Zamlklé potraty

Na děti jsem se vždycky těsila, i když mi připadalo neskutečné, jak to my ženy dokážeme.

Odnosit a porodit dítě bylo pro mě fascinující, neskutečné a děsivě krásné.

Těhotenství jsem brala velmi zodpovědně. Po prvním pokusu o oplodnění jsem se širokým obloukem vyhýbala cigaretovému kouři, s miminkem jsem mluvila a vůbec jsem měla pocit, že jsem středobodem vesmíru, protože jsem asi těhotná.

Ale opravdu těhotná jsem byla za pět měsíců. Když jsem uviděla ty dva proužky na těhotenském testu, zasáhl mě koktejl silných emocí. Obrovská radost, silný pocit ženskosti a obavy z neznáma.

Na gynekologii mi potvrdili těhotenství a já jsem se o tuto úžasnou novinu mohla podělit s mými blízkými. Zažívala jsem šťastné odbobí naplněné očekáváním našeho miminka.

Na další kontrole se gynekologovi nezdála velikost miminka. Prý by mělo být větší a měla by být zřejmá srdeční akce. Dostavily se obavy, ale zahnala jsem je přesvědčením, že dneska jsou na všechno tabulky a život je tak rozmanitý. Prostě teď je miminko menší a za pár týdnů bude zase tabulkově předpisové.

Doktor mi předepsal Utrogestan.

Při další kontrole už byla zřejmá srdeční akce a velikost byla v normě. Strašne jsem se uklidnila a ujistila se, jak je dobré používat selský mozek a intuici. Moje miminko je prostě v pořadku a zdravé.

Stálo mě to sice hodně práce udržet si tento pozitivní přístup, ale jiná cesta nebyla.

Posbírala jsem tedy všechen svůj pozitivní přístup a vydala se na další kontrolu za 14 dní.

Vyšetření zrcadly proběhlo rychle a vše bylo v pořadku. Teď ještě zkouknut miminko na UZV.

Trochu mě zarazilo, že lékař dlouho hleděl na obrazovku a nic neříkal. Počítala jsem ty dlouhé sekundy mlčení. Pak jsem nabrala odvahu a zeptala se: “Je něco špatně?”

“Nevidím srdeční akci”, řekl stručně. Můj mozek začal přebírat, co to muže být “Nevidím srdeční akci”.

Má špatnou obrazovku, nechal si doma brýle a je to vůbec důležité, že nevidí srdeční akci?

Tu krutou pravdu jsem si nechtěla ani na milisekundu připustit. Moje miminko je mrtvé.

Pořád jsem kladla gynekologovi zmatené otázky:

Můžete se plést?” – “S největší pravděpodobností ne, ještě se mi to nestalo.”

“Vůbec jsem nekrvácela, nemám žádné bolesti, nespadla jsem, už jsem skoro na konci 3. měsíce.” – odpověď byla – zamlklý potrat.

Další hodiny byly nekonečné. Čekání na ráno, než odjedu do nemocnice na kyretáž. Čekání v nemocnici na samotnou kyretáž jsem věnovala intenzivnímu pláči, na nic jiného jsem neměla sílu .

Pak následovala série vyšetření: genetika, cukrovka, rozbory krve. Vše v pořádku.

Takže prostě blbá náhoda, osud.

Za šest měsíců jsem byla těhotná znovu. Hned jsem zůstala doma, brala Utrogestan, vitamíny a šetřila se.

Tentokrat jsem o těhotenství řekla jenom rodičum. Vysvětlovat známým, že už těhotná nejsem, bylo stresující. Asi po 4 týdnech jsem začala dost krvácet. Volala jsem doktorovi, pozval mě příští den do ordinace a doporučil klid a vodu s citronem.

Ale vzhledem k tomu, že krvácení bylo dost intenzivní, nabyla jsem dojmu, že se to opět nepovedlo a dostala jsem opožděně menstruaci. Dostavily se stejné pocity smutku, frustrace a nově i vzteku.

Druhý den už bylo zase všechno jinak. Ultrazvuk potvrdil srdeční akci a těhotenství, kromě toho krvácení je vše v pořádku. Krvácení v ranném těhotenství, může být důsledkem tzv. “hnízdění vajíčka do sliznice dělohy”. Zase obrovský pocit radosti, ale obav jsem se už nezbavila.

Další dva týdny jsem byla sama doma, manžel byl na stáži, rodinu mám daleko a kamarádkám jsme nic neřekla. Byla jsem sama zavřená v bytě, pořád jsem ležela a stále jsem krvácela. Vedle postele jsem měla velkou zavařovačku, do které jsem čurala a z druhé strany jsem měla jídlo, abych se co nejméně hýbala.

Můj pozitivní přístup se vytratil a čím víc jsem se snažila nemyslet na to, že stale krvácím a možná znovu potratím, tím víc jsem na to myslela. Byly to nekonečné dva týdny a při další kontrole ultrazvuk ukázal zamlklý potrat.

Následovala další vyšetření. Tentokrát na Imunologii. Opět všechno v normě.

Ale doporučili mi při dalším těhotenství užívat Prednison a denně si píchat injekce Fraxiparinu.

Další těhotenství….?

V paměti mi uvízly historky známých a sestřiček v nemocnici, jak jejich známá měla pět potratů a pak se jim narodila dvojčata, jak jejich snacha potratila v pátém měsíci a podobné katastrofické scénáře.

Na ulici jsem vnímala jen počet kočárků, v práci i doma jsem každou sekundu, kdy jsem byla o samotě, probrečela.

Ale miminko přece chci, tak musím zvednou zadek a něco dělat.

Začala jsem cvičit jógu, pět tibeťanů, pít čístící čaje a čaje na plodnost, zašla jsem k astroložce, vyčistila jsem si čakry, absolvovala všechna možná vyšetření a informovala se o možnostech adopce.

Za osm měsíců jsem byla znovu těhotná. Každé vyšetření u gynekologa jsem prožívala s velkým bušením srdce. Koupila jsem si nové kalhotky s veselým zajíčkem na zadku, pro štěstí, a ty jsem nosila na všechny kontroly. Koupila jsem si měsíční kámen, který pomáhá těhotným ženám, a první čtyři měsíce jsem proležela.

A tím největším zázrakem v mém životě bylo narození mých zdravých a krásných dětí. Nejdřív syna a za dva roky dcery.

Nepřestávejte se snažit, pokud vám zbývá ještě trochu sil. Vyzkoušejte všechny konzervativní i alternativní metody.

Přeju všem, co mají podobný problém jako jsem měla já, ať je jejich snažení korunováno zdravým miminkem.