Jaké hračky dnes letí? Sliz, horor, hnus

Dokonale propracované modely i podivně zdeformované postavy, figurky seriálových hrdinů, plyšáci po autonehodě… Nikdy v minulosti nebyla nabídka hraček tak široká, reklamní „masáž“ dětí a rodičů tak intenzivní jako dnes. A nikdy nebyly estetické nároky na hračku tak prapodivné…

Oční bulvy s věrně vykreslenými žilkami a čočkou mírně zakalenou. Třesoucí se sulcovitá hmota jedovaté barvy a na první pohled neznámého určení. Věrně vyvedení odporní brouci a pavouci. Barbíny s očima zmalovanýma tak, že máte pocit, jako by snad Ken použil vůči vnadné krasavici brachiálního násilí. Smraďoši, hit minulých sezon, šířící delikátní vůně, čím nechutnější, tím lepší. Stroj na výrobu umělých nudlí z nosu a jiného slizu, který je, jak jinak, dokonce poživatelný. Psi s vážným hydrocefalem, hlavička velikosti tenisáku, očička jen o malinko menší, zato zbytek těla patrně během vývoje zakrněl. Úchvatné panenky pro větší holčičky, které si rády hrají na modelky… i ony, zdá se, mají trošičku deformované proporce. Že by byla velká lebka přece jen známkou inteligence? Nebo snad velká ňadra?

Ne, neocitli jsme se v domě hrůzy na matějské pouti, ani v panoptiku voskových figurín. Tyto „esteticky hodnotné“ předměty a s nimi mnoho dalších můžeme obdivovat, kdykoli si uděláme exkurzi do nejbližšího hračkářství. A nejen tam, koneckonců kdo z nás by neznal onen reklamou vychvalovaný jogurt, provázený postavičkami kostlivců - dětí, s hlubokými očními důlky a zubatým úsměvem od jednoho neexistujícího ucha k druhému. Pro pubertálně revoltující dítka a starší a pokročilé se nabídka rozšiřuje o naturalisticky vyvedené plyšáky s vyhřezávajícími vnitřnostmi, kteří se patrně stali obětí dopravní nehody, roztomilé plyšové medvídky s jizvou místo očí či jinak deformované.

S hračkami našich dětí není, zdá se, něco v pořádku. Alespoň tedy s některými. Skoro to vypadá, jako bychom v mnoha případech rezignovali na esteticky přijatelnou formu toho, co svým dětem dáváme na hraní. Nebo spíš vycházíme ochotně vstříc jejich neutuchající poptávce.

Roztomilost, realismus a ošklivost

Na jednu stranu vládne mezi výrobci hraček nepopiratelná snaha vyrobit hračky co nejroztomilejší, „nejsladší“ a „nejrůžovější“. Nikdy neměla zvířátka tak veliká očička, tak třpytivé hřívy a nevydávala tak podmanivé zvuky. Miminka nebyla tak roztomiloučká, nezpívala, nečůrala a neslintala tak půvabně jako ta dnešní. Zároveň jsou ale mnohé dnešní hračky natolik dokonalé, natolik realistické až naturalistické, že skoro ztrácejí onu přidanou hodnotu hračky - nedávají totiž dítěti možnost, aby je používalo univerzálněji, se zapojením fantazie. Postavička Harryho Pottera a jeho přátel je více méně použitelná především pro hru na Harryho Pottera a ráda bych viděla toho smělce, který by se ji odvážil použít třeba jako výpravčího nebo zloděje. Postavičky z populárních kreslených seriálů, bojovníci z Hvězdných válek - to všechno jsou hračky, které mají převážně jednoúčelové použití. Zatímco záměrně roztomilé hračky se obludnostmi někdy stávají vysloveně nešťastnou náhodou, postavičky z filmů a seriálů jsou často obludné samy o sobě.

A potom je tu ještě další kategorie hraček, hračky, které na pocitu hnusu a odporu staví. To jsou všechny ty třaslavé podivnosti, oční bulvy, lebky s červíčky mezi zuby a podobné nezbytnosti, o kterých byla řeč výše, stejně jako ona dílna, která umožní vyrobit zaručeně nejhnusnější hleny a sliz, jaký se dá bez úhony pozřít - hit loňských Vánoc.

Ošklivost jako nezamýšlená „nehoda“

Určitě jste si jich už všimli. Plyšová nebo umělohmotná zvířátka, panenky nebo jiné figurky s velikýma, výraznýma očima, drobným nosíkem, malými ústy, malinkýma ušima. Hlavičku mají jakoby zakulacenou a v poměru k tělu neproporcionálně velkou. Že vám to něco připomíná? Samozřejmě, jde o známé dětské schéma neboli babyface. Tyto proporce hlavy a jednotlivých částí obličeje jsou typické pro mláďata nejen lidská, ale i mláďata ostatních savců. U starších dětí a dospělých spouští pohled na takto specificky tvarovanou postavu a tvář vzorce chování typické pro péči o mláďata. Proto nám nejen malé děti, ale i štěňátka, koťátka a vůbec všechna savčí mláďata připadají tak neodolatelná, proto máme potřebu je hladit, mazlit se s nimi a opečovávat je. A zjistili to samozřejmě i výrobci hraček. Trh nasytili nepřeberným množstvím zboží, které se předhání v roztomilosti a hebkosti, až má slabší nátura někdy skoro pocit, že by měla zachránit a adoptovat polovinu obchodu. Jenže i tady platí, bohužel pro nás, že čeho je moc, toho bývá příliš. Příliš vypoulené oční bulvy, příliš kulaťoučká a veliká hlavička, příliš malinká ouška - a rázem tu je místo stvoření vzbuzujícího něhu, spíš obludnost vzbuzující údiv. Tím spíš, sedí-li taková olbřímí hlava na těle panenky patrně adolescentního věku. Obávám se, že estetickou hodnotu takové hračce nedodá ani sada oblečků, které jí může šťastná majitelka převlékat. Přesto ale v současnosti právě takové postavy, ať už kreslené, nebo jako panenky či zvířátka, zaplavují obchody i dětské pokojíčky. A když navíc sladce voní po ovoci, kdo jim odolá?

Ale kdo ví, možná nakonec ve světě dítěte, obklopeného realistickými hračkami, má taková ohavnost s fialovou hřívou, vypoulenýma očima a kůlovitými končetinami ve skutečnosti důležitou funkci. Nutí totiž dítě zmobilizovat veškeré rezervy fantazie a představit si, že si hraje se skutečným zvířetem. Snad je to dokonce výkon stejně hodnotný, jako představit si ono zvíře třeba v hrubě opracovaném špalíčku nebo zajímavě tvarovaném kamínku. Záměrem výrobců to zcela jistě nebylo, ale…

Ošklivost jako záměr a podstata

„Hračky ze slizu - zvířátka, prdicí sliz nebo slizké oči. Už doma nemusíte dělat marné pokusy, jak vyrobit sliz … ty pravé - pořádně slizké hračky na vás již čekají, stačí si jen vybrat.“

„Hustí týpci v slizké nudli! S nimi vždy zvítězíš na plné čáře! Vytáhni figurku ze slizkého nosu! Stačí jen strčit prst do slizkého nosu a vytáhnout nudlové překvapení. Nasbírej všech 24 figurek, natahuj je, válej a házej je, jak daleko jen můžeš. Nechutná zábava pro všechny kluky a holky!“

Takhle tedy vypadá jedna z mnoha opravdu hnusných hraček. Čím odpornější, tím lepší, řekli si výrobci a vrhli na trh notnou dávku nechutností, aby tak vyšli vstříc dětské zálibě v odpornostech. A že to byla dobrá volba, jak se zdá.

Vlastně nejde o nic nového pod sluncem. Jen místo pavouka skutečného dnešní uličníci hází kamarádům za výstřih jeho věrnou napodobeninu. Můžeme se tomu bránit, ale fascinace hnusem je zřejmě dětem vlastní.

Někdy ale může být té ošklivosti příliš.

Třeba takové zvířátko a vyhřezlými vnitřnostmi je něco, co do dětského světa vážně nepatří. V plyšových zvířátkách děti obvykle vidí kamaráda na mazlení. Zobrazení smrti a krutosti určitě není to, co by měly děti dostávat k narozeninám nebo pod stromeček. Na krutosti není nic humorného.

Samozřejmě není v našich silách ochránit děti před vším. Stejně by to ani nebylo účelné a navíc - děti mají přece jen trochu specifický vkus. Nenamlouvejme si, že se podaří dítě odchovat jen na dřevěném houpacím koníkovi, látkové panně a barevných kostkách. Dřív nebo později mu stejně nějakou tu obludu pořídíme my nebo některý štědrý příbuzný se smyslem pro černý humor.

Ovšem děti samy, jak se zdá, mají bez ohledu na haldu takových ohavností v rohu dětského pokoje své oblíbené medvědy na mazlení, auta, se kterými se dá jezdit, a stavebnice, které je opravdu baví. Troufnu si tvrdit, že málokteré dítě usíná s lebkou plnou kroutících se červů v náručí.

I když to někdy může vypadat jako beznadějný úkol, přece jen se mezi všemi těmi podivnostmi dá vybírat. Nezapomínejme, že jako u všeho, i tady platí - hračky pro děti nakonec vždycky vybírají rodiče.

Autorka vystudovala psychologii na FF UK v Praze. Zabývá se rodinným poradenstvím, je redaktorkou Psychologie dnes.