Jak dítěti pomoci vypořádat se s rozvodem

Rozvod mámy a táty je pro dítě velmi náročný. Za dobré spolupráce obou rodičů, popř. terapeuta ale nakonec bývá schopno situaci zvládnout.

Proč dítě rozvod rodičů tolik bolí? Protože bylo zvyklé na jistotu, která najednou není. Žilo v rodině, vyrůstalo v ní s oběma rodiči. Ve své podstatě mu bylo i jedno, zda tatínek přijde třeba až večer nebo v noci.

Hlavně, že přišel. Měl doma své místo. Byla tam jeho postel, jeho kartáček na zuby, místo u stolu, bačkory v předsíni. Dítě to považovalo za samozřejmé. Mělo mámu a tátu. Mělo také zkušenost s tím, že táta někdy k mámě přišel, zastal se jí, objal ji, dal jí pusu. Dítě u rodičů vnímalo a vidělo pocit blízkosti a sounáležitosti.

Pak, často nepozorovaně, přišla změna.

Jistota se změnila v nejistotu. Pocit bezpečí v nebezpečí. Dítě neví, co bude, co se stane.

Vnímá, že rodiče spolu nemluví. Slyší křik nebo hádku, často ve chvíli, kdy se rodiče domnívají, že už dávno spí. S vlastním rozvodem nastává nová situace.

Každé dítě prožívá čas rozvodu rodičů zvýšenými emocemi, které mají různou podobu a různou intenzitu. K nejčastějším projevům dle mých zkušeností patří překvapení, strach, nejistota, nesouhlas, velká snaha zavděčit se (je to častokrát z toho důvodu, aby se rodiče dali znovu dohromady), psychosomatické potíže typu nechutenství, zvracení, bolení hlavy, břicha. Koktání, pomočování, velké připoutání se na jednoho z rodičů, nemluvnost, opozice vůči všemu a všem - nebo obrana jednoho z rodičů - to jsou další projevy, i když je z lékařského hlediska vše v pořádku. Neobvyklé nejsou ani lži a drobné krádeže, zvýšené noční děsy, hraná lhostejnost, zvýšená agresivita, útěky z domova a celkově zvýšená míra vzdoru, neposlouchání i projevů rozmazlenosti.

Rodiče se často ptají, jak dítě podpořit?

Doporučuji především následující:

Pokud je to možné, především s dítětem mluvte. Jako největší chybu vnímám, když rodiče už udělají určité kroky k rozchodu, a dítěti nic neřeknou. Snad mají obavu, jak by reagovalo. Snad ho chtějí chránit. Je to ale kontraproduktivní, dítě není slepé ani hluché.

„Nemluvit“ mohou snad jen rodiče velmi malých dětí, kojenců, a i tam bych se domnívala, že slovní sdělení daného faktu před dítětem pomůže ventilovat velkou tíži, napětí, bolest.

Pamatuji si na jednu holčičku v první třídě, kterou rodiče přivedli do poradny s tím, abych „prozkoumala“, jak vnímá plánovaný rozchod rodičů. Rodiče také chtěli, abych jim poradila, jak to mají dceři říct, aby jí ublížili co nejméně. Když jsme osaměly s dcerou na konzultaci, říkala mi: „Víte, co je nejhorší? Rodiče si asi myslí, že jsem úplně hloupá. Oni spolu nemluví, jenom takové to normální - kdo koupí co, kdo kdy pro mě přijde. Večer, když jdu spát, tak se mezi sebou začnou hádat. Já vždycky poslouchám za dveřmi. Takže mně je to jasné, že se něco děje, nevím, proč mi to neřeknou?!“ Mluvte srozumitelně a pravd ivě. Dejte dítěti prostor k tomu, aby se ono samo zeptalo na to, co ho ještě zajímá, co by mu mohlo vrtat hlavou. Při takovém rozhovoru je většinou vhodnější, abyste byli s dítětem oba dva. Budete aspoň vědět, co už bylo řečeno, a můžete se k tomu vrátit nebo se na to odvolat ve chvíli, kdy se vás dítě zeptá.

Nevyhýbejte se kontaktu s dítětem.

V některých chvílích se může stát, že je rodič zaplaven výčitkami a pocitem, že dítě zklamal, že nenaplnil svoji rodičovskou roli. Začne se dítěti vyhýbat. Opak je vhodnější. Stejně jako to, že před dítětem přiznáte pravdu a ujistíte ho, že mu budete v jiné podobě a v jiných časech, ale stále k dispozici. Vaše rodičovská láska a role nikdy neskončí.

Buďte odpovědní. Odpovědnost znamená, že pokud např. slíbíte dítěti, že pro něj přijdete v pátek v šest hodin večer, tak to také dodržíte. Pokud se i jen o několik minut opozdíte, vždy zavolejte. Jestliže si berete dítě na víkend, je nutno s ním udělat úkoly na pondělí a podílet se na všem, co se týká přípravy do školy.

Celkově pak platí, že stále máte odpovědnost za veškerou přípravu na jeho život, a to i kdybyste už s dítětem nebydleli.

Zůstaňte ve vztahu k dítěti aktivní. Sami hledejte a využívejte příležitosti, jak se s ním vidět, jak mu pomoci s určitými věcmi, které třeba druhý rodič až tak dobře neumí. Matka asi snáze zvládne ukázku háčkování a táta lépe vysvětlí technické parametry kola, které si dítě chce vybrat a koupit.

Nepřehazujte odpovědnost na dítě a nedělejte si z něho prostředníka. Rodiče ať si řeší své potíže sami mezi sebou. Dítě není ten, kdo má vzkazovat, co chce jeden druhému říct.

Buďte realističtí. Počítejte s tím, že rozvod vaše dítě zraní. Že bude potřebovat čas, aby se s ním vypořádalo. Samozřejmě záleží na jeho věku a zralosti i na jeho předchozí zkušenosti s „nepřízní života“.

Usilujte o to, aby život dítěte zůstal co nejvíce v normálu. Najděte si čas nachystat mu dobrou svačinu do školy, chodit s ním na kroužky. Projevujte dítěti svou přízeň, svou lásku.

Pamatujte, že podstatný zůstává váš postoj k bývalému partnerovi. Dítě nesmí mít pocit, že jednoho ze dvou milovaných rodičů ztrácí.

Autorka je dětská psycholožka. Spolupracuje pravidelně s rodičovskými časopisy, odpovídá na otázky na webu www.rodina. cz. Je autorkou několika knih pro rodiče, V nakladatelství Mladá fronta jí vyšly knihy Slovník dětského světa, Dítě v předškolním období, v nakladatelství Grada Dítě - vývoj a výchova dítěte 0 - 3 roky, Průvodce dětským světem, Komunikace mezi rodičem a dítětem, Dítě a rozvod rodičů. Je vdaná, má čtyři děti. Více na www.spanhelova.cz