Plnost života

Babička je máma mého muže a bydlí v přízemí, my s dětmi pod střechou.

Děda byl vážně nemocný. Před rokem byl na operaci, před měsícem na chemoterapii a všichni tušili, že je zle. Za poslední měsíc zhubnul asi o 40 kg. Řekla jsem babičce, že pokud bude třeba, že jí v poslední fázi s dědou doma pomůžu. Dědovi v poslední době nechutnalo jíst, chodil i doma o holi a přestal chodit ven.

Já ani můj muž jsme k dědovi neměli příliš blízký vtah. Jak už to bývá, třígenerační soužití není vždy růžové... Děti ho měly docela rády. Žil tu s námi posledních 10 let.

Tu noc jsem ve 2 v noci ještě psala něco na počítači. Najednou se ozvala rána neadekvátní této noční hodině. Seběhla jsem do přízemí a hledala zdroj. To už přišla i babička a společně jsme našly dědu na zemi, spadl, když šel ze záchoda. Pomalu jsem ho zvedala, až se zase vratce postavil na nohy. Pak jsme se ho společně s babičkou snažily dovést ho do kuchyně, aby si mohl sednout. Po pár krocích to bylo laskavé přemlouvání, aby posunul nohu a udělal další krok. Připadal mi jako dítě, které se na vás dívá, ale nechápe, co po něm chcete. Bylo to zvláštně něžné.

Na prahu u kuchyně se děda zase složil. Ale jelikož jsem ho podpírala zezadu, spíš se tak sesul k zemi do sedu. Viděla jsem, že se mu začaly stáčet panenky nahoru. Znám to z porodů – tam se to děje ženám ke konci porodu také. Obě jsme s babičkou vnímaly, že se děje něco důležitého, v místnosti panovala vážná, až posvátná atmosféra.

Babička řekla, že ho raději položíme na kanape v obýváku. Snažila jsem se ho tam šetrně dotáhnout, ale z kuchyně do obýváku je schod a já jsem měla strach, že bych o něj dědovi odřela záda. Běžela jsem tedy pro mého 16letého syna nahoru, aby mi šel s dědou pomoct. Společně jsme dědu šetrně přetáhli přes schod do obýváku. Pak už děda ale nebyl schopen ani sedět a museli jsme ho položit. Dala jsem mu ruku pod hlavu a vnímala, že dýchá velmi nepravidelně. Uvědomila jsem si, že se synem ho na to kanape šetrně nedostaneme a šetrnost jsem v tomto okamžiku považovala za velmi důležitou – snad to jediné, co tomu člověku můžeme poskytnout. Poslala jsem svého syna nahoru pro muže a pro 15letého kamaráda, který u nás tu noc přespával – abychom dědu ve čtyřech přenesli na kanape. Držela jsem dědovu hlavu ve své ruce a neměla jsem potřebu dělat nic jiného, než takto spočinout. Dívala jsem se mu do tváře, viděla jeho oči, které již byly jinde a vnímala jemný zápas jeho těla o poslední dechy. Cítila jsem, že držím v rukou člověka, ze kterého odchází život. A že nemusím nic dělat, jen být v klidu a té situaci dát úctu a respekt, která jí náleží. Byla to jen chvíle, ale ta se mi vryla do paměti.

Potom přišel můj muž s oběma hochy a to už všichni pochopili, že děda právě zemřel. Položili jsme ho na kanape, zavřeli mu oční víčka, podvázali bradu, otevřeli okno a v tichu nad ním postáli.

Potom jsme zavolali lékaře, aby konstatoval smrt. Pak jsme dědu oblékli do svátečních černých šatů a natáhli pod něj bílé prostěradlo. Spát jsme šli v půl čtvrté ráno, babička zůstala vzhůru. V šest ráno nás babička vzbudila, že by chtěla zavolat pohřební službu. Vzbudili jsme tedy malé děti, aby se šly s dědou rozloučit. Přišli i ti dva velcí kluci. Malé děti zůstaly dole u dědy asi hodinu a po té hodině už seděly jedno vedle druhého na kanapi vedle dědy a koukaly na něj zblízka. Když přijela pohřební služba s rakví, babička je z kanape vyhnala.

Dědova smrt pro mě byla v pořádku. Umřel doma a dostalo se mu úcty, která umírání náleží.

Pár dní poté jsem byla u jednoho porodu doma.

Mladý pár nezatížený životem, v mnohém nedotčený a naivní, ale spontánní, nekomplikovaný, očekávající v životě své štěstí a nic jiného.

Mladá žena si při porodu spontánně sama sahala do pochvy, jak miminko postupuje, a tak jsem jí ani nevyšetřovala, jen jsem se jí ptala, jak nízko už miminko je. Když hlavička začala vykukovat z pochvy, nastávající matka si hlavičku sama svou rukou držela, že jsem ani pořádně neviděla na roztahující se hráz. Brzy poté se dítě narodilo na podložku pod matkou a začalo plakat. Říkám mladé matce: „Tak si ho vem.“ A matka se pro něj natáhla a vzala ho do náručí.

Nakonec to byla jedna „ona“.

Mám ráda ženy, které se nebojí svého těla, nebojí se vstupovat s ním do bezprostředního kontaktu.

Tahleta to uměla, resp. možná ji to ještě nikdo neodnaučil a nezasel do ní strach …

Můj muž mi před dvěma měsíci zčistajasna řekl, že mě jako partnerku už nechce, že je do něj zamilovaná jiná žena a že tu s ním mohu být dál i s dětmi, ale že budeme jen přátelé. Pak jsem zjistila, že zamilovaná není jen ona, ale i on a že ten vztah konzumují se vším všudy. Rozbil se mi život a hodnoty, chvíli jsem se potácela mezi životem a smrtí a on mě držel, byl na mě hodný. Řekl: „Nemám důvod být na tebe hnusný. Chci, abys byla v pohodě.“ Potácela jsem se mezi klečením mu u nohou a odchodem s dětmi. Nenastalo ani jedno ani druhé. Měla jsem lidi, kteří mě drželi a pomáhali mi vždycky znovu vstát, hledat sílu to unést a nedělat svým odchodem rozhodnutí mezi dvěma ženami za něj. Nikdo tu na nikoho nekřičel, nedělal nikomu zle ani naschvály, nikdo nikomu nebral děti ani je nepoužíval proti tomu druhému. Žili jsme a žijeme dál v přátelství, jehož náplní bylo obrovské utrpení obou stran. Během těch dvou měsíců děsných a zoufalých vnitřních stavů jsem si na to trochu zvykla, moje hrdost prošla ohněm a došla jsem k tomu, že ať to dopadne jakkoliv, chci to ustát důstojně a s co nejčistším štítem.