Spolupráce dědy s vnukem na čtenářském deníku

Jako prarodič gymnazisty jsem se snažil vzbudit u svého vnuka zájem o četbu trochu jinak než pouhým nabádáním a nebo kontrolou všedního čtenářského deníku. Zdá se, že se mi to snad i trochu podařilo. Tento článek jsme připravili spolu. Ve škole vnukovi dávají přesně zadané podmínky pro vytvoření čtenářského deníku. Kromě základních údajů o autorovi a knize a předem určených okruhů nás baví zjistit o knize i trochu více, a ne se zaměřit jen na strohé texty, které mají všichni stejné a snadno jdou zjistit a překopírovat z internetu, takže knihu ani pomalu nemusíte číst. Když vnuk dostal další zadání knih k vypracování, obrátil se na mne, protože mám dobrý přehled o naší rozsáhlé rodinné knihovně, kde je často i to, co v městské knihovně nenajdete. Jak jsme si poradili s knihou Utrpení mladého Werthera? Knihu máme hned ve dvou vydáních. Jedno z roku 1900 (přeložil Emanuel Miřiovský) a druhé pak z roku 1956 (přeložil Oskar Reindl).

Když jsme listovali v obou knihách, všiml si vnuk značných rozdílů a dalo mu to podnět k porovnání obou různých překladů. Samozřejmě neporovnával všechny části, ale jen ty, co ho velmi zaujaly, a nalezl velké rozdíly v překladu. Sám studuje němčinu, tak si obstaral i originál a pokusil se porovnat, který z překladatelů se držel přesněji významu originálního textu, který si něco vymýšlel nebo zjednodušil a který udělal jen chybu. Uvedeme velice zajímavý příklad. Scéna, kdy přichází sluha k postřelenému Wertherovi.……O šesté ráno vstoupí sluha se světlem a nalezne svého pána na zemi -překlad 1956 a oproti tomu…. Ráno o šesté vkročil sluha se svědkem do pokoje - překlad 1900. Všimněme si rozdílu sluha se světlem proti sluha se svědkem. V originálu vstoupil sluha „mit dem Lichte“, což znamená se světlem nebo nejvýše se svíčkou, ale nikdy ne se svědkem. Nepředpokládáme, že by si překladatel dovolil tak zásadně opravit básníka, téměř jistě šlo o chybu sazeče v knize uvedené tiskárny Unie. Dědeček mi sdělil, že v době vydání, tedy roku 1900, nebyly tak rozšířeny psací stroje a do tiskárny se dodávaly texty psané rukou a ty pak sazeč postupně sázel po jednotlivých písmenech. Právě tehdy asi udělal chybu a dvojici písmen tl četl jako dk.

Nyní přejdem k další knize, a to ke Kupci benátskému od Williama Shakespeara. Podařilo se nám najít velmi staré vydání - z roku 1916. Ve škole nám zmiňovali, že Shakespeara nejčastěji překládal J. V. Sládek, naše vydání však přeložil Antonín Fencl. O tomto překladateli jsme si zjistili, že byl také divadelní ředitel. Na Sládkovy překlady mělo provozovací právo Národní divadlo. Fencl uvádí, že Sládkův překlad se hezky čte, ale špatně mluví, a proto tedy vytvořil překlad vlastní. Hlavní důvod je zřejmě uveden na čtvrté straně „Provozovací práva zadává překladatel, Smíchov, Preslova 11“. A to nejzajímavější nakonec. Pro zadání Villon jsme kromě knih náhodou nalezli staré hnědé lepenkové desky a v nich verše psané strojem na slabém, dnes již neznámém průklepovém papíře. Jelikož jsem do té doby neznal techniku rozšiřování literárních děl v komunismu nežádoucích, nebo přímo zakázaných, obrátil jsem se znovu na pamětníka a ten mi vysvětlil, že jde o takzvaný samizdat, kdy se celé knihy nebo jejich části potají opisovaly na psacím stroji. Při jednom opisu vzniklo až osm jakžtakž čitelných kopií. Kopírky v té době byly neznámou věcí a rozmnožovací stroje byly pod přísným dohledem policie. Obsahem bylo sedm básní Olgy Scheinpflugové, dvě básně Ivo Fischera, po jedné básni Jaroslava Seiferta, Juana Borrera a Čang Či a nakonec čtyři zlomky básní Francoise Villona v překladu Pavla Eisnera. Že jde právě o tento překlad jsem zjistil porovnáním s překlady Otakara Fischera a Jarmily Loukotkové.

Přijde nám rozhodně zajímavější zaměřit se na čtenářský deník z jiného úhlu a dozvědět se něco navíc, něco nového vypátrat než vypracovávat zadaný úkol jen čistě pro splnění základních bodů, které, jak mi jistě dáte za pravdu, nejsou zdaleka tak zajímavé. Ne však každý má možnost nahlédnout do tak starých knih, které se ne všude zachovaly.