Adam se na nás směje

Adam se na nás začal smát. Prvně se vědomě zasmál v šesti týdnech. Je to moc krásné, když vykouzlí na tvářičce úsměv. Občas se snaží smát i nahlas, ale navenek to zatím vypadá, že hýká… Ještě k tomu někdy kope a mává všemi končetinami, to se pak kymácí třeba i celý kočárek. Nejhezčí úsměvy hází hned ráno po probuzení, když mě uvidí u postýlky. Nechce se ale nechat vyfotit, nebo natočit na kameru. :-( To se hned přestane smát a jen kouká, co to máme u obličejů za podivné věci. Celé dva týdny jsme se ale nevzdávali, snažili se jeho úsměv zachytit a povedl se nám takový obrázek.

Přišel se zajímavou novinkou - začal si cucat palec, no vlastně jakýkoliv prst, nebo ještě lépe, skoro celou pěstičku. Nejčastěji se ale do pusy trefí tím palcem. Občas ale nemůže pořádně pusu najít, prstíky si zaryje do nosu a viděla jsem, že se trefil i do oka. Snažím se vyměnit palec za dudlík, zatím se to daří úspěšně a je mu celkem jedno, co cucá. Hlavně, že může něco sát. Když má prst v puse, tak u toho i mlaská. Nedávno jsem ho opět přistihla, jak si cucá prstík a vyměnila jsem prstík za dudlík. Nestačilo mu to, za chvilku si vrazil do pusy k dudlíku i palec…

Při koupání mu dáváme už skoro plnou vaničku vody. Líbí se mu, když je pěkně ponořený až po bradu. Začíná pěkně kopat nožičkama, takže voda cáká pěkně kolem. Skoky už dostal přímý zásah vody do obličeje a na brýle. Ve vodě je klidný, občas se i zasměje. Pak ho přeneseme na přebalovací stůl a usušíme ho, to také ještě jde a nebrečí, i když někdy začíná natahovat (hlavně když ho chci utřít v podpaží a jiných těžko dostupných místech). Otočím ho na bříško, abych utřela a namazala zádíčka, Adam zvedne hlavičku, kouká okolo a necháme ho pozorovat okolí i několik minut. Jenže když ho otočím zpět na záda, tak to začne řev. Dokonce jsem si musela až zacpat uši, jak mě brněly a řev byl doooost nahlas. Přestane až když je oblečený a Skoky ho vezme na ruku.

Tuto neděli bylo velké stěhování, Adamovi jsme přesunuli postýlku do jeho pokojíku. Sedm a půl týdne spal s námi v pokoji, tak jsme si řekli, že to zkusíme a přestěhovali jsme ho. Kdyby náš pokoj byl jen ložnice, tak ho tu klidně necháme, ale je to vlastně obývák, ložnice i pracovna v jednom. Je tu dost rušno a po večerech Skoky pracuje na počítači, já třeba žehlím a svítit mu do obličeje, když má spát, nechceme. Má teď postýlku pěkně v rohu pokojíku (velký ho nemá, nějakých 9m2, ale to stačí). Zatím nic nenamítal a v noci spal klidně. Vždy se probudí na krmení jen jednou (nyní okolo 4 hod.) a pak znovu usne a spí do 7.-8. hodiny. Dokonce by se dalo říct, že i začal v postýlce sám usínat. Jeden večer usnul úplně sám a další jsem ho přišla jen pohladit a usnul taky. :o)) Do pokojíku jsme dali dětskou vysílačku a druhou k nám na stolek k posteli, přesněji s mému uchu. Nechali jsme i otevřené dveře, abychom ho slyšeli, kdyby se vzbudil. Já se ale probouzela na každé šustnutí a kníkání, někdy to vysílačka ani nezaznamenala. Vstávat jsem k němu musela jen jednou nebo dvakrát, to když zakvičel trochu víc, nemohl se totiž ve spánku strefit palcem do pusy… Pořád ale spal. Dostal tedy dudlík a byl spokojený.

Ono se poslední dobou z něho stalo velice spavé miminko i přes den, až se mi tomu nechce věřit. Dříve usnul po kojení okolo 11. hodiny a spal tak do dvou odpoledne. Pak už byl většinou vzhůru, maximálně ještě odpoledne si dal tak hodinku spánku. A teď? Dopoledne usíná už před desátou, jen občas trochu kníkne (to zase nejde dobře strčit palec do pusy), probudí se až za tři hodinky. Nakojím a Adam mi zase vytuhne na ruce. Dá si další 2 hodinky spánku. Po dalším krmení si už říkám, že spát určitě nebude, ale občas to taky zalomí a spí dál. Až se bojím, že nebude spát v noci, když si to takhle naspí přes den.

Nedávno mi Adámek předvedl zase jeden z jeho křičících záchvatů při bolení bříška. Prdíky přímo střílel do plenky, kroutil se a řval mi na ruce přes půl hodiny. Byla jsem doma sama, chtěla jsem mu trošku pomoci a nahřát bříško. Nahřát plenku žehličkou je v jedné osobě a řvoucím miminku dost nepraktické, tak jsem Adama položila na přebalovací stůl, zapnula fén na nižší stupeň (ne horký, abych ho neugrilovala…) a přes oblečení jsem mu trochu nahřála bříško. Asi za minutu přestal řvát, za další minutu začal koukat jen do jednoho místa na zdi, to jsem už fén nechala jen zapnutý a nasměrovaný jinam, a za další dvě minuty vytuhnul a spal rovnou na přebalovacím stole. Takže fén se osvědčil jako docela dobré uspávadlo. :-) A když už jsem u toho bolení bříška - Skoky to přirovnává ke kontrakcím u porodu. ;-) Adam totiž většinou několik minut řve a pak najednou, jako když utne, je klid a vesele kouká. A za dvě minuty to zase přijde a zase brečí a křičí.

Odložila jsem další kousky z Adámkovy garderóby. Tentokrát to nebylo zaviněno tím, že Adam hodně vyrostl (i když už jsme mu naměřili 63 cm na délku), ale plenky velikosti Mini už mu jsou malé. Gumičky se mu už hodně zařezávaly do nožiček a zadeček už mu taky skoro začal vykukovat ven. Proto nyní kupujeme plenky Midi (4-9 kg). V těch větších plenkách teď pro změnu vypadá zase moc malinký a končí mu několik centimetrů nad pupíkem. Hlavně jsem odložila asi 3 body, které se přes tu větší plenku už nedají zapnout.

Navštívili jsme také poradnu, Adámek vážil ve středu 26.července 5.820 gramů a obvod hlavičky má od porodu o 3 cm větší (nyní 40 cm). Paní doktorce i sestřičce se moc líbil a je zdravý. Vyrážka, kterou měl před dvěma týdny už více méně zmizela, jen sem tam je ještě nějaký maličký pupínek. Po vyrážce mu zůstala na tvářičce trochu hrubá kůže a na tu nám předepsala Holtovu mastičku. Sice moc lákavě nevoní, ale s Adamovou pletí dělá divy. Jednotlivá místa namažu před spaním, třeba vzadu na krku zarudlá místa úplně zmizí a pleť na tvářích se mu také vyhlazuje. Zase ji bude mít jako broskvičku. :-)

Začali jsme se Skokym bojovat s úřady. Doposud jsme byli úspěšní jen ze dvou třetin. Šli jsme na slovenské velvyslanectví, aby zapsali Adama Skokymu do pasu. Den předem Skoky na konzulát telefonoval a Adama nám zapíší. Musíme předložit jeho rodný list, pas, do kterého ho vepíšou, a souhlas manželky, že souhlasí se zapsáním dítěte do pasu. Můj souhlas musí být buď notářsky ověřen, nebo máme přijít společně a podepíšu to před nimi. Další den jsme tedy v úředních hodinách vyrazili a probíhalo to asi následovně. Nejdříve se zařadíte do fronty u plotu, přičemž žadatelé o vízum se řadí vpravo, občané ČR a SR se řadí na chodníku vlevo. Bylo docela chladno, větrno a ještě začínalo poprchávat. To, že máme malé dítě, paní konzulku nezajímá a dovnitř do čekárny vás nepustí. Prý je tam málo místa, i když jedna dospělá osoba s dítětem by se tam klidně vešla. Za tím plotem se s námi baví jen přes bzučák, to nejdříve zazvoníte, řeknete, co chcete, ozve se vám, že máte 5 minut počkat a pak že nás pustí dovnitř. Z těch 5ti minut bylo najednou 30 minut, když se v mluvítku ozvalo, že občané ČR a SR mají jít dovnitř. No tak jsme vkročili, jenže to už konzulka koukala z podzemního okna (je v úrovni našich kotníků) a křičí na nás, jak to, že jdeme dovnitř, okamžitě ven! Ohradila jsem se, že právě před chvilkou vzkázala do bzučáku, že občané ČR a SR mají jít dovnitř a otevřela branku. A že prý jsme ji nenechali domluvit…. Byli jsme vykázáni opět na chodník a čekali jsme dál. Po další čtvrt hodině nás tedy vpustila dovnitř. U okénka po nás chtěla slovenský rodný list a osvědčení o slovenském státním občanství. Mysleli jsme že chce osvědčení o tom, že Skoky je Slovák, to by ji přece měl stačit slovenský pas, ne? Vylezlo z toho, že chce Adamovo osvědčení o slovenském státním občanství a jeho slovenský rodný list. Pochopitelně, že nic z toho nemáme. Adam má české státní občanství. K tomu, aby byl náš syn zapsán do pasu, musí být Slovák, jinak ho tam nenapíšou. Takže slovenský úřad nezapisuje do pasů děti rodičů, jen slovenské státní občany…. A to je přece velký rozdíl! Musíme tedy zažádat o vydání slovenského rodného listu a osvědčení o občanství na zvláštní matrice v Bratislavě. Buď můžeme zažádat o dokumenty na konzulátě a oni to do Bratislavy pošlou, nebo si to můžeme vyřídit v Bratislavě přímo my. Konzulát má na vyřízení každého dokumentu 3 měsíce (reálně počítám ale dvojnásobnou dobu), což znamená, že kdyby šlo všechno hladce, mohl by Adam jet se Skokym do zahraničí v lednu příštího roku. Na naší otázku, jak tedy máme teď cestovat, nám chytře odpověděla, že my přece nemusíme cestovat všichni společně. Já můžu jet s dítětem sama….. Až pojedeme na Slovensko, tak si dokumenty vyřídíme sami a Adam bude mít dvojí občanství - české i slovenské.

Na další dva úřady už jsem šla s Adámkem sama. Nejdříve jsem šla na sociálku žádat o porodné. Vyplnila jsem formulář, předala ho "dávkové specialistce" (aspoň tak to bylo na cedulce na dveřích) a zeptala se, kolik to porodné vlastně je peněz. Nevěděla, specialistka se musela jít poradit. Činí 6.400,- Kč a dokonce mi už domů poštou přišlo potvrzení, že mi je porodné přiznáno a bude vyplaceno do konce srpna.

A poslední úřad bylo pasové oddělení. Tentokrát jsem to zkoušela s mým pasem. Adama mi na počkání zapsali (50,- Kč), ani jsem nemusela mít souhlas manžela. Jen je od července novinka a také se má předkládat osvědčení o českém státním občanství. To samozřejmě nemám, tak jsem vyplnila čestné prohlášení, že v současné době Adam žádné občanství jiného státu nemá. Byla jsem ráda, že jsem aspoň tady byla úspěšná.

O víkendu jsme šli na procházku okolo naší vesnice, vzali jsme i psa Harmony. Skoky chtěl zkusit nést Adámka v klokance, kočárek jsme ani nebrali. Myslím, že se to Adamovi i líbilo. Za chvilku usnul a spal celou procházku.

Vyrazili jsme si se Skokym z kopýtka a šli jsme si na hodinku zaplavat do bazénu. Potřebovala jsem si už nějak protáhnout tělo. Jeli jsme plavat do bazénu v Suchdole, je tam málo lidí a docela hezký bazén. Adámka jsme vzali sebou, byl v sedačce na břehu (daleko od bazénu, sklouznout do vody nemohl). První půlku prospal, pak se probudil, koukal kolem a pobrukoval si. Byl moc hodný a uvažuji o tom, že tam budeme jezdit častěji.