu“). Je to jejich specifický způsob, jak využívat přírodu a pohybovat se v ní, ne jednorázová aktivita, ale životní styl. Líbí se mi, že nekladou takový důraz třeba na vybavení. Žádné „nemáš goretex, tak nemůžeš do přírody“. Tam se nikdo nesměje, když potká člověka ve staromódních pumpkách a s podkolenkami. A začíná to už odmalička, je tam poměrně silný trend lesních mateřských škol, kdy jsou děti za každého počasí venku. V přírodě si rozdělají oheň, uvaří čaj, vidí, jak se loví ryba… Na podporu lesních školek jsou dokonce zřízeny státní programy. V tomhle máme co dohánět. Britové, Američané a Kanaďané zase dřív než my pochopili, že je na pobyt v přírodě třeba se dívat jako na formu výchovy. O „outdoor education“ se tam pořádají vědecké konference, zatímco u nás je lidí, kteří se tím profesně zabývají, jen pár. Mají vybudovanou síť dobře vybavených center, která tyto aktivity nabízejí, blízko k horám i k vodě. I my bychom samozřejmě měli na co navázat. Česká turistika byla vždy propojená s motivací vychovávat a poznávat přírodu i historii. A takovou síť táborových základen a míst na táboření, s možností přístupu do lesa, to neměl nikdo. Dnes je „turista“ spíš hanlivé označení, je to komická figurka, protože není „adventure“ ani „outdoor“. I přes všechny vymoženosti je ale třeba přiznat, že i v té Skandinávii nebo v Kanadě se potýkají s podobnými problémy jako všude jinde na světě. I tam jim mládež sedí doma a oni ji nedokážou vyhnat ven.

Všichni víme, že dnešní děti trpí nedostatkem pohybu. Hodiny tělocviku, které by mohly být vítanou příležitostí k vyřádění, přesto nejsou mezi dětmi nijak zvlášť oblíbené. Jak se dnes připravují budoucí tělocvikáři? Učí se děti motivovat, aby v pohybu nacházely potěšení?

Obávám se, že k ideálu, aby byla tělesná výchova hrou, máme ještě dost daleko. Absolventi a mladí učitelé, se kterými se setkávám na seminářích, určitě mají zájem o to, jak hodiny zlepšovat, o návody na různé typy her, o novinky. To jsou ale ti aktivnější. Když se dívám na situaci na většině vysokých škol, které tělocvikáře vychovávají, bohužel stále převažují dovednostně-výkonnostní kritéria. Mezi pedagogy existují dvě názorové skupiny. Ta větší skupina tvrdí: Oni to přece musí nejdřív dokonale umět! Když je budeme učit přeskok, tak se musí správně rozběhnout, odrazit, zvládnout dohmat, musíme je perfektně naučit jednotlivé fáze a celou tu komplexní dovednost. Druhá skupina pedagogů, která je v menšině, si uvědomuje, že paleta sportů a dalších aktivit se stále rozšiřuje a nelze je všechny zvládnout. Budoucí učitelé tělesné výchovy by proto měli dobře zvládnout vybrané sporty a aktivity, pomocí nichž by mohli motivovat a přitáhnout žáky k pravidelnější pohybové aktivitě. Zdá se, že v budoucnu bude stále důležitější roli hrát umění pedagogů podněcovat zájem různých skupin mládeže o pohybovou činnost, která prospěje k zajímavé náplni volného času, zdravému rozvoji a kvalitnějšímu životnímu stylu v dospělosti.

S tím souvisí i problém klasifikace „výchov“. Jak byste je hodnotil vy, podle výkonu nebo podle snahy?

Rád studentům vyprávím o metodách slavného německého pedagoga Kurta Hahna, zakladatele prožitkové výchovy. V jeho školách se na tělesné cvičení a sportovní trénink kladl velký důraz, věřil totiž, že posilování fyzické zdatnosti je nejlepším lékem na nežádoucí jevy mezi mládeží. Přesto u něj mohl dostat dobré hodnocení i žák, který nebyl motoricky příliš nadaný. Takový žáček dejme tomu na začátku skočil do výšky 90 cm. Učitel mu řekl: Když se dostaneš až na 110, když budu vidět, že jsi na tom pracoval, že jsi to zkoušel - dostaneš jedničku. I těch 110 cm je přitom pořád podprůměr. Talent je něco, co nemůžu ovlivnit. I někomu, kdo neumí zpívat, ale můžu pomoci hledat hudbu, kterou bude mít rád. Tohle u nás bohužel ještě moc nefunguje.

Máte nějaký recept na to, jak předejít zlenivění v pubertě? Kluk nebo děvče, kteří dřív ochotně jezdili s rodiči na kole, najednou touží jen po tom, aby mohli zůstat doma u počítače. Jak jste to řešil u svých dětí vy?

Když moje děti dospívaly, počítače ještě nebyly. Kdyby byly, taky bych je od toho možná nedostal. U nás to bylo dané tím, že jsme byli oba tělocvikáři, já i manželka. Děti prostě jely s námi na kurz, ať chtěly nebo nechtěly, a tam se odmalička plácaly na vodě nebo na lyžích. Byla to pro ně samozřejmost. Ideální je, když má dítě v tomhle přechodovém období nějaký hlavní zájem, činnost, která ho pohltí. Moje dcera třeba hrála volejbal, sama si ho vybrala, táhlo ji to a do patnácti let zabíralo většinu volného času. Dnes jsou samozřejmě jiná lákadla, nové sporty se zajímavými názvy, které můžou teenagera přitáhnout. Nedávno jsem potkal jednu naši absolventku a ona povídá: „Mám zrovna sraz s žáky, jdeme dělat parkour.“ Ptal jsem se jí, co tím myslí? „No, půjdeme do lesoparku, dám jim nějaké přeskakování, přelézání a řeknu jim - budeme si zkoušet to, co jste viděli v tom filmu!“ Kdyby jim řekla, že budou běhat a lézt na stromy, tak ohrnou nos, ale na parkour slyší. Nejenom mladí, ale i spousta dospělých letí na marketing, anglické názvosloví a lákavé vybavení. Vezměte si třeba takový nordic walking: někdo z toho má legraci, ale je to výborný tah. Provozovat nordic walking, to je přece docela něco jiného, než když se řekne: pojď se projít! K tomu se přidá reklama: Zapojíte všechny svaly! Spálíte o 20% více kalorií! A lidé honem běží koupit si hole, třeba s nimi ani nechodí správně, ale hlavně že chodí.

Co říkáte na módu adrenalinových sportů nebo spíš zážitků?

Je třeba rozlišit - jak já tomu říkám - širší a užší pojetí dobrodružství. Širší pojetí dobrodružství předpokládá, že jsme do konečného prožitku něco museli vložit, nějaké úsilí, zasloužit si ho, odpracovat. Lezu na kopec, namáhám se, pot se mne lije… pak stojím konečně na vrcholu, rozhlížím se a je to nádhera. Ale také mě tam nahoru může vyvézt lanovka nebo helikoptéra - a to je to užší pojetí. Krásný rozhled si vychutnám také, ale nic jsem do toho nevložil, mám ho okamžitě, zadarmo. Teď je bohužel doba, která přeje spíše rychlému dobrodružství. Při bungee jumpingu nebo seskoku padákem se ani nezadýchám, ale hodně se vybojím. Jednorázové, rychlé zážitky. Event! Akce! Lanová centra určitý potenciál mají, je ale dobré, když se využívají dlouhodoběji, když to má nějakou gradaci. Dneska jsme zvládli tohle, příště se pustíme do těch těžších překážek. Bylo by výborné, kdyby se jich naučily využívat školy. Tak třeba funguje jeden americký projekt, Adventure Project, který si vzal za cíl přinést dobrodružství do školy. Uchytilo se to na stovkách škol, podnítilo to stavbu lezeckých stěn, používají při tom docela zajímavé hry, které nutí myslet a spolupracovat. Zkoušeli jsme to v rámci diplomové práce na jedné české ZŠ a mělo to úžasný ohlas. Pak mi ale ta studentka, později už učitelka, řekla: „S tím je hrozné práce, kterou mi nikdo nezaplatí, ještě jsem si na to musela půjčit. A navíc jsem pořád jednou nohou v kriminále.“

To, že je třeba si zážitek „zasloužit“, platí i pro děti. Jak to ale udělat, aby byly ochotné tu námahu vynaložit? Jim se samozřejmě nechce, raději by v neděli ráno seděly u pohádky, než šlapaly na výlet. Doporučil byste rodičům děti trochu postrčit, zatlačit na ně?

Myslím si, že mírné přinucení je skoro pravidlem, bez toho to nejde. Vidím to i u studentů - přijedou na kurs a v prvních dnech to vypadá na vzpouru. Já je třeba nutím, že musí alespoň jednou přespat pod širákem, aby se ráno, jakmile se probudí, dívali do korun stromů. „Ale tam jsou mravenci! Já jsem alergickej!“ Chci po nich, aby se šli ráno vykoupat do jezera, pocítili tu studenou vodu, ale taky tu krásu, když z ní vylezou a opře se do nich slunce. A oni nadávají, stěžují si na mě, nakonec mi ale řeknou: „Já jsem tak rád, že jsem to zažil, že jste mne donutil! To bych sám od sebe nikdy neudělal.“ Na zápočet musejí vylézt do osmimetrové výšky a přejít lano. „Já nemůžu, já mám závrať!“ A já řeknu: „To nevadí, trénuj, to půjde, udělat to musíš.“ Už tři studenti za mnou přišli s tím, že jsem je vyléčil ze strachu z výšek. Často jde pouze o tzv. naučenou bezmocnost, o které píše americký psycholog Martin Seligman. Vidím to kolem sebe často. „Počkej, to nemůžeš! Tam nechoď, tam by ses umazal! Nelez tam, je to vysoko, spadneš! Ježíšmarjá, tady něco leze, lítá, něco tě štípne!“ Neustálý dohled, uhrabování cestiček. A dítě vyroste, aniž by si někdy pořádně natlouklo, nikdy nezažilo zimu, neví, jak píchají kamínky do chodidel a myslí si, že to všechno je něco hrozného. Je pro ně problém dojít si v lese na záchod.

Až budou rodiče na začátku září zvažovat, do kolika kroužků svoje děti zapíšou, podle čeho by se měli řídit? Jaký by podle vás měl být poměr mezi organizovaným a volným časem?

Úplně volný čas, kdy není nijak organizováno, by mělo mít dítě nejméně hodinu nebo dvě denně. Musí mít svůj koutek, kam si zaleze, čte si, hraje, maluje, poslouchá hudbu, něco si tvoří. Co se týče počtu a vyvážení kroužků, určitě by měl být v programu dítěte zastoupen pohyb nebo sport, potom nějaká aktivita, při které by se dotýkalo přírody (třeba výpravy se skauty nebo pionýry) a pak něco, co je rozvíjí technicky nebo umělecky, ať už je to modelářství nebo hra na hudební nástroj.

Jaký sport byste dětem nedoporučil?

Všechno, co se dělá jednostranně, je škodlivé - a to přinejmenším do patnácti let. Když někdo předčasně po dětech chce, aby moc vysoko skákaly, když hrají jen tenis a nic jiného, zadělávají si na to, že budou mít v dospělosti zdravotní problémy. Nezdravé jsou i jakékoli nárazové nepřiměřené výkony. Když jsou děti motivované, dokážou mnohem víc, než by rodiče věřili. Nechají se „vyhecovat“ kamarády, třeba při etapě táborové hry. Pojď, to zvládneš… a táhnou ho za sebou, aby družstvo neztratilo body. Jenže když je takové dítě zvyklé vozit se všude autem, k tomu má nadváhu a najednou ujde v nekvalitních teniskách deset kilometrů, může si tak způsobit nevratné změny na plosce nohy, zničit si klenbu. Děti vydrží poměrně dost námahy a pohybově je přetěžované jen málokteré, to spíš psychicky. Je ale třeba zátěž zvyšovat postupně. To ostatně platí i pro dospělé - nejhorší jsou takové ty nadšenecké akce, které nepřipravené lidi nabudí a namotivují na něco, co je nad jejich síly. „Tak já taky poběžím ten půlmaratón, jenom dvacet kilometrů, to si zkusím!“ Ze zdravotního hlediska je to hloupost. Organizátoři by to měli trochu filtrovat a říct lidem: Prosíme vás, nejdřív aspoň několik týdnů pravidelně běhejte a pořiďte si správné boty!

Doc. PhDr. Jan Neuman, CSc. se zabývá problematikou sportu, turistiky a pobytu v přírodě. Učí na FTVS UK, kde koncipoval nový učební směr „Aktivity v přírodě“. Druhou část úvazku plní na VŠTVS Palestra, kde připravuje a vede kurzy mimo školu, v přírodě. Přednáší i na jiných školách v ČR i v zahraničí. Je autorem řady knih z oblasti her a cvičení v přírodě, vysokohorské turistiky a horolezectví. Má dvě dospělé děti a dvě vnoučata.

Názory k článku (2 názorů)
Líbí Winky 3.10.2011 13:48
*Re: Líbí Milan 5.10.2011 23:8




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.